Loutkar.online

Täubelová, Kristýna: Axe po čtyřech letech znovu v Praze

28. 11. 2007 Praha po dlouhé době zase hostila ruské inženýrské divadlo AXE z Petrohradu. A to hlavně zásluhou členů Teatra Novogo Fronta, kteří AXE pozvali, a produkční skupiny Art Prométheus, která zařídila vše potřebné k tomu, aby tato světoznámá divadelní skupina zavítala i do Prahy.

Naposledy jsme mohli AXE vidět na Pražském Quadriennale 2003, kde se zúčastnili projektu Srdce PQ. Tehdy vlastně poprvé oslnili laickou veřejnost i divadelní odborníky v Čechách. Ti šťastnější měli možnost v rámci PQ s nimi i přímo spolupracovat.

Co je AXE? Kdo je AXE?

Název skupiny AXE vychází ze slova axe, což je v angličtině sekyra, ovšem čteno rusky, tedy ACHE (v anglickém přepisu AKHE). Už tento název předznamenává způsob, jakým AXE pracují. Obsahuje v sobě označení nářadí, rekvizitu a zároveň po přečtení latinky jako azbuky vzniká nonsens. Je to hra s obrazem, zvukem a obsahem. AXE si říká optické, nebo inženýrské divadlo, protože používá mnoho technických postupů. Představení je výsledkem jakéhosi “pokusu” všech zúčastněných “inženýrů”, kteří pracují s prostorem, jejž dotváří světlo a zvuk.

Jádrem skupiny AXE jsou Maxim Isajev a Pavel Semčenko. Ti se poznali v divadle “DA-NET”(“ANO-NE”) Borise Ponizovského, mystifikátora a divadelního teoretika. V roce 1989 ještě spolu s Vadimem Vasiljevem založili skupinu pod názvem “AXE” (čti Ache), se sídlem ve známém “Domě umění” na Puškinské 10, centru nezávislého umění počátku 90. let.

Bílá kabina

28. 11. 2007 jsme mohli v Branickém divadle zhlédnout jedno ze starších děl skupiny AXE, ovšem v české premiéře. Inscenaci Bílá kabina sami AXE charakterizují na svých webových stránkách takto: “Může divák jen svým pozorováním ovlivňovat obraz? Může si obraz podrobit vůli diváka a přimět ho měnit sám sebe? Je možné projektovat obraz bezprostředně do nitra člověka, nebo z něho? Se všemi těmito otázkami se setkává hrdinka multimediálního představení. A partneři ji provokují, vytváří situace, ve kterých se obvyklý děj stává buď zbytečně metaforickým, nebo neuvěřitelně absurdním.”

Tyto a možná i mnohé jiné otázky si pokládal nejeden divák nabitého hlediště v Branickém divadle. Někdo si možná nestihl ani žádnou otázku během představení položit, protože jeho mozek zaplavily emoce vzbuzené obrazy, které se zhmotňovaly na jevišti a zcela paralyzovaly centra racionálního myšlení.

Pokusím se nyní oprostit vlastní divadelní zážitek od emotivních nánosů a pokud možno racionálně popsat jeho průběh.

Prostor

V Bílé kabině se AXE potýkají s klasickým divadelním prostorem. Působivý je prostorový kontrast mezi první a druhou polovinou představení. V první polovině řeší celý prostor jeviště a velice jednoduchými prostředky proměňují jeho parametry (opticky zvětšují či zmenšují jeho hloubku, mění interiér v exteriér aj.) V druhé polovině zhustí herecké akce do malého “barokního” kukátkového prostoru, jenž je však součástí rozměrných měnících se promítaných obrazů. V závěru se prostor smrskne do malinkého okénka loutkového divadélka. Jako kdybychom se v první polovině Bílé kabiny dívali na svět lidí, ve druhé polovině na svět loutek a v závěru na svět loutek ve světě loutek a tak by to mohlo pokračovat do nekonečna. Dalo by se říci, že v Bílé kabině se po vertikále zanořujeme do příběhu, který nám zprostředkovávají 3 protagonisté. Oba dva výtvarníci – performeři Maxim Isajev a Pavel Semčenko a Němka Barbara Seifert. První část představení zobrazuje situace, kdy je hlavní postava vydána napospas svému okolí i oběma mužům, kteří si s ní někdy hrají jako s loutkou. Máme pocit, že nemá vlastní vůli, přičemž v druhé části představení pochopíme, co se vlastně děje uvnitř této hrdinky. Jak bohatý, plný emocí, dějů a vzpomínek je její vnitřní život.

V první části představení je využíván celý prostor jeviště. Jednoduchými, ale působivými prostředky je prázdný prostor prohlubován a zase zplošťován, proměňován v různá prostředí. Například ve třetím obraze, kdy se jeden z mužů “věší”. Vidíme stín muže ve světelném obdélníku na zemi. To nám asociuje dveře. Zbytek prostoru je neosvětlen a tak se smrskne do představy nějakého malého pokoje, kde se někdo pokouší o sebevraždu. Naopak prostor jeviště se prohlubuje, když v obraze číslo čtyři jeden z mužů natáhne rovnoběžně napříč jevištěm množství gum. Vzniká tak pocit hloubky a mnohaplánovitosti scény.

V druhé části představení se AXE záměrně prostorově omezují. Využívají v podstatě princip barokních dekorací- iluzivní perspektivu. Nepracují však s celou scénou, ale jen s jejím výřezem, ve kterém je člověk vidět od hlavy jen k bokům. Divák vidí jeviště jakoby v hledáčku kamery. Tři za sebou zavěšená plátna se zmiňovaným výřezem uprostřed dávají scéně hloubku.

Tento základ své scénografie AXE dále rozehrávají přední a zadní projekcí. Přední projekce určuje barvu a kompozici obrazů, případně podtrhuje jejich významový obsah. Zadní projekce podporuje dojem pohledu do hledáčku, protože zadní projekce je výhradně černobílý film. Nevím na kolik se scény na filmu konkrétně váží s dějem představení. Je ale jisté, že jsou neodmyslitelnou součástí výtvarné kompozice divadelních obrazů.

Světlo

Světlo se prosazuje hlavně v první části představení, kde je jedním z prvků tvořících prostorovou koncepci scény. V druhé části představení doplňuje projekci, která je hlavním náladotvorným zdrojem světla. Je používáno také pro “vygumování” projekce na nežádoucích místech. Tím se například zvýrazní postavy na jevišti – v obraze a dosáhne se tak v daný moment čistšího výsledku. Někdy je naopak splynutí performerů s obrazem žádoucí.

Hned v jednom z prvních obrazu pracují AXE s odrazem světla od zrcadlové plochy. Je to velice efektní i efektivní způsob jak světlem shora zároveň i zespodu nasvítit aktérovu tvář. Zároveň je i využit efekt mihotání světla v prostoru, a tím i jemné osvětlení opodál stojícího druhého muže, při otáčení zrcadlových stránek.

AXE používají i kouř k zabarvení scény. Během přechodu z první do druhé – intimnější části představení jsou světelné zdroje i rekvizitami. Jedním ze zdrojů je světlo z promítačky, kterým performeři pohybují a mění tak úhel i způsob nasvícení uprostřed stojící ženy. Toto aktivní světlo je v tomto případě i nositelem významu. Aktivně naznačuje změnu celé prostorové koncepce a přesouvá děj do intimnější polohy. Dalším světelným zdrojem a zároveň rekvizitou je žárovka v rukou performerky. Světlo ji osvětluje a zároveň má i další významy, které ona určuje svým jednáním. (Mazlí se s ním, je jím omývána, schovává ho a zase ho nechává volně zářit do prostoru atd.)

V druhé části jsou světelné zdroje umístěny tak, aby bylo možné osvětlit postavy pohybující se v prostorách mezi jednotlivými plátny. Proto světelné zdroje svítí do scény ze stran (tzv. průvany, dle potřeby, z jedné, z druhé, nebo z obou stran), zepředu seshora a zezadu seshora tak, aby nerušily projekci na plátnech, ale osvětlily pokud možno pouze performery. I v této části používají AXE lokální zdroje světla přímo na jevišti. Například malé žárovičky, kterými osvětlují vnitřek vlastních úst, zatím co ta se otvírají při zpěvu ruské lidové písně. Poté si je strčí pro změnu do nosu.

Dalším zdrojem světla je i oheň. Je ale i významotvorným prvkem a hlavně součástí výtvarného záměru a kompozice. Oheň má svou jedinečnou světelnou kvalitu. Je to světlo “aktivní” a tím pádem “dramatické”.

Kostýmy a masky

Co se týče kostýmů, není inscenace postavena na výpravnosti. Jsou spíše jednoduché, jak do barevnosti, tak i do formy. Barevnost je totiž určována, hlavně v druhé části, světlem a projekcí. Kostýmy doplňují styl divadelních obrazů. Někdy ale také určují místo či roční období, ve kterém se děj odehrává. Kožené čepice (i když ve spojení s nátělníky a trenýrkami) podtrhovaly význam choreografie s holemi v rukou – lyžování. Nebo náznak rohů na hlavě, odkaz na zvířecí postavy atd.

Výjimkou je snad kostým z novin a gumy ve čtvrtém obraze. Tento kostým je vlastně i scénografií, která vznikne jeho destrukcí. Performer je v podstatě jakousi špulkou, z níž se guma odmotává, noviny odpadávají, zůstávají ležet roztroušeny po scéně a kostým postupně mizí. De facto svým pohybem a kostýmem vytváří prostorovou instalaci.

Dalším takovým příkladem jsou činely, na které se v patnáctém obraze hraje a v šestnáctém obraze se stávají součástí kostýmu, když je performeři mají na hlavách jako klobouky.

Líčení je stejné jako většinou u všech ostatních představení. Oba výtvarníci-performeři nosí plnovous. Bílý obdélník zvýrazňuje oční partie obličeje. Stávají se tak totiž postavami ze svých obrazů. Proto mohou, přestože jde o tematicky různá představení, používat podobné kostýmy a líčení. Jejich výtvarná estetika se totiž inscenaci od inscenace nemění. Herečka takto abstraktní líčení nemá.

V tomto představení používají AXE i masky. Jsou jimi primitivní masky na tyčce, které se umísťují před obličej a tak ho nahrazují jiným – fotografickým obličejem-grimasou.

Objevuje se tu i škraboška vyrobená ze sušené ryby.

Hudba a zvuk

Významnou roli v představení hraje jistě hudba a zvuk. Hudbu k představení složil Nikolaj Soudnik. Hudba je nedílnou součástí “divadelního obrazu”, který AXE na jevišti tvoří. Umocňuje jeho emocionální náboj. Text AXE skoro vůbec nepoužívají, jen pár osamocených slov, ale s o to větší důležitostí.

Speciální efekty – kouzla

Významnou součástí celkové koncepce díla jsou “kouzla”. Například když míček jaksi nevysvětlitelně propluje napříč prostorem, aniž bychom si všimli jakékoli pomůcky k tomu určené, nebo láhev, která se sama pohybuje po desce stolu. Kouzelnou by se dala nazvat i láhev naplněná vodou, která tím dostává vlastnosti zvětšovacího skla (deformuje obličej muže, který s ní před sebou manipuluje), nebo světlo vycházející z knihy a osvětlující tvář performera.

V první části inscenace Bílá kabina převažuje herecký a režijní komponent. Výtvarný komponent je upozaděn a užíván v jakési minimalistické formě. V druhé části je pro AXE nejvýznamnějším médiem pro pojednání scény projekce. Výtvarný komponent tu nabývá na důležitosti a zásadním způsobem ovlivňuje celkovou koncepci díla.

Inscenaci nejlépe charakterizují sami AXE ve své anotaci, kterou jsem citovala v úvodu. Pokud bych měla odpovědět na jejich otázky: “Může divák jen svým pozorováním ovlivňovat obraz? Může si obraz podrobit vůli diváka a přimět ho měnit sám sebe? Je možné projektovat obraz bezprostředně do nitra člověka, nebo z něho?”, řekla bych jednoznačně: “Ano může”.

Loutkář 2/2008, p. 74–75.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.