Jurkowski, Henryk: Craigova laboratoř - VIII. Texty pro loutkové divadlo (II. část)

CRAIGOVA LABORATOŘ – VIII

Texty pro loutkové divadlo (II.část)

Her satirické povahy bylo mnohem víc. Některé z nich se zabývaly etickými otázkami, jako třeba ironický obraz feministky v Simple Suzan (Normální Zuzana, 1916) nebo Uplifted Petticoat. A highbrow Morality Play for Men Only (Zvednutá sukénka. Inteligentní moralita pouze pro muže, 1916), v níž vystupuje dosti cynický manželský trojúhelník. Další vcelku dvojsmyslná hra byla It is too much (Všeho moc škodí, 1916).Pojednává o neformálních erotických vztazích, v nichž je nejaktivnější všeobecně milovaný Básník. I když aktéři neustále vyjadřují rozhořčení (Všeho moc škodí!) závěrečná scéna vyznívá v opačném duchu. Neboť všichni se setkávají na hostině u Kněze, vítáni Andělem. Hostitel pak přikazuje své Mary: “Podej rychle židli a otevři dveře, protože co nevidět přijde náš bratr Básník se všemi svými milenkami a dětmi.” S přihlédnutím ke Craigovým milostným aférám se můžeme domnívat, že v tomto případě napsal sám sobě komické laudatio. Ve svých vztazích s ženami nebyl tedy tak naivní, jak by se mohlo z jeho životopisu zdát, a také se stal postupem doby cyničtějším.

Ze stejného období pochází nápad uvést na scénu novou, a podle našeho soudu sympatickou postavu Looneye – Kouzelného hlupáka. Je variantou blázna, jenomže v moderní podobě. V řečeném souboru her prvního období je taková hra pouze jedna: Looney, or the Magic Idiot (Looney, aneb Kouzelný hlupák, 1916). Posloužila jako výchozí materiál k později napsané a uveřejněné hře Blue Sky (Modré nebe, 1921).

V roce 1916 vznikly rovněž první redakce her, které Craig později uveřejnil. Byly to School. The 11th Commandment. Thou shalt non-commit (Škola. Jedenácté přikázání. Nebudeš se zavazovat), Mr. Fish and Mrs Bones (Pan Ryba a paní Kost), Romeo and Juliet, 300 years old (Romeo a Julie po 300 letech), The Tune the Old Cow died of (Melodie, která zabila starou krávu), The Gordian Knot (Gordický uzel).

Z prací, které zůstaly v rukopisu, byla zajímavá myšlenka přenést téma Krále Leara do současné doby: Once upon a Time or Hacle Cackle to Lam (Dávno, dávno tomu aneb Povídačka o útěku, 1916). Je to v podstatě optimistická verze Shakespeara (jako u J. F. Ducise) a je založena na hře s jazykem, která je pro nezasvěcené často nesrozumitelná.

Ve hře The Temptation of St. Anthony (Pokušení svatého Antonína, 1916) Craig předpokládal jednu animátorku pro tři postavy. Proto na scénu vstupují tři ženy: Žena středního věku postrkuje před sebou figurínu Staré ženy, a zároveň vede na nitkách Mladou ženu. Je to samozřejmě nápad, který lze v současném loutkovém divadle realizovat, ale v roce 1916 by se takové řešení v hlavě žádného loutkáře nezrodilo. Všichni se tehdy zaměřovali na předvádění homogenního světa loutek, jež měly nahrazovat živé bytosti.

Hra Pokušení svatého Antonína má parodický charakter. Existuje ještě jedna adaptace tehdy populárního tématu. Skládá se ze dvou částí. V první vystupují tři ženy. Nejmladší z nich chce vědět, co je to pokušení. Její družky odpovídají vyhýbavě a nakonec se odvolávají na příklad svatého Antonína.

V druhé části se ocitáme v poustevně svatého Antonína. Ten, zcela zapomenut silami , které ho měly pokoušet, sní už o jakýchkoli pokušeních. Prosí Jupitera: Pokoušej mě! Je obeznámen s existující literaturou i ikonografií na toto téma, ale za jedno pěkné pokušení byl by ochoten přenechat svou slávu svatého. Holdem loutkovému divadlu jsou listy padající z kalendáře, aureola svatého vyhlížející pokušení z okna. Holdem divadlu faktu jsou tiskové zprávy o životě svatého, k nimž on sám připojuje komentář.

Když už se zdá naděje na pokušení nereálnou a svatý Antonín ztrácí zbytek svých sil – nastává zázrak. Do cely vchází Královna ze Sáby (v té době také stejnojmenného slavného filmu) za doprovodu orientální hudby, svého dvora a Gustava Flauberta. Jak Craig jízlivě poznamenává – královna je ve věku Sarah Bernhardtové, avšak mnohem svůdnější. Pro nepříčetného poustevníka má veliké pochopení. Chce vedle něj umřít a žádá Gustava Flauberta o společný epitaf. A tehdy nastává apoteóza: “Scéna se otevírá a objevuje se Cleo de Patra v nebi, obklopená anděly, kteří hrají na bubínky. Scéna velké proměny, velký balet.”

Pro Craiga důležitý fakt, že Flaubert napsal Pokušení svatého Antonína, dnes pro nás nemá velký význam. Určitě to bylo za Craigova života známé dílo, patrně i hodně komentované. Ostatně Craig uvažoval dokonce o jeho uvedení. První část Craigovské verze (s mladou ženou zvědavou na pokušení) by ukazovala na to, že Craig znal jak populární verze příběhů svatého Antonína, tak také ikonografii jeho “pokušení”, zdůrazňující erotické aspekty. Pro Flauberta byly ve skutečnosti erotické záležitosti druhořadé. Ve svém dramatu představuje Antonína “Egypťana” v jeho poustevně, avšak jeho pokušení mají především teologický charakter. Antonín – jak to odpovídá době – podléhá pokušení různých mytologií a náboženství včetně jejich odpadlíků. Z pohledu křesťanství se to týká především gnose a ariánství. Flaubert dovoluje Antonínovi vidět představitele různých náboženských doktrín a poznávat jejich přesvědčení. Jde o velké panoráma náboženství a v jistém smyslu souhrn lidského vědění z doby svatého Antonína. Ale jenom o toto? Hra totiž končí přehlídkou prvků kosmu i pozemské přírody, na níž Antonín reaguje charakteristickým způsobem: “Ó, jaké štěstí! Jaké štěstí! Viděl jsem, jak se rodí život, viděl jsem, jak vzniká pohyb. Krev buší mi v žilách tak prudce, že jich div nepřerve. Mám touhu létati, plovati, štěkati, bučeti, řváti. Chtěl bych míti křídla, želví štít,kůru; chtěl bych vyfukovati kouř, míti chobot, svíjeti se jako had, rozděliti se do všeho, býti ve všem, rozplývati se ve vůních, rozvíjeti se jako rostlina, téci jako voda, chvěti se jako zvuk, zářiti jako světlo, vtěsnati se do všech tvarů, prostoupiti každý atom, sestoupiti až na dno hmoty – býti hmotou!”

Protikladem zde vyjádřeného sklonu k panteismu je vepsání tváře Ježíše Krista do obrazu slunečního kotouče. Je to alternativa nebo pokus o synkretismus nového typu? Panteismus byl pro Craiga blízkým způsobem vidění světa, i když se v tomto smyslu nevyslovil. Omezil se na žertovnou nebo dokonce ironickou koláž, neboť porovnal populární motiv pokušení svatého muže s tehdy módními postavami z literatury a filmu jako byl Flaubert a královna ze Sáby.

V jiných hrách Craig nezapomněl na své oblíbené postavy Baziliška, Papouška a Slepého chlapce. Vracel se k nim v různých obměnách. Tak tomu je ve hře Every Liar (Každý je lhář, 1917). Zde je důležitý název, který je paralelou k Everymanovi z moralit.

Válka a její zakončení v roce 1918 Craigovi nezavdaly příčinu k nějakým veřejným prohlášením. Přesto však jeho dvě nevelké hry svědčí o tom, že silně prožíval válečné události, které nahlížel z úhlu svých vlastních zálib. Byly to Democracy or We are Agreed (Demokracie aneb Dohodli jsme se, 1918) pojednávající o hrůzách války a jejích důsledků, a Sketch for small Play for Marionnettes (Náčrt malé hry pro loutky, 1919), jež je satirou na distribuci peněz – na válku a na umění.

Demokracie aneb Dohodli jsme se je pokus nalézt odpovědi na otázku, jaké jsou příčiny válečného zabíjení lidstva a kdo je za ně odpovědný. Hra se odehrává na zasedání shromáždění veškerého lidstva, které reprezentují vládnoucí třídy. Právě ty činí zástupci Boha odpovědné za všechna lidská neštěstí: “PŘEDSEDA: (čte z lístku). Vezmeme-li v úvahu, že svět utrpěl mnoho těžkých křivd v době poslední války, nyní šťastně zakončené, ztratil mnoho svých nejmladších, nejsilnějších a nejlepších synů […] A vezmeme-li v úvahu, že chyba nebyla – jak bylo zjištěno – ani tu, ani tam, ale právě v místě, které bychom z toho nikdy nepodezírali. A vezmeme-li v úvahu, že všichni lidé, náboženské sekty i vlády pochopily konečně fakt, že nikoli jednotliví lidé, nikoli vlády a nikoli sekty byly příčinou této katastrofy, ale že jí byla nadvláda Všemocného Otce, zatvrzelého ve své neústupnosti, který nás trestal… své syny… své syny bez bázně. A nakonec, vezmeme-li v úvahu, že se z obou polokoulí ozývá hlas Lidu, vyžadující uložit trest tomu, kdo si ho skutečně zasloužil, my, jeho představitelé, vyhlašujeme následující: ,Občan Bůh, dosud známý jako Otec Všemohoucí, zbavuje se od této chvíle všech světových titulů, privilegií a statků, a bude odsouzen k trestu vězení, nejdelšímu, jaký připouší právo. (Odkládá lístek a mluví k prázdnému křeslu.) Vězni, (Všichni obracejí oči ke křeslu.) výbor projevil k tobě náklonost, nepřikročil k udělení nejpřísnějšího trestu, tedy trestu smrti… (Jedna z figur se opírá lokty o stůl, druhá si klade ruce na prsa)… a zvolil cestu shovívavosti, neboť nejpřísnější trest snížil na trest doživotí. Gentlemani, Království Boží už neexistuje. Stává se součástí našeho společného světa, jehož vládci jste právě vy. Občané, jste vládci Boží republiky. Jinak řečeno: Naší vlastní republiky.’”

Obraz lidstva v postavách jeho představitelů z řad majetných a vládnoucích tříd je značně ironický. Rovněž snaha přizpůsobit Boha demokracii tím, že bude Království Boží nahrazeno Naší vlastní republikou, je vyjádřením ducha doby, v níž dosud přežívalo prohlášení filosofů o smrti Boha z 19. století. Shromáždění ústy svého Předsedy informují Boha (prázdné křeslo, zaplněné světlem) o svém rozhodnutí. Bůh odchází, ale nyní jeho místo zaujímá Smrt. Je to chvíle, v níž Smrt triumfuje. Domnívá se totiž, že všichni zde shromáždění vlivní lidé, kteří posílali druhé na smrt, se nyní, když zavrhli Boha, jednomyslně odevzdávají do jejích rukou. Existuje samozřejmě ještě možnost spásy, ale musí nalézt někoho, kdo by se, tak jako se kdysi Ježíš Kristus obětoval za celé lidstvo, nyní obětoval za ně. A mezi shromážděnými se nachází takový člověk – je to Little Smith, nejnevýznamnější a nejskromnější z celého shromáždění. A jenom on, po útěku všech ostatních, v prázdném sále potká Všemohoucího: “HLAS: (opětovně) Sál je prázdný? (pauza)

LITTLE-SMITH: Ano, Pane… nikdo tu není… jenom já… malý Smith.

BŮH VŠEMOHOUCÍ (vstupuje) Jenom ty, můj milý chlapče. (Bere ho s láskou ze stolu) můj milý chlapče (objímá ho pažemi), můj milý chlapče (Smith při pohledu do tváře Boha, se směje dosud neslyšeným smíchem a radostí umírá.) A tímto způsobem aristokracie našeho světa podle všeobecného očekávání znovu rozkvetla.”

Obsah Craigovy hry Demokracie aneb Dohodli jsme se jako scénického díla, se zdá být velmi zajímavý. Samozřejmě nás nepřekvapuje, že Craig obviňuje světovou finanční lobby ze všech válečných neštěstí a pohrom. Ale máme-li na zřeteli Craigův odstup vůči všem světovým náboženstvím, můžeme být udiveni, že zde uvádí Ježíše Krista jako jediné řešení nastávající tragické situace. Odkazuje na něj jako na už existující model, který může rovněž v laické rovině metaforickým způsobem působit na lidskou solidaritu.

V divadelní rovině zde Craig navrhl velkou inscenaci, v níž mělo vystupovat více než 70 figur a loutek s různými možnostmi pohybu. Nejdůležitější je zde Předseda, promlouvající jménem shromážděných, Little Smith a Smrt ve své typické podobě kostry. Bůh Všemohoucí zde vystupuje ve dvou vtěleních – jako oslepující světlo a jako bytost neurčitého tvaru. Tyto loutkářské výrazové prostředky nic nemění na tom, že hlavním prostředkem sdělení v této hře je slovo.

Tuto hru Craig neuveřejnil. Nevíme zda proto, že nebyl spokojený s divadelním řešením, anebo proto, že se nechtěl čtenářům svěřit se svými intimními názory na svět. Naproti tomu uveřejnil ve svém časopise “The Mask” Skicu malé hry pro loutky. Skládá se ze tří scén. V první umělec prosí podnikatele o několik tisíc subvence na provozování divadla. Odmítají mu je dát. Ve druhé scéně představitel vlády požaduje milióny na vedení války. A dostává je. Ve třetí scéně umělec převlečený za banditu podnikatele terorizuje a vytouženou subvenci pochopitelně dostává.

Náklady na vedení války vlastně tvořily určitý ironický rámec ke Craigovým požadavkům ohledně subvencování divadelního umění společenskými institucemi. Jeho skica je samozřejmě velmi jednoduchá, má charakter black-outu, a přesto i v ní Craig pečlivě promyslel divadelní efekty. Například umělec se stydí za to, že ho podnikatelé odmítli, a autor předpokládá, že loutkář tohoto efektu dosáhne tím, že nalepí loutce na tváře červené ruměnce studu.

Craig mnohokrát vyjadřoval svou antipatii vůči boháčům, kteří se zdráhali poskytnout své peníze na umělecké účely. Byla to přímo obsese, která ho provázela neustále. V tomto případě měla zvláštní odůvodnění. Craig však měl neustále na zřeteli médium, které používal a z něhož chtěl vytěžit nové hodnoty. Tak tomu bylo i v případě projektů k inscenacím jeho malých her pro loutkové divadlo. Své nápady postupně zdokonaloval a používal k tomu rozmanité výrazové prostředky: stínové divadlo, loutky, manekýny, živé herce. Divadlo různých výrazových prostředků bylo nepochybně rovněž jeho vynálezem.

(Kráceno, dokončení)

Henryk Jurkowski

Přeložil Jiří Vondráček

Kapitolou o Craigových textech pro loutkové divadlo končíme seriál studií o vztahu tohoto velkého divadelníka k loutkovému divadlu, které jsme vybrali z připravované publikace Henryka Jurkowského Svět Edwarda Gordona Craiga (Příspěvek k dějinám idejí) a který jsme publikovali v Loutkáři od č. 1/2007. Osobností E. G. Craiga (1872–1966) jsme se v Loutkáři v posledních letech zabývali několikrát, a tak čtenáře odkazujeme zejména na jeho divadelní texty (Romeo a Julie – Čsl. loutkář 1992/5, Škola aneb Nikdy neříkej, co si myslíš Loutkář 1996/11, Pan Ryba a paní Kost Loutkář 2002/2, dále na studii H. Jurkowského “Craig a loutky (podruhé)”(Loutkář 2002/2) i na poněkud kontroverzní polemiku s tímto materiálem z pera Matiase Losche nazvanou “O bláznovství světa a jak ho překonat” (Loutkář 2002/6). Pro ty, kteří chtějí číst Craigovu proslulou stať Herec a nadloutka, pak upozorňujeme na její překlad od Milana Lukeše v publikaci Edward Gordon Craig: O divadelním umění, Edice Světvé divadlo, Divadelní ústav, Praha 2006. E. G. Craig a jeho názory na divadlo, kterými předběhl svou dobu, teoeretické studie,“laboratorní” praktická cvičení a divadelní texty pro loutky rozhodně stojí za vaši pozornost.

Nina Malíková

Loutkář 2/2008, p. 62–64.

Jurkowski, Henryk: Craigova laboratoř - VIII. Texty pro loutkové divadlo (II. část)

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters