Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Malíková, Nina: Rozhovor na dálku (s Blankou Kaplanovou)

Zmínky o tvé švédské publikaci Dockteater bakom taggtråd vzbudily zájem našich i zahraničních čtenářů, a tak se k ní na stránkách Loutkáře znovu vracíme. Jak jsi vůbec přišla na nápad napsat o loutkovém divadle v Terezíně?

Můj první kontakt s knížkou Eduarda Vavrušky Loutky za ostnatým drátem (Praha 1989), která byla podnětem k mé publikaci Dockteater bakom taggtråd o loutkovém divadle v Terezíně, se uskutečnil v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi v r. 1995.Ve švédském loutkářském časopise Dockteatern jsem rok na to uveřejnila zhuštěný překlad nejzajímavějších statí z této knížky. Zajem kolegů byl velký, několikrát mne vyzvali, zda bych tu knížku nemohla přeložit – “nemám počítač, přátelé” (1997!). Když se pak v následujících letech ustavila ve Švédsku instituce Forum för levande historia (Fórum pro živou historii) začala se problematika holocaustu ventilovat stále častěji v tisku, na přednáškách, v nových publikacích. To už jsem se pak neměla na co vymlouvat (obstarožní computer mi darovala Loutkářská knihovna v Göteborgu) a dala jsem se později přece jen do studií holocaustu ve švédské i české literatuře, historie českého loutkářství před válkou i během války, do bádání v různých muzeích a archívech, do rozhovorů s terezínskými pamětníky. Mé studijní cesty mezi Švédskem a Českou repubikou probíhaly několik let a i zpracovávání prostudované literatury a získaných informací žádalo svůj čas.

Konečný výsledek mé několikaleté práce není pouhý výčet uvedených představení v Terezíně (i když i ten sám o sobě by stál za pozornost!). Publikace Dockteater bakom taggtråd byla ve Švédsku přijata a oceněna jako jedna ze zajímavých prací o holocaustu, která vyzvedává pedagogický význam loutkového divadla v životně nebezpečném prostředí ghetta v Terezíně a, jak uvádí podtitul publikace, popisuje boj kultury proti hrůze a násilí v terezínském ghettu v letech 1941–1945. Význam publikace ocenila m.j. ekonomickou podporou i instituce Forum för levande historia. Michael Meschke (někdejší prezident švédské UNIMA a dlouholetý člen mezinárodní exekutivy UNIMA) si vyžádal jeden výtisk publikace pro umístění do Francouzské národní knihovny.

Michael Meschke dokonce napsal, že “na úspěchu tvé publikace měla podíl i osobní setkání s pamětníky”. Koho jsi tehdy oslovila?

Během práce na publikaci jsem několikrát navštívila Prahu a mohla poznat paní Evu Herrmannovou z Prahy a paní Maud Michael Beerovou z Izraele.

Eva Herrmannová popsala atmosféru ghetta, kam přišla ve svých 14 letech bez rodičů, tvrdou zemědělskou práci, do které byla nasazena, hlad a smutek, ale též nadšení během práce na dětské opeře Brundibár, kam byla vybrána pro zpěv ve sboru. Účinkovala také v dalších dětských představeních např. v Broučcích. Ze svého terezínského deníku, který si tam psala, mi dala k dispozici dvě stránky záznamů kolem premiéry této produkce v březnu 1945 s vlastními ilustracemi dvou postaviček a scény a tento ojedinělý dokument jsem pak zařadila do své publikace.

Od Maud Michael Beerové, která také prošla Terezínem, jsem získala další důležitý material: videozáznam rozhovoru, který s ní koncem 80. let minulého století natočila ruská umělkyně Elena Makarová (v Izraeli a v Terezíně) a její vlastní knihu Co oheň nespálil.

Ve tvé knížce jsou také další unikátní materiály…

V Praze jsem se seznámila také s ředitelem Uměleckého archivu Památníku Terezín E. Blodigem, který mi umožnil prohlídku “Hermannovy sbírky”, uložené ve zmíněném archívu v Terezíně. Sbírka obsahuje několik set ručně kreslených plakátů ve formátu A4, jež vytvářel grafik Karel Hermann pro oznamování různých kulturních pořadů, které probíhaly v Terezíně. Z asi tuctu kopií plakátů, které ohlašovaly některá loutková představení jsem tři uvedla ve své publikaci.

Co všechno se ví o terezínském ghettu ve Švédsku?

Není možné a ani nebylo mým úmyslem podat souhrnný výčet kulturních produkcí ve Švédsku na téma terezínské tragédie. Soustředila jsem se na ty, které se uskutečnily v posledním desetiletí – v době, kdy jsem pracovala na publikaci.

Silným a výmluvným svědectvím terezínské tragédie jsou tisíce kreseb dětí, které ve valné většině neprežily. Ruská umělkyně Elena Makarová, žijící od 90. let v Izraeli byla těmito kresbami tak hluboce dojata, že z nich – spolu s dalším materiálem z Terezína (několik dochovaných loutek, tajné kresby vězňů) uspořádala výstavu Terezín – kultura a barbarství, která byla ve Stockholmu otevřena v září 1995. V následujících dvou letech putovala výstava do Lundu, Göteborgu, Dánska a Norska.(Fotografie loutek z výstavy je uvedena v mé publikaci na str. 36.)

Dětská opera Hanse Krásy Brundibár získala doslova světový ohlas a byla uváděna na mnoha místech Evropy, také ve Švédsku – např. v Malmö r. 1994.

V březnu 2000 uvedlo dámské kvinteto Gestaltensemblen v Göteborgu velmi zajímavý scénický koncert pod nazvem Cafè Terezin literární a hudební koláž ze skladeb vězňů z Terezína: Berman, Haas, Krása, Klein, Schulhof. Na scénu, sestavající z asi desítky kufrů byly promítány zvětšené ilustrace z Knihy Alfréda Kantora. V únoru 2008 uvede Koncertní dům v Göteborgu tento koncert opět jako školní představení.

Der Kaiser von Atlantis – to je název opery Viktora Ullmana zkomponovaná v Terezíně 1943 na libreto Petr Kiena. Toto silně protinacistické dílo, které stálo oba autory život, zařadila v květnu 2000 Vysoká škola pro divadlo, operu a muzikál v Göteborgu do svého repertoáru a dva roky na to úryvky z této opery uvedla i švédská televize.

Německý skladatel Franz Waxman, působící od r. 1934 v Americe, vytvořil krátce před svou smrtí 1967 velkolepou kantátu zhudebněním několika dětských básní z Terezína. Toto dílo pod názvem The Song of Terezin uvedla Státní opera Praha 27. ledna 2004 – mezinárodní Den památky holocaustu – jako koprodukci mezi českými a rakouskými institucemi.

Na poslední stránce mé publikace je uvedena krátká vzpomínka na loutkovou produkci pražského divadla Feigele z června 1999 Královna Ester z Persie, kterou tehdy uváděli pro zahraniční návštěvníky na židovské radnici v Maiselově ulici. Velké řezbované marionety v honosných královských kostýmech, zámecká scénografie, živá klezmer muzika – jaký diametrální rozdíl ve srovnání s terezínskou dramatizací této biblické povídky, kterou hladoví vězni předváděli sami sobě na půdě kasárenského ghetta na jaře 1943, kde kulturou usilovně bojovali o přežití každého vězně! Jsem ráda, že jsem mohla svou knížkou připomenout statečnost všech, kteří Terezínem prošli a kteří se nedali tím vším zlomit.

Všichni, kteří měli tu čest se s tebou v posledních letech setkávat v Praze či na Loutkářské Chrudimi ani netuší, že v červenci oslavíš málo uvěřitelné kulaté životní jubileum. Tvá útlá publikace a její ohlas jsou pro tebe určitě jedním z nejmilejších dárků. Přijmi ke knížce i k blížícímu se jubileu naše upřímné blahopřání.

Rozhovor s Blankou Kaplanovou ze Švédska na dálku vedla Nina Malíková.

Loutkář 2/2008, p. 54–55.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.