Malíková, Nina: Rozhovor na dálku (s Blankou Kaplanovou)

Zmínky o tvé švédské publikaci Dockteater bakom taggtråd vzbudily zájem našich i zahraničních čtenářů, a tak se k ní na stránkách Loutkáře znovu vracíme. Jak jsi vůbec přišla na nápad napsat o loutkovém divadle v Terezíně?

Můj první kontakt s knížkou Eduarda Vavrušky Loutky za ostnatým drátem (Praha 1989), která byla podnětem k mé publikaci Dockteater bakom taggtråd o loutkovém divadle v Terezíně, se uskutečnil v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi v r. 1995.Ve švédském loutkářském časopise Dockteatern jsem rok na to uveřejnila zhuštěný překlad nejzajímavějších statí z této knížky. Zajem kolegů byl velký, několikrát mne vyzvali, zda bych tu knížku nemohla přeložit – “nemám počítač, přátelé” (1997!). Když se pak v následujících letech ustavila ve Švédsku instituce Forum för levande historia (Fórum pro živou historii) začala se problematika holocaustu ventilovat stále častěji v tisku, na přednáškách, v nových publikacích. To už jsem se pak neměla na co vymlouvat (obstarožní computer mi darovala Loutkářská knihovna v Göteborgu) a dala jsem se později přece jen do studií holocaustu ve švédské i české literatuře, historie českého loutkářství před válkou i během války, do bádání v různých muzeích a archívech, do rozhovorů s terezínskými pamětníky. Mé studijní cesty mezi Švédskem a Českou repubikou probíhaly několik let a i zpracovávání prostudované literatury a získaných informací žádalo svůj čas.

Konečný výsledek mé několikaleté práce není pouhý výčet uvedených představení v Terezíně (i když i ten sám o sobě by stál za pozornost!). Publikace Dockteater bakom taggtråd byla ve Švédsku přijata a oceněna jako jedna ze zajímavých prací o holocaustu, která vyzvedává pedagogický význam loutkového divadla v životně nebezpečném prostředí ghetta v Terezíně a, jak uvádí podtitul publikace, popisuje boj kultury proti hrůze a násilí v terezínském ghettu v letech 1941–1945. Význam publikace ocenila m.j. ekonomickou podporou i instituce Forum för levande historia. Michael Meschke (někdejší prezident švédské UNIMA a dlouholetý člen mezinárodní exekutivy UNIMA) si vyžádal jeden výtisk publikace pro umístění do Francouzské národní knihovny.

Michael Meschke dokonce napsal, že “na úspěchu tvé publikace měla podíl i osobní setkání s pamětníky”. Koho jsi tehdy oslovila?

Během práce na publikaci jsem několikrát navštívila Prahu a mohla poznat paní Evu Herrmannovou z Prahy a paní Maud Michael Beerovou z Izraele.

Eva Herrmannová popsala atmosféru ghetta, kam přišla ve svých 14 letech bez rodičů, tvrdou zemědělskou práci, do které byla nasazena, hlad a smutek, ale též nadšení během práce na dětské opeře Brundibár, kam byla vybrána pro zpěv ve sboru. Účinkovala také v dalších dětských představeních např. v Broučcích. Ze svého terezínského deníku, který si tam psala, mi dala k dispozici dvě stránky záznamů kolem premiéry této produkce v březnu 1945 s vlastními ilustracemi dvou postaviček a scény a tento ojedinělý dokument jsem pak zařadila do své publikace.

Od Maud Michael Beerové, která také prošla Terezínem, jsem získala další důležitý material: videozáznam rozhovoru, který s ní koncem 80. let minulého století natočila ruská umělkyně Elena Makarová (v Izraeli a v Terezíně) a její vlastní knihu Co oheň nespálil.

Ve tvé knížce jsou také další unikátní materiály…

V Praze jsem se seznámila také s ředitelem Uměleckého archivu Památníku Terezín E. Blodigem, který mi umožnil prohlídku “Hermannovy sbírky”, uložené ve zmíněném archívu v Terezíně. Sbírka obsahuje několik set ručně kreslených plakátů ve formátu A4, jež vytvářel grafik Karel Hermann pro oznamování různých kulturních pořadů, které probíhaly v Terezíně. Z asi tuctu kopií plakátů, které ohlašovaly některá loutková představení jsem tři uvedla ve své publikaci.

Co všechno se ví o terezínském ghettu ve Švédsku?

Není možné a ani nebylo mým úmyslem podat souhrnný výčet kulturních produkcí ve Švédsku na téma terezínské tragédie. Soustředila jsem se na ty, které se uskutečnily v posledním desetiletí – v době, kdy jsem pracovala na publikaci.

Silným a výmluvným svědectvím terezínské tragédie jsou tisíce kreseb dětí, které ve valné většině neprežily. Ruská umělkyně Elena Makarová, žijící od 90. let v Izraeli byla těmito kresbami tak hluboce dojata, že z nich – spolu s dalším materiálem z Terezína (několik dochovaných loutek, tajné kresby vězňů) uspořádala výstavu Terezín – kultura a barbarství, která byla ve Stockholmu otevřena v září 1995. V následujících dvou letech putovala výstava do Lundu, Göteborgu, Dánska a Norska.(Fotografie loutek z výstavy je uvedena v mé publikaci na str. 36.)

Dětská opera Hanse Krásy Brundibár získala doslova světový ohlas a byla uváděna na mnoha místech Evropy, také ve Švédsku – např. v Malmö r. 1994.

V březnu 2000 uvedlo dámské kvinteto Gestaltensemblen v Göteborgu velmi zajímavý scénický koncert pod nazvem Cafè Terezin literární a hudební koláž ze skladeb vězňů z Terezína: Berman, Haas, Krása, Klein, Schulhof. Na scénu, sestavající z asi desítky kufrů byly promítány zvětšené ilustrace z Knihy Alfréda Kantora. V únoru 2008 uvede Koncertní dům v Göteborgu tento koncert opět jako školní představení.

Der Kaiser von Atlantis – to je název opery Viktora Ullmana zkomponovaná v Terezíně 1943 na libreto Petr Kiena. Toto silně protinacistické dílo, které stálo oba autory život, zařadila v květnu 2000 Vysoká škola pro divadlo, operu a muzikál v Göteborgu do svého repertoáru a dva roky na to úryvky z této opery uvedla i švédská televize.

Německý skladatel Franz Waxman, působící od r. 1934 v Americe, vytvořil krátce před svou smrtí 1967 velkolepou kantátu zhudebněním několika dětských básní z Terezína. Toto dílo pod názvem The Song of Terezin uvedla Státní opera Praha 27. ledna 2004 – mezinárodní Den památky holocaustu – jako koprodukci mezi českými a rakouskými institucemi.

Na poslední stránce mé publikace je uvedena krátká vzpomínka na loutkovou produkci pražského divadla Feigele z června 1999 Královna Ester z Persie, kterou tehdy uváděli pro zahraniční návštěvníky na židovské radnici v Maiselově ulici. Velké řezbované marionety v honosných královských kostýmech, zámecká scénografie, živá klezmer muzika – jaký diametrální rozdíl ve srovnání s terezínskou dramatizací této biblické povídky, kterou hladoví vězni předváděli sami sobě na půdě kasárenského ghetta na jaře 1943, kde kulturou usilovně bojovali o přežití každého vězně! Jsem ráda, že jsem mohla svou knížkou připomenout statečnost všech, kteří Terezínem prošli a kteří se nedali tím vším zlomit.

Všichni, kteří měli tu čest se s tebou v posledních letech setkávat v Praze či na Loutkářské Chrudimi ani netuší, že v červenci oslavíš málo uvěřitelné kulaté životní jubileum. Tvá útlá publikace a její ohlas jsou pro tebe určitě jedním z nejmilejších dárků. Přijmi ke knížce i k blížícímu se jubileu naše upřímné blahopřání.

Rozhovor s Blankou Kaplanovou ze Švédska na dálku vedla Nina Malíková.

Loutkář 2/2008, p. 54–55.