Vojíková, Silvie: Vždy jsem chtěla jít proti mase - povídání s Alžbětou Tichoňovou

Co tě přivedlo ke studiu režie na KALD DAMU?

Nechci říct, že jsem divadlo zvolila úplnou náhodou, ale původně jsem to neplánovala. Prvotní impuls proběhl na stužkovacím večírku, pro který jsme s kamarádkou natočily na video Baudelairovu Mašinu, kterou jsme zdramatizovaly a recitovaly. Tehdy mi náš zeměpisář doporučil dramaturgii. Vůbec jsem netušila, co to vlastně je. V Učitelských novinách jsem si potom našla obor režie alternativního a loutkového divadla a s čistou naivitou jsem to šla zkusit. Na přijímačkách ze mě měli, myslím, velkou legraci. “Alternu” jsem zvolila proto, že mi přišla svobodnější. Vždy jsem byla trošku “mimoprouďák” a víceméně vždy jsem chtěla jít proti mase.

Režie pohádky Čert a kočka v Malém divadle je tvou první režií v profesionálním divadle. Lišila se práce s herci od té, kterou znáš z Disku?

Mé zkušenosti z Disku ještě rozšířila stáž v Polsku a Slovensku, ale jednalo se také o školní projekty. Zásadní rozdíl pociťuji v připravenosti herců, jsou zvyklí hrát repertoárově, už dopředu dovedou odhadnout, na co budou diváci – děti reagovat a co naopak nepochopí. A v tomto směru jsem měla ulehčenou práci.

V jednom rozhovoru jsi uvedla, že si nerada říkáš režisérka. Jaký je tvůj způsob režijní práce a kolik volného prostoru poskytuješ hercům?

U autorských věcí je dobré, že mohu hercům nahodit situaci a oni ji sami rozehrávají. Dopředu počítám s jejich vkladem. Chci, aby se v tom cítili dobře, aby to nebyla křeč, ale pohodové, poetické. Při tomto způsobu práce však hrozí, že při tom hraní a tvoření s herci nevnímám podstatné, neodhadnu, jak by se situace mohly vyhrotit, a proto hlavně v závěrečné etapě zkoušek potřebuji dramaturga, aby nás natvrdo usadil. Musím potvrdit, že spolupráce s dramaturgem Zdeňkem Jecelínem v Budějovicích výborně fungovala.

Text Čerta a kočky jsi vytáhla ze šuplíku. Jaká byla jeho geneze?

V prvním a druhém ročníku na DAMU jsme měli zadání pohádka, já si zvolila Čerta a kočku, pak jsem ji na pár let odložila a teď jsem ji vytáhla. Ale vždy jsem ji chtěla inscenovat, jenže nebylo kdy a kde. Na škole jsem se věnovala spíš činohře s loutkovými principy, protože jsem k loutkám nenašla vztah. Také jsem byla pod vedením Miroslava Krobota, který vyznává jiný styl divadla. Práce v Malém divadle je pro mě první větší setkání s loutkou. Najednou oceňuji její vtip, přímost a neuvěřitelný potenciál něco předat. Je to však i otázka pro loutkoherce, umí-li loutku oživit.

Text Čerta a kočky vznikl volně na motivy pohádky Jamese Joyce. Kam jsi jeho povídku posunula?

Tuším, že Joyce převzal námět z Francie, kde existuje původní legenda o mostu a čertu. Připsala jsem do pohádky hádání dvou vesniček, kterým čert postaví nejdřív zeď, propast a pak most. Výtvarnice Eva Blahová přidala větší akcent na barevnost a iluzi. Rozhodli jsme se pro návrh mostu jako ze San Francisca, což je spíš náš osobní vtípek.

Odkud bereš inspiraci?

To je těžké. Připadám si, že po škole už nemám žádnou inspiraci. Ale čerpám hlavně z každodennosti, člověk musí být zvláštně bdělý. Občas mě něco napadne, tak si to zapíšu. Když si pak různé věci spojím, objeví se nespojitelné spoje, které to celkově vytváří. Člověk se rád opakuje, aniž by o tom věděl. I když doufám, že úplně se zatím neopakuji. Prvotní impulsy se hledají hrozně těžko. Myslím, že jde zpracovat jakýkoli materiál, je jen otázka, jaký způsob zvolit.

A tvé další plány?

Začaly mě bavit pohádky, dětský divák a loutky, ale spíš čekám, co přijde. A uvažuju o dalším dětském titulu – ale ten si nechám zatím pro sebe.

Loutkář 6/2007, p. 281.