Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Zítko, Radovan: Blanka Kaplan: Dockteater bakom taggtråd (Kulturens kamp mot ondskans våld i Theresienstadts ghetto 1941 - 1945) - Loutkové divadlo za ostnatým drátem (Boj kultury proti hrůze a násilí v terezínském ghettu v letech 1941 - 1945)

Útlá knížečka v Československu narozené autorky přináší švédským čtenářům 38 stran informací, fotografií a ilustrací se zaměřením na přínos loutkového divadla vězňům terezínského ghetta.

Studie začíná stručnými informacemi o historii Terezína, vojenské pevnosti, a o jeho fungování jako koncentračního tábora, popisuje podmínky života a počty Židů, kteří jím prošli. Krátce informuje o České republice, Československu a jeho vývoji.

Blanka Kaplanová na další dvojstraně píše o více než dvousetleté historii českého loutkářství, zmiňuje jeho velký rozvoj v polovině 19. století a vliv na české obrození. Podává informace i o první republice, o období pro loutková divadla příznivém, mj. také o prvním profesionálním divadle (S+H) v ČSR a o době, kdy divadlo zavřeli nacisti.

V následující kapitole se rozepisuje o třech typech loutek, které terezínští vězni pro rozptýlení dětí vyráběli a používali: maňásky, marionety a loutky na stínové divadlo. Maňásci byli vhodní pro nejmenší děti. Autorka cituje vzpomínky Vlasty Schönové a hovoří o lidech, kteří se divadlu v dětských ubytovnách věnovali, ale bohužel se konce války nedožili – zemřeli většinou v Osvětimi. Vězni si pro představení psali vlastní texty, nechyběla sociální ani politická témata. Marionet se podařilo zachránit po zrušení ghetta jen pár, během války ovšem proběhlo několik představení, z nichž největší ohlas měla Pohádka o Honzovi. Blanka Kaplanová cituje vzpomínky pamětníků a hovoří o představení Čarovné housle. Tvůrci představení ovšem mnohdy byli převezeni do dalších koncentračních táborů. Autorka zmiňuje jednotlivé marionety (český Kašpárek apod.) i další osudy autorů her a vodičů, pokud válku přežili. Stínové divadlo si vyráběly i samy děti pod vedením Freddyho Hirsche a sehrála se představení Pompeius pronáší řeč nad mrtvým Caesarem Irmy Lauscherové a Královna Ester, které dodalo podle další citace vězňům to nejdůležitější: naději.

Další kapitola se věnuje loutkovému divadlu jako vzdělávacímu prostředku, protože do Terezína byly zavlečeny i velmi malé děti a židovské školy byly ostatně zakázány v roce 1940, dějepisu, matematice, přírodopisu a hygienickým návykům se tak děti učily i prostřednictvím divadla. Autorka hovoří o činnosti profesorky Irmy Lauscherové a herce Arnolda Neumana. Chlapci si dokonce napsali i vlastní hru (Začarovaný zámek).

Následující kapitoly se loutkového divadla týkají okrajově. Kaplanová hovoří o neloutkovém představení Broučci. Zmiňuje další hry a píše o tom, jak děti nastudovaly operu Brundibár, aby tak posloužily nacistům při návštěvě Červeného kříže, a ti ji mohli propagandisticky využít. Informuje o svých návštěvách v Terezíně a Židovském muzeu, aby ilustrovala, co si zejména děti prožily. Autorka sama se setkala s přeživšími M. M. Beerovou a Evou Hermannovou, které vzpomínaly na část svého dětství. Závěrem shrnuje důležitou roli divadla v Terezíně i to, jak se pak zde hraná představení znovu inscenovala už “bez ostnatého drátu”, a vrací se do muzeí, kde je k vidění svědectví o životě v Terezíně v podobě dětských obrázků, básniček i několika marionet. Poslední stránku věnuje novému představení Královny Ester v Praze v r. 1999.

Loutkář 5/2007, p. 197.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.