Dolenská, Kateřina: Každou inscenací chci lidem něco předat

Koncem uplynulé divadelní sezóny se uzavřela jedna kapitola Divadla Nablízko. Jak se zpětně díváš na jeho činnost?

Celou existenci Divadla Nablízko hodnotím jako obrovskou zkušenost pro nás všechny, díky které jsme se naučili vnímat divadlo profesionálně. Považuji ji za takové překlenovací období mezi školou a každodenním fungováním, bohužel se nám nikdy nepodařilo udělat krok do profesionálního světa. Nesehnali jsme vhodný prostor se zázemím atd., což nám neumožnilo jít dál – pořád jsme byli řazeni někam mezi studentské soubory. Je to ale hodně čerstvé a myslím si, že ta bilance chce přece jen větší odstup.

Které své inscenace považuješ v tvorbě Nablízka za klíčové?

Pro mě byla nedůležitější dvě období – začátek v Rubínu, kde byla tou pomyslnou vlajkovou lodí jednoznačně inscenace Tracyho tygr, a nastudovala jsem tam i svou oblíbenou Trnkovu Zahradu. V té době jsem hrála, režírovala a dělala i dramaturgii. To jsme si vlastně zkoušeli, jak se opravdu “dělá” divadlo a zakoušeli každodenní kontakt s publikem. Druhá fáze nastala, když jsem se vrátila po roční mateřské. Jako bych najednou byla vnitřně dál, s nějakou zvláštní zkušeností, a přestala jsem hrát, protože jsem také měla méně času a musela jsem si začít vybírat. Tehdy jsem dala jednoznačně přednost režírování a považuji se především za režisérku. Také jsem se od roku 2002 stala jakoby jedinou vedoucí divadla. A s tím souvisel i odchod z Rubínu, kde byl ten tlak na nás už tak veliký, že už jsem tam vůbec nechtěla být. Takže jsme se přesunuli do Nosticova divadla a tuhle éru vnímám také jako velmi přínosnou. Už jsem se zaměřila čistě jenom na režírování, začala se na divadlo ještě více dívat autorskýma očima a začala jsem si jako autorka více věřit. Zde jsem se také seznámila s lidmi z Komory tlumočníků znakového jazyka, což pro mě byla neobyčejně obohacující práce. Najednou jsem zjistila, že je pro mě důležité, aby mělo divadlo také sociální přesah. S Komorou tlumočníků jsem začala dělat projekty integrující dvě kultury – slyšících a neslyšících – což si myslím, že se nám po těch třech inscenacích v podstatě podařilo a dá se říci, že jsme byli průkopníky divadelního tlumočení v Čechách. Mám proto obrovskou radost, když s odstupem vidím, že během těch 4 – 5 let je tlumočení na jevištích čím dál tím častější a divadla na něj začínají myslet.

Vycestovali jste s tlumočenými inscenacemi i do zahraničí? Je vůbec v cizině tento princip divadelní tvorby pro neslyšící běžný nebo jde o naprostý unikát?

S Tracyho tygrem, který byl tlumočen stínově, jsme vyjeli za hranice dvakrát – navštívili jsme mezinárodní festival neslyšících v Mnichově, kde jsme sklidili obrovský úspěch. Vyhráli jsme tamější cenu v konkurenci divadel z osmi zemí a měla jsem z toho obrovskou radost. A navíc – uspěli jsme, i když jsme tam byli jediní slyšící. Tlumočený Tracyho tygr byl ojedinělý nejen u nás, ale vlastně i v celé Evropě. Na festivalu bylo jasně vidět, že tenhle způsob práce západní svět zkrátka nezná; známý je ve Spojených státech, ale do Evropy proniká jen zřídka. Tu samou zkušenost jsme měli i v Alžíru, kde jsme hráli na mezinárodním festivalu evropského divadla a zastupovali jsme tam s Tracyho tygrem jako jediní Českou republiku. Hráli jsme ve dvou městech, pro dohromady více než 2000 diváků a měli jsme opět velký úspěch.

Tlumočeně jsi nazkoušela nejen zmiňovaného Tracyho tygra, ale i V melounovém cukru Richarda Brautigana a nově i Trnkovu Zahradu – je mezi těmito inscenacemi a způsobem jejich jevištního uchopení nějaký podstatný rozdíl? Tříbila jsi nějak systém divadelního tlumočení?

Určitě je mezi nimi rozdíl. Patřím mezi lidi, kteří musí neustále zkoušet něco nového. Vždycky jsem se snažila, aby to tlumočení dodalo inscenaci nový rozměr a aby to tam celé zapadlo. Tracyho tygr byl tlumočen stínově. V melounovém cukru, kde bylo důležité, abychom udrželi poetický obraz magického světa, jsme si vyzkoušeli zónové tlumočení. A tlumočena byla i živá hudba, která během celého představení zněla. Ani jeden z těchto způsobů tlumočení se v Praze doposud neobjevil. Opět jinak byla realizována inscenace Zahrady, určená pro děti, kde bylo nejdůležitější, aby byly schopné se maximálně ztotožnit s pěticí kluků na jevišti. Tak jsem se rozhodla pro čirý experiment a postavila tlumočníky do pozice herců. Musím říct, že do toho šli všichni maximálně naplno a že předvádějí solidní výkon, byť tedy herecky na amatérské úrovni. Inscenaci jsem doplnila o dva profesionální herce, kteří jakoby dabují postavy kluků hovořící pouze znakovým jazykem. Takže jsou na jevišti oba světy zastoupeny rovnoměrně, vzájemně se prolínají a slyšící i neslyšící děti v hledišti naprosto všemu rozumí. Připravili jsme dokonce i anglickou verzi tlumočenou do mezinárodního znakového jazyka.

Říkala jsi, že velice ráda experimentuješ. Kde se vůbec vzala vaše poetika nezvykle kontaktního divadla, kde jsou herci divákům maximálně “na blízku”? Nablízko bylo generační divadlo, vyšla tedy přirozeně z vašeho ročníku?

Základ nám dal určitě Honza Borna s Janou Březinovou, kteří byli na DAMU našimi ročníkovými vedoucími. Já jsem u nich studovala herectví a současně i režii – dramaturgii. Pro Honzu Bornu je divadlo především setkáním lidí a musím říct, že jsme tím byli všichni úplně nasátí a ta éra v Rubínu nebyla ničím jiným než ohmatáváním a důkladným zkoušením, co to obnáší. Ale myslím si, že jsem “poetikotvorná” a že je nějakým způsobem poznat můj rukopis – vždycky nějak intuitivně zpracovávám své osobní téma, kterým je láska. Pro mě je divadlo čím dál, tím víc setkáním lidí a během těch deseti let jako bych se v tom jen hlouběji utvrzovala. Divadlo je zábava, ale mělo by diváka i obohacovat a mělo by mít sociální rozměr, který člověk jinde nezíská. Během let, co jsem s Nablízkem strávila, jsem si vyzkoušela leccos – od klasiky V. K. Klicpery pojaté jako commedia dell‘arte až po existenciální Sartrovo drama. I díky jiným režisérům, kteří s námi spolupracovali, byla ta škála velmi široká – svou dramaturgii jsme nikdy vědomě nevytvářeli a tudíž jsme neměli žádná omezení. Realizovali jsme za tu dobu celkem 28 titulů, což je poměrně hodně. Něco se povedlo více, něco méně. Zjistila jsem, že se cítím jako doma v divadle malých forem – v divadle, které experimentuje, hledá a pracuje autorským způsobem. Ono to “nablízko” vyplynulo hned ze dvou věcí – z prostoru, který byl tak malinkatý, že byla jakákoli čtvrtá stěna nemyslitelná a šla by vlastně proti studiovému typu divadla. A za druhé – mám ráda těsnou blízkost publika také proto, že podle mě má být divadlo lehce angažované a cosi od svých diváků chtít. Koneckonců, nikde jinde v umění něco takového možné není a proto si myslím, že je důležité z toho bezprostředního kontaktu s vnímateli patřičně těžit. Přímo se jich ptát, proč přišli, co se jim líbí, co se jim nelíbí, co je trápí, co je zajímá, a ponoukat je k reakci na viděné. Podstatou divadla je pro mě setkání dvou energií.

Dodnes si pamatuji, že jsem na prvním představení, které jsem z produkce Divadla Nablízko viděla – šlo o Tracyho tygra tenkrát ještě v Rubínu – musela na celé divadlo vyvolávat tygra, držet hercům šálky s kávou a všelijak jim asistovat a tehdy jsem se zapřisáhla, že už si nikdy nesednu do první řady…

(usmívá se) No jo, takhle to je… Ale já se zase na druhou stranu snažím, aby ti oslovení lidé nebyli nijak zesměšňovaní a aby jim to nebylo nijak zásadně nepříjemné.

… což bylo jen o kousek příjemnější, než když si mě vytáhli v Divadle v Dlouhé v inscenaci Epochální výlet pana Broučka do XV. století – v režii koho jiného než tvého vzpomínaného pedagoga Jana Borny – a musela jsem tam před všemi diváky nahlas kvokat. Vraťme se ale k Nablízku – další linií jeho tvorby bylo napojení na nový okruh lidí kolem inscenace Monstrkabaret Freda Brunolda.

Když jsme přesídlili do Nosticáku, tak za mnou přišel Václav Kadrnka, což je absolvent katedry režie na FAMU, a seznámil mě s Tichým syndikátem a jeho komiksy, jmenovitě s Vojtou Maškem a Džianem Babanem. Dohodli jsme se, že uděláme inscenaci Monstrkabaret Freda Brunolda – kluci napsali scénář, Vašek do něj natočil filmy a režírovali jsme to společně. A protože jsme zjistili, že si výborně rozumíme, tak se Nablízko napojilo na Tichý syndikát a dodnes pořádáme scénické čtení Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát. Jde o seriálové čtení, jehož podhoubím byl právě Monstrkabaret a vystupují v něm dvě postavy, které už se objevily v původních komiksech syndikátu – začínající básník Jožka Lipnik a nakladatel Hermann Schlechtfreund. Těch jejich rozhovorů už kluci napsali kolem stovky a za ten rok už se vykrystalizovala i skupina věrných diváků, takže z takového nenápadného začátku se pomalu stává řekněme kultovní záležitost.

V téhle inscenaci jste se svou příslovečnou kontaktností došli koneckonců ještě dál, když jste rozesadili herce přímo do publika a pak je vytahovali na jeviště.

Přesně tak, tady už jsme chtěli vyloženě popřít, kdo je divák a kdo je herec, a měla to být celé jedna velká mystifikace. Musím říct, že jsem tuhle inscenaci, i když byla trochu černá a drsná, měla velmi ráda.

Z palety tvých inscenací v Nablízku se ale výrazně vymyká ryze osobní výpověď ve Chvění radosti…

To jsem si zase vyzkoušela něco úplně nového. Po tom všem, co se mi najednou stalo, jak v profesním, tak v soukromém životě, a byl to doslova kolotoč událostí, jsem se zase odrazila ode dna a začala o divadle přemýšlet nově. Uvědomila jsem si, že divadlo je opravdu nedílnou součástí mého života a že nechci promarnit žádnou ze svých inscenací, protože každá je mou vnitřní a osobní zkouškou a každou chci lidem něco předat.

Chvění radosti je velmi otevřená, poměrně citlivá výpověď – jsou to zveřejněné deníkové záznamy o nepříliš šťastném období tvého života. Na repertoáru divadla je téměř rok, nemáš nutkání jí stáhnout, když už to trochu přebolelo? Zkrátka, vyvíjí se nějak tvůj pohled na tuto inscenaci?

Přesně o tomhle teď přemýšlím. Původně jsem si myslela, že to bude pouze sezónní záležitost a chtěla jsem jí stáhnout – nečekala jsem, že by to mohlo mít velký divácký ohlas. Ale ten mi potvrzuje, že to nemá nic společného s terapií, což jsem od začátku tvrdila. Zpětná vazba, kterou mám od diváků, je tak silná, že cítím, že to má obrovský smysl. Takže to budeme hrát asi i příští sezónu. Mě to nikdy nijak netrýznilo, což mi ale diváci nevěří. Opravdu jsem to nepsala jako nějakou svou zpověď, nezakládá se to cele na pravdě, snad pouze v té základní linii, ale detaily jsou naprosto smyšlené, jen jsou napsané tak, aby působily co nejautentičtěji. Což se podařilo tak dobře, že o mě lidé mají až strach, po představení za mnou chodí a soucitně mě hladí. Ale já se opravdu netrápím! Je to syrová výpověď, šla jsem na dřeň svého vnímání světa, dala jsem do toho úplně všechno, ale mám od toho odstup, je to pouze a jenom role. Nedávno jsem navštívila hostující představení Itsi Bitsi od Odin teatret a byla jsem nadšená – úplně jsem pochopila, proč Iben Rasmussenová hraje o svém bouřlivém životě, a jádro její výpovědi souznělo s mým vnímáním a snad i s tím, proč jsem nastudovala Chvění radosti. Mně taková otevřená výpověď na jevišti připadá velmi důležitá a v českém divadle mi takový typ inscenací hrozně chybí.

Co bude s Nablízkem dál?

Končíme v Nosticově divadle a od září bychom se měli přesunout do La Fabriky v Holešovicích, kde budeme hrát Jožku Lipnika a snad i Chvění radosti. Nová skupina, která se vytvořila kolem inscenace Chvění radosti, plánuje další premiéru na únor. Takže Divadlo Nablízko jako takové bude fungovat dál, ale já tam budu už pouze v čestné pozici zakladatelky a jako autorka si dám pauzu.

A tu pauzu vyplníš působením v Divadle Minor, kam nastupuješ na pozici kmenové režisérky. Máš už představu, jak se bude Minor vyvíjet dál a co zde během té doby nastuduješ?

Budu se soustředit na divadlo pro děti, což mě láká – v Nablízku jsem si vyzkoušela jenom inscenaci Zahrady. Dětský svět mě ohromuje svou čistotou, jednoduchostí a otevřeností. Chtěla bych se soustředit na tituly pro Malou scénu, které budou živě komunikovat s malými dětmi – zase ve stylu “na blízko”, já asi jinak dělat neumím. Už bych nechtěla rozvíjet výtvarné divadlo à la Vlas a Brada, ale ráda bych se věnovala detailní práci s herci a maximálně jim přizpůsobila repertoár. Teď chystám na Malou scénu inscenaci, která se bude jmenovat Psina a bude, jak už název napovídá, o životech psů. Budou v ní hrát samí pejskaři, takže se tam objeví i nějaké autobiografické prvky. Na velkou scénu, s předpokládanou premiérou v dubnu, připravuji klasickou pohádku o Popelce a už jsem oslovila Jitku Martínkovou, aby mi napsala text ve verších. Přespříští rok se pak zaměřím na vánoční tematiku, která mě velmi láká a už ji nosím dlouho v sobě. Ale hlavně mám v Minoru konečně pevnou půdu pod nohama. Je zvláštní, že hodnotím éru v Nablízku jako svým způsobem neprofesionální; ve chvíli, kdy tam vytíráš jeviště a obhajuješ svou činnost před grantovou komisí, se ti zdá, že tě vlastně nikdo nechce a že to všechno děláš jen tak sama pro sebe. Tady snad konečně dostanu prostor, že budu moci obhájit sebe samu pouze jako režisérku, inscenacemi, za kterými si budu cele stát. Ale myslím, že se po těch dvou letech stejně zase vrátím do nejistého světa nezávislého divadla.

Doposud jsi v Minoru nastudovala, kromě zmiňovaného Velkého putování Vlase a Brady, i pohádku Michala Čunderleho Jak Mařenka a Boženka koukaly. Jak se ti se zdejším souborem pracuje a doplníš si ho o nějaké nové tváře?

Já jsem typ režiséra, který musí mít soubor jakoby “zažitý” a jedno z úskalí Vlase a Brady pro mě bylo, že jsem pracovala s lidmi, které vůbec neznám. Zrovna tahle inscenace však vyžadovala maximální propojení tvůrců nejen se mnou, ale i s poetikou výtvarníka Františka Skály, který působil jako supervizor, což se prostě nepovedlo a mrzí mě to. Právě proto se chci nejprve pořádně sžít se souborem, jakoby tu zapustit kořeny, abych dokázala se zdejšími lidmi pracovat tak, aby to bavilo obě strany. Nechystám žádné radikální změny, ale spíš se budu snažit za ty dva roky organicky splynout s prostředím a posloužit divadlu a všem hercům, kteří tu byli dávno přede mnou a budou tady určitě i po mně.

Tvou poslední inscenací zde byl velmi ambiciózní projekt –Velké putování Vlase a Brady od Františka Skály. Koho vůbec napadlo přenést tento osobitý komiks na divadelní jeviště?

Pocházím z výtvarnické rodiny, a proto je pro mě výtvarná podoba inscenace velmi důležitá – de facto pro mě nebyl problém si představit, jak by mohl tento komiks na divadle vypadat. Zároveň si s oblibou volím látky, které se na první pohled zdají divadelně nerealizovatelné, protože si myslím, že na divadle se dá udělat všechno. A také proto, že často sahám po svých oblíbených tématech, a tenhle komiks mám ráda odmalička, jsem před dvěma lety oslovila Frantu Skálu. Původně jsem si myslela, že z toho bude jenom poetická výtvarná libůstka na Malou scénu, ale když jsem zjistila, že se původně měl Vlas a Brada natočit jako animovaný film, přečetla jsem si scénář a viděla jsem, kolik je pro něj už vypracovaných podkladů a materiálů, kolik je v tom investováno práce, která přišla vniveč, tak jsem si říkala, že by bylo zajímavé připravit to pro velké jeviště. Takže jsme se s Františkem dohodli a začaly dlouhé, náročné a někdy i bolestivé přípravy. Franta je vynikající výtvarník, ale nemá žádnou divadelní zkušenost, takže to celé vznikalo na křehkém základě, kdy jsme se navzájem až příliš respektovali.

A navíc se vám deset dní před premiérou zranil jeden z titulních hrdinů a museli jste narychlo připravit záskok.

To bylo hodně těžké a bolestivé, protože jsem měla režijní koncepci připravenou pro dvojici Petr Reif a Petr Vaněk, které znám z Nablízka a vím, jak jsou spolu jevištně sehraní a jak dobře na sebe slyší. Na zkoušení vůbec nebyl čas a bylo to všechno příliš hektické na to, aby měl zaskakující Petr Vodička vůbec šanci se na jevištního partnera napojit; hlavní dvojice na premiérách nefungovala a vůbec tu inscenaci netáhla. Já jsem nikdy předtím nepracovala v repertoárovém divadle na takhle velké scéně, a tak jsem se snad i ostýchala vybojovat si víc času. Ale aspoň do budoucna vím, že už nikdy nedopustím, aby se odpremiérovala nehotová inscenace, kterou si nejsem jistá. Tohle je bohužel můj největší neúspěch, který jsem kdy v divadle zažila. Stačil by týden zkoušek navíc, aby si to pořádně sedlo. Na druhou stranu si myslím, že ta inscenace nějaký svůj vklad má, především ve výtvarné stránce, který je svým způsobem na divadle výjimečný – takže si za ní, přes ty všechny chyby, které v ní jsou, stojím. Ještě ji budeme v září dozkušovat, upravovat, vrátí se do ní původní představitel Vlase, tak uvidíme, jak se to celé vyladí. Věřím, že to bude nakonec dobré a jsem si jistá, že příště už nedopustím ve své práci žádné kompromisní “ale”.

Kateřina Dolenská

Apolena Vynohradnyková

Režisérka, autorka, herečka. Vystudovala obory herectví, režii a dramaturgii na KALD DAMU. V roce 1999 založila (a již osmý rok umělecky vede) se svými spolužáky Divadlo Nablízko, které působilo nejprve v prostorách A studia Rubín na Malé Straně, poté na scéně Malého Nosticova divadla na Kampě a od roku 2006 funguje jako nezávislá platforma pro současné umění, která pracuje v linii čistě autorských projektů činoherního experimentálního typu. Vynohradnyková se jako první režisérka u nás systematicky věnuje divadelnímu tlumočení do znakového jazyka. Letošní premiérou inscenace Velké putování Vlase a Brady zahájila svou dvouletou éru v pozici kmenové režisérky Divadla Minor.

Loutkář 4/2007, p. 176–178.

Dolenská, Kateřina: Každou inscenací chci lidem něco předat

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters