Štáchová, Helena: O Miloši Kirschnerovi

Když mám mluvit o svém životním a jevištním partnerovi do odborného časopisu, nemohu se oprostit od pohledu ryze osobního, který na tyto stránky nepatří. Odpusťte mi tedy jisté zobecnění. Miloš byl osudovým člověkem mého života, mým guru. Naučil mě takřka vše o životě, profesionalitě, herectví a neutuchající touze po stálém sebevzdělávání, sebezdokonalování a lidské i pracovní pokoře.

Říká se, že každý člověk je nahraditelný. Není to pravda. Po tomto velikánovi českého a světového divadla se rána, která po jeho odchodu vznikla, nikdy zcela nezacelí. Říká se také, že čas maže stopy. Ani tomu nevěřím. Dokud existují lidé, co vzpomínají a milují, dotud je ten, co odešel, stále mezi námi. My v divadle děláme vše proto, aby nebyl zapomenut a jsem přešťastná, že je Miloš nejen s námi, ale zůstává i se svými ctiteli. Divadlo se hlásí k jeho odkazu a vyprodaná představení jsou i dílem jeho samého. Supraphon, jehož jsme i nadále exklusivisty, vydává kromě dvou nových CD ročně i jedno reediční, na kterém spatřuje světlo světa zlatý fond desek z dílny Kirschnera. Jeho nahrávky, spolu s těmi novými, stále vítězí v hitparádách nejprodávanějších nahrávek mluveného slova na celé čáře. Mezi třinácti zlatými a sedmi platinovými deskami je velký počet těch jeho. Když profitujeme z jeho slávy a opět kráčíme po jeho zahraničních stopách, potkáváme i tam spoustu nadšenců, kteří na něj nezapomněli. A že těch míst není málo. Třicet zemí čtyř kontinentů a osmnáct jazykových verzí mluví pro něj. Všude je spousta těch, co jej dodnes obdivují a milují. Miloš tedy žije a já i s jeho dětmi, divadlem a Martinem Kláskem děláme vše pro to, aby žil i nadále.

A jelikož mi cudnost velí nevydávat se z toho intimního, co při vzpomínkách na Miloše převažuje, vypůjčím si nádherné řádky, které věnoval v novinách Milošově vzpomínce náš společný přítel a ministr kultury Pavel Dostál: “Proč je tu najednou takové ticho?” ptá se kdosi v jedné z Čechovových povídek. “Protože umřel člověk,” odpoví mu jiný.

O tichu po smrti Miloše Kirschnera to platí dvojnásob. Neboť je to ticho po smíchu, který Kirschner rozdával celý život. A ticho po smíchu je vždycky nějak tišší.

Kirschner byl renesanční člověk s obrovským lidským rozměrem. Chodící encyklopedie s duší dítěte… Pracoval celé noci a říkal mi, že nespí, protože má strach, že by se jednou ráno nemusel třeba probudit.

Právě ale před týdnem na tuto svoji taktiku zřejmě zapomněl a přece jenom si na chvilku zdříml. Neměl to dělat. V úterý 2. července mě můj přítel poprvé a naposledy zarmoutil. Ačkoli na druhé straně bude teď v nebi víc legrace.

Hurvínek: “Taťuldo, proč jsou andělé jenom mužského rodu?”

Spejbl: “Aby se nepřemnožili, Hurvínku!”

Osobně se domnívám, že kdyby se andělé podobali Kirschnerovi, tak jejich přemnožení nebi ani Pánu Bohu určitě neuškodí!"

Loutkář 2/2007, p. 74.