Richter, Luděk: 55. Loutkářská Chrudim

55. LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM

Je 30. června půl druhé po poledni, a tak vyrážíme na Loutkářskou Chrudim. Je pátek, začátek prázdnin, mohly by být zácpy… A skutečně, za Prahu jedeme přes půl hodiny a dalších dvacet minut popojíždíme přes Kolín. Na místě jsme taktak ve čtyři, ale přece.

Partička lektorů přešlapuje a popochází, ale nic se neděje. O půl páté jsme zpraveni, že hlavní organizátor zůstal “trčet” v Pardubicích. V pět to vzdáváme; nevadí, v půl šesté je přece sraz všech seminaristů i lektorů.

Ouha, půl šestá hodina odbila, i šestá a dozvídáme se, že snad v půl sedmé. A opravdu, krátce po půl sedmé je schůzka zahájena zlověstným: “Omlouvám se za první zmatek, ale připravte se na mnoho dalších”. Za necelou hodinku je dočtena prezence a můžeme jít na prvé představení. Začala Loutkářská Chrudim.

Loutkářská Chrudim je nejstarší loutkářská přehlídka u nás (a tuším, že i na světě) – letos již pětapadesátá. Jejím cílem je pomáhat milovníkům amatérského loutkového divadla v poznávání a kultivaci jejich záslužného koníčka, jímž zase oni – a to bez nároku na honorář – kultivují děti i dospělé ve svém působišti.

Co za tím účelem přehlídka nabízí?

• motivaci souborům, snažícím se na celostátní přehlídku propracovat

• těm, které uspějí, možnost pochlubit se a o své práci se na oplátku něco dozvědět

• všem pak zhlédnutí toho nejlepšího, co se v daném roce mezi amatérskými loutkáři urodilo

• možnost naučit se v diskusích o předvedených inscenacích hlouběji divadelně myslet

• semináře zaměřené na nejrůznější dovednosti loutkářské tvorby,

pro inspiraci a jako doplněk další amatérské i profesionální inscenace…

Co z toho letošní Loutkářská Chrudim splnila?

V HLAVNÍM PROGRAMU bylo 17 inscenací, které prošly krajskými přehlídkami v Hradci Králové(4), Chrudimi(2), Plzni(2), Praze (4+1), Strakonicích(1), Třebíči(1) a Turnově(2); Opava ani Louny letos neposlaly nic. Převažovaly autorské adaptace próz, zejména pohádek (Čtyřlístek pohádek, Dvakrát o třech prasátkách, O slepičce), pověstí (Golem, Příběh o krásné Deirdre), ale i románu (Pět neděl v balónu), či “životopisných” materiálů (Něco o Edovi). Interpretačně uchopené hotové hry byly dvě (Skákavá princezna, Kecafán neb Hacafán), co do inscenačního uchopení lze k nim však přiřadit i další tři interpretace textů vzniklých přímo v souborech (Naše slavná čarodějná škola, Tajemství pohádkových knížek, Potrestaný zloděj). Vysloveně autorské adaptace divadelních her přinesl Balkon, Lady Em a Deep Sleep a plně autorské jsou inscenace Koláž sledovanosti a Potichu a naglass. Pro statistiky a ty, kteří si chtějí udělat představu, ještě dodávám, že tu byly tři soubory dětské, dva soubory studentů či absolventů DAMU, pět souborů mladých, studentských až třicátnických a sedm souborů značně dospělých.

Žel, úroveň inscenací letošního hlavního programu byla nevelká. Ne nějak fatálně. Viděli jsme tu jen pár vyslovených propadů, hodně dobrého průměru i leccos nadprůměrného – ale nic výjimečného, vzrušujícího, neřku-li oslnivého, nic, za čím bych neváhal jít světa kraj, abych to viděl znovu.

Radost Strakonice: Naše slavná čarodějná škola

Přímo z dílny souboru pochází text o strašidlech, která se nechtějí učit, protože se jich nikdo nebojí. Sova jim řekne, že na vině je chytrost dětí: nutno vzít jim moudrost – čísla a písmena – a zase se jich bát budou. Dva stateční kluci si však pro obojí dojdou a všichni – děti i strašidla – zas dál spokojeně chodí do svých škol.

Jsou tu snad všechny druhy loutek: spodové, marionety, luminiscenční divadlo… a navíc i herci. Žel, k dojmu všehochuti přispívá i výtvarné zpracování líbivých loutek, umocněných ještě přeexponovanými hlasy přes mikrofon a bezmála operetním zpěvem. O co více toho inscenace nabízí v barvách a zvucích, o to méně se toho na scéně děje: většinou se jen mluví za doprovodu všeobecného pohupování loutkou. Jednání a mizanscéna se prakticky nevyskytují.

Snaha o vlastní text zaslouží pochvalu. Zůstala však v půli cesty už z hlediska logiky děje: brzy po začátku jsou děti v hledišti vyzvány, aby si se strašidly zazpívaly strašidláckou hymnu (proč? na čí stranu je chtějí inscenátoři dostat?); kluci jsou po škole kvůli žalování holek zřejmě přes noc, neboť holky vzápětí přicházejí do třídy a sdělují, že ani je učení nebaví (vidět to ale není); proč děti, když se jim “inspektor” zdá divný, vyhoví jeho přání odpovídat špatně – a nakonec stejně chyby vykouzlí on sám?; čemu se spolužáci smějí, když vyvolaný odpovídá správně a všichni vidí C i trojku odlétat pomocí “kouzla”?; proč by se děti měly bát, když neznají C či trojku?; a jak to, že se tedy nebojí, když o moudrost přišly, a vydají se pro ukradené céčko a trojku?… Když se nakonec strašidla rozhodnou taky jít do dětské školy, aby byla moudrá, chlapci je přemluví, aby zůstala ve škole u kouzelníka(???) a znovu si všichni zazpíváme strašidláckou hymnu(???!).

Pokus o autorskou pohádku tak, bohužel, skončil u dramaturgického polotovaru, pokus o velké plátno pak u nepříliš vynalézavé a neúčinné snahy velkým plátnem okouzlovat.

Pachýř Pačejoff Plzeň: Koláž sledovanosti

Koláž pěti různorodých a co do rozsahu nesouměřitelných čísel (proložených třemi mezihrami) začíná kramářskou písní, pokračuje rakvičkárnou, melodramatickou romancí o básnivém myči oken a pragmatické dámě, následuje velký blok televizního vysílání, v němž se střídá reportáž z hokejového utkání s kulturním okénkem a uzavírá se vyprávěním malého chlapce o domě plném televizorů, kde jen my máme Štědrý večer, leč ten spočívá v “dárcích” jež se uplatnily v předchozím ději, a vše nakonec i tady ústí do hokejového šílenství.

Prostředky jsou různé tak, jako náměty jednotlivých čísel: kramářská tabule s ne zcela pochopitelně navázaným “zpěvákovým” ukazovátkem, expresivní herectví rakvičkárny naživo, dvě pozoruhodně rozehrané rukavice oddělené otočným sklem, v rámu svisle postavený stolní hokej, střídající se s kritikem v čepičce, a nakonec při své jednoduchosti nejobsažnější a nejpůsobivější dům z papundeklové desky s mnoha zevnitř prosvětlovanými okýnky.

Na inscenaci je sympatické, že – na rozdíl od loňského okázale provokativního gesta – usiluje tentokrát o strukturovanou výpověď, bohužel však ne zcela vystavěnou. Soubor se často nechá odvést vděčným, ale téma postrádajícím, či kolážovitě neukotveným nápadem, a nad celkem se pak opět vynořuje otázka po smyslu, tématu. Poněkud nejasné je totiž vedení dramaturgické linky celku (nebo že bychom ji v koláži neměli hledat?). Jinak řečeno: o čem vypovídá ona cesta od kramáře “na provázku” přes rakvičkárnu s živými, později umrtvenými “maňasy” a přes “sociální romanci” až k televiznímu večeru s hokejem a kulturním okénkem, završenému Štědrým večerem? Teprve poslední obrazy – také svým rozměrem a výrazností – vytvářejí dojem, že jednotícím tématem je stav “televiznosti” naší společnosti; dojem poněkud zavádějící, neb dva až tři úvodní obrazy mohu při poněkud kostrbaté intelektuální operaci přiřadit k způsobům kulturní “komunikace” – leč stěží televizní. Mezihry anket a reklam jsou vskutku jen pro zasvěcené, kteří je důvěrně znají. Myšlenkově zajímavá, leč ve vyznění poněkud nepřekvapivá, tezovitá zůstala “živoherecká” rakvičkárna o hercích, zmanipulovaných cynickým “loutkovodičem” v pozadí. Promyšleně a propracovaně působila parodická sociální love-story o myči a čekající dámě, stejně jako závěrečný obraz s televizním domem.

Mrzí a souboru ubližuje jistá nedbalost provedení, úpadek kázně a přesnosti v herectví i režii, a jako důsledek také rozvleklost temporytmu. Komentování hokeje nezvládli jak co do techniky mluvy, tak co do improvizace obsahu, podobně jako jsme sotva rozuměli lehce alibistickým citacím z kritik na Pachýře v kulturním okénku.

Pampalin Turnov: Čtyřlístek pohádek

Třídní soubor mladších dětí nastoupí coby orchestr, ale když zjistí, že chybí dirigent, aby zachránil situaci zahraje nám pro vyplnění času “improvizovaně” pohádku – tedy spíše čtyři: trojlístek známých lidových pohádek Otesánek, Hrnečku, vař! a Dlouhý, Široký a Bystrozraký, doplňuje nepříliš organicky ještě psí anekdota Raf, Haf a Mlč.

Obligátní “dvoreček” slouží jen jako zdůvodnění, proč jsou postavy hrány za pomoci hudebních nástrojů, futrálů a pod. Téhož účinku by však dosáhli, kdyby nám zahráli na úvod jednu písničku a vzápětí nástroje použili pro ztvárnění pohádek. Což bychom bez problémů přijali a nadto se ani neptali po autenticitě vzniklé situace: děti jako improvizují, ale přesně vědí po jakém nástroji sáhnout, co říci i udělat… Prostě: rámec nijak nepřispívá ke sdělení samotných pohádek a jenom odhaluje nevěrohodnost nastolené situace, jež je v hantýrce divadla hraného dětmi nazývána “dvorečkem”: děti se sejdou na dvorečku, nevědí, co dělat, a tak je napadne zahrát divadlo, k němuž tu jako naschvál jsou už všechny potřebné věci připraveny.

Namísto toho by stálo za to hlouběji zapřemýšlet o metaforických významech, které může ten který nástroj mít pro tu či onu postavu, čím s ní souvisí, čím ji evokuje, co o ní vypovídá…, aby nešlo o libovolně zaměnitelné předměty. A je jistě i škoda, že nástroje použité coby loutky neuplatní ani v nejmenším původní účel, pro jaký jsou stvořeny: vyluzovat zvuky, ba tóny. Rezervy jsou i ve hře samé: děti mnohdy hrají samy svým tělem za “loutkami” namísto loutkami.

Jinak jsou inscenační prostředky – zejména na začínající soubor – vcelku vtipné. Růst Otesánka skrze větší a větší pouzdra na nástroje není sice zcela důsledný a chybí mu pointa, ale je přinejmenším nápaditý. U Hrnečku se, žel, nedostaví jeho hlavní pointa – předepsaná záplava kaše, jíž tady vyteče méně, než leckdy na plotně. A na onom absurdním, takřka nekonečném množství kaše, jíž ani sedláci s povozy nemohou projet, tahle pohádka přece stojí.

Inscenace nijak neoslní, ale je dětem přiměřená, ony se hraním baví, jsou uvolněné a celek přiměřeně funguje i divadelně. Také jako práce pro vývoj dětí (jedná se o část běžné třídy) je to velmi sympatické: vedoucí má zřetelný cit pro děti, není tu nic, co by kazilo jejich vkus. Myslím (a doufám), že o vedoucí Aleně Tomášové ještě na Loutkářské Chrudimi uslyšíme.

Rámus Plzeň: Balkon

Druhá inscenace “Pachýře”, rozšířeného o několik herců – tedy Rámusu (z něhož se Pachýř před pár lety vydělil), nese opět znaky rukopisu Jakuba Vašíčka, dnes už absolventa 1. ročníku režie na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. A s nimi jak jeho známé klady, tak zápory: mezi ty prvé patří hledačství a odvaha, mezi ty druhé obtížná srozumitelnost a jistá povznesenost nad “obyčejné” diváky – a kdesi na pomezí kladů a záporů touha provokovat a dráždit. Ale popořádku:

Rámus podruhé sáhl po hotové hře (poprvé to byl před sedmi lety Kavkazský křídový kruh). Výrazně upravená surrealisticko-absurdní hra Jeana Genêta je plná odtažitých metafor, symbolů, aluzí, asociací vymknutých z obvyklých souvislostí a paradoxních spojení protikladných forem a obsahů. Snad okolo, snad uvnitř bordelu navštěvovaného nejvyšší klientelou, zuří válka prolnutá s revolucí, jejímž symbolem se stává nejčerstvější z prostitutek, kterou po zavraždění v zájmu státu a všech jeho potentátů vyhlásí za svatou, a hrdinou se stává (či spíš zůstává) policejní generál.

Sdělení komplikovaných a disperzních obsahů vyžaduje přesnou práci s divadelním znakem – od vedení děje v dramaturgické linii přes konkrétní slovo a akci až po prostor a kostýmy. Opulentnost, ne-li obžernost expresivních prostředků (např. nebýt oslovení, těžko bychom v postavě s plovacím kolem na krku hledali biskupa), kterou Rámus volí, takový úkol plní stejně málo, jako zmatené užívání prostoru, jehož vinou nikdy nevíme, zda jsme v pokoji či na ulici (revolucionář u piána na okraji bordelového pokojíku, policejní zátarasy v jeho středu, zatímco slovně je ulice situována kamsi za jeho stěnu).

Hlavní problém je pak v nezvládnuté strukturaci informací, zejména v prvé třetině. Tu tvoří předimenzovaná expozice, naznačující prostředí, postavy a jejich vztahy – ale musím přiznat, že mně nepředstavila nic z toho tak, abych se alespoň elementárně orientoval, oč jde. Funguje druhá část kolem revoluce a jejího zneužití. Poslední třetina už zas jen zdlouhavě rozmazává a znejasňuje to, co bylo svatořečením prostitutky a triumfem vítězů završeno.

A tak krom tvůrců samých si inscenaci užijí především ti šťastní jedinci, kteří hru předem důvěrně znají. Ostatní si příběh i téma musí spíš domýšlet. Jistě: nehraje se pro nosorožce. Ale přeci jen. Postavit se do role vysoko povzneseného, všeho znalého inscenátora, jenž hází divákovi drobky náznaků a nechává ho luštit významy, s despektem se usmívaje nad jeho nemohoucností, je pozice pohodlná. Myslím si však, že pravdu má Zdena Josková, když praví: “To oni, to inscenace by měla sdělit, o co jde”. Jinak totiž zůstává jen potěšením pro zasvěcené a fandy. A o to snad Rámus neusiluje.

Připusťme, že stále ještě jde o mladé rozhořčené muže (a ženy). Ale otázkou pro soubor je, zda chce vykřičet svou rozhořčenost tak, abychom jí rozuměli, a mohla nás ovlivnit či dokonce přesvědčit, nebo nám jen vynadat, či se nám vysmát jako nenapravitelným ignorantům, kteří ničemu nerozumějí. Tedy zda chtějí s divákem komunikovat nebo mu jen nabídnout kost souborem již ohlodanou a po mase jen vonící.

Stranou nechávám otázku, zda dvě či tři půlminutové maňáskové vložky činí inscenaci loutkovou, je-li bez nich snadno myslitelná, aniž by nám cokoli nepostradatelného chybělo. V Balkonu jde devětadevadesát procent bezpochyby přes herce-člověka. A tohle herectví je zde, přiznejme si, jednou z největších slabin. Jakmile Rámus hraje něco jiného, než stylizaci sebe sama, jakmile hraje “objektivně” dané postavy, chybí mu k tomu herecká technika – a ve snaze docílit silného výrazu pak ztrácí míru, kde končí expresivní gesto a kde začíná trapné předstírání a přehrávání.

Na druhé straně si na Balkonu cením, že se Rámus (alias Pachýř Pačejoff) po řadě kolážovitých pozérských anekdotek pokusil o celistvý strukturovaný tvar, nesoucí výpověď. Jakkoli uspěl jen zčásti.

Moje pětka, ZUŠ Jaroměř: Dvakrát o třech prasátkách

Jarka Holasová má ráda rámce. Dvojdílná inscenace tří starších děvčat, čtyř kluků (a jejich vedoucí) je rámována a proložena sporem mezi holkami a kluky o to, kdo je chytřejší. V lidové pohádce vyhrají nad vlkem prasátka hraná děvčaty, kluci se tedy naštvou a začnou Mikulkovu pohádku o vlkodlakovi, ale chytrá holčičí prasátka vyhrají i tentokrát.

Jenže rámcové téma střetu holek a kluků může být těžko syntetizujícím tématem celku. Jednak princip vymýšlení – tedy toho, že vyprávěním příběhu může přechytračit herec vlka/vlkodlaka herečky prasátek, nebo naopak – není v inscenaci přítomen; pohádky jsou jasně předem dány a známy a ničím se nenaznačuje, že by je někdo z herců na místě vymýšlel. A za druhé v lidové pohádce nejde o chytrost, tím méně pak o společnou chytrost prasátek (tedy děvčat): jde o lenost či píli, v níž se jednotlivá prasátka (a tedy i holky) liší – a nad vlkem vítězí jen díky prozíravosti třetího prasátka, u něhož našla zbylá dvě úkryt; holky se tedy zas tak moc nevytáhly. A Mikulkův vlkodlak je tak neskutečně hloupý, že se musím ptát, proč se kluk do jeho role tak žene.

Je však vidět, že děti jsou dobře vedené a všechny společně usilují o smysluplný celek. Hrají solidně, vkusně a živě maňásky na jednoduchém paravánu. Jen stavění cihlového domečku z trámů je poněkud dlouhé – a nadto zbytečné, když nakonec spí prasátka v jeho otevřeném okně, čímž porušují stěžejní prostorový “zákon” téhle pohádky, v níž jde o to, zda se na ně vlk dostane, nebo ne.

Outsider Art Čáslav: Golem

Soubor tří dívek je mladý nejen věkem, ale i dobou své existence. Čtvrtý rok a třetí inscenace. Odpovídá tomu jak volba námětu, tak zkušenosti, které děvčata mají.

Námět je takový, jaký u mladých očekáváme a vítáme: tušíme, že závažný a vidíme, že braný s veškerou vážností, zaujetím a přesvědčením. To je hodné chvály a lze jen poblahopřát k úspěchu, jímž účast na Loutkářské Chrudimi bezpochyby je.

Divadelní zkušenost arciť velká být nemůže a není. Na scénu vyjde dívka, která doprovází celou inscenaci hudebně – a hlavně čte vyprávění o Golemovi, zatímco ostatní beze slov ilustrují nejdříve v levém oknu několika stínoherními obrazy dějiny Židů v Čechách, a pak v pravém oknu golemovský příběh pomocí hrubě řezaných klacíků, doplněných prsty vodiček. Již tento popis napovídá, že nejspíš k žádné akci nedojde a inscenace opravdu zůstane jen ilustrací, kterou k tomu, co je vysloveno vypravěčkou, nepotřebujeme vidět, neboť nic nepřidává a zůstává podstatně chudší než samo slovo. Zvolené loutky toho ostatně ani moc neumožňují. Snad proto také uniká klíčová motivace Golemova rozchodu s manželkou a jeho následné zuřivosti.

Nezkušenost je patrná i z dramaturgického ztvárnění pověsti: relativně dlouhé vyprávění o příchodu Židů do Čech a jejich dějinách souvisí s Golemem jen vzdáleně a nijak k pochopení jeho příběhu nepřispívá. Nadto zejména tato část, ztvárněná jednoduchými stínovými obrázky, znejišťuje diváka v žánru – tedy v tom, jak má inscenaci chápat: stínohra má totiž jednoznačně groteskní charakter, zatímco text a způsob jeho přednesu směřuje k velebné vážnosti – a dřeváčci, jimiž se hraje, zase k dětské hře. A to vše dohromady nakonec vede i k otázce tématu: o čem se vlastně hraje, o čem chce příběh vypovídat?

V každém případě je to však sympatický mladý pokus, a můžeme jen doufat, že nově se objevivší soubor na loutkářských prknech a třeba i na Chrudimi ještě uvidíme.

Kašpárek Mladá Boleslav: Skákavá princezna

Mladoboleslavský soubor starších dětí předvedl Dvorského loutkovou pohádku pomocí tyčových manekýnů v životní velikosti, vedených vždy dvěma vodiči, z nichž jeden postavu i mluví. Systém toho, kdo v této “hře na němého a chromého” mluví, není jasný a liší se od postavy k postavě. Žel, loutky zpravidla namísto na partnera hledí čelně do publika a nevytvářejí tedy ani vztahy, natož situace naplněné jednáním v mizanscéně prostoru; nanejvýš usilují o gesta. Chybí režie jevištního jednání postav.

Největší slabinou je však neautentičnost dětí v rolích. Děti působí, jakoby inscenace nebyla výsledkem jejich hledání, jejich chápání, jejich cítění, jakoby nevycházela z nich. Spíš zvnějšku napodobují kdesi viděné (či kýmsi zprostředkované) televizně “velkodivadelní” vzory. Napodobují cosi, co jim není vlastní a na co ani herecky nemají a mít nemohou: v podstatě psychorealistické herectví s loutkou, s minimální stylizací a nezbadatelnou nadsázkou.

Plyne z toho nejen dojem předstírání, ale vinou herecké realistické pravděpodobnosti je oslaben i úhelný bod této jinak dosti tuctové pohádky: princezna neskáče, ale vcelku přijatelně hupká, takže její postižení jen těžko může být motorem všeho dění a předmětem naší empatie a sympatie.

Škoda. Děti vypadají šikovné, tvárné, zaujaté – jen je nikdo nedokázal namísto nalévání do rolí otevřít. Ale tak už to bývá, když na začátku je hotová hra a záměr využít loutky z fundusu a teprve na konci herci. Zvlášť jsou-li jimi děti.

Jaroslav Ipser, Jiří Polehňa: Tajemství pohádkových knížek

Inscenace stojí hlavně na charismatu obou protagonistů, kteří jsou pro některé diváky jakýmsi spouštědlem zábavnosti sami o sobě, ještě než začnou cokoli hrát. Přijde jeden a spřátelení diváci se smějí; podívá se doleva a zasvěcení diváci se smějí; přijde druhý a fandové se smějí…

Ten prvý prohlásí, že přichází s nejlepší pohádkou na světě, s tímtéž vystoupí i druhý, chvíli se handrkují, až rozhodne abecední pořadí názvů a ten prvý začne hrát. Dvakrát, třikrát během inscenace ještě herec, který právě není na scéně, ironicky vykoukne, ale žádný vliv na tu či onu pohádku to nemá a ani na konci z toho nevyplyne zhola nic, byť i jen formálně. K otázce “nejlepší pohádky na světě” se už nikdo nevrátí.

Děj samotných pohádek o ježibabě a o víle bych jen stěží rekonstruoval, ale není to až tak důležité: jde o banální variace obligátních motivů, v nichž nesmí chybět Kašpárek. O pohádky však také ani zřejmě nejde, což dokazuje i fakt, že o jejich tématech či stavbě nepadlo při veřejné rozpravě jediné slovo.

A jsme zpátky na začátku: jediné, na čem inscenace stojí, je způsob, jak vesele ji protagonisté zahrají, tedy forma hereckého projevu. A to je u dvou herců, kteří kdysi figurovali v tak skvělých inscenacích jako byl Medvídek Pú či Byl jednou jeden…, trochu málo.

Klika Praha: Deep Sleep

Po krátké přednášce o podstatě, průběhu a druzích snů následuje pásmo mechanicky (a proto brzy únavně) střídající volně parafrázované útržky z Romea a Julie, Othella a Čekání na Godota. Jakousi ústřední roli má při tom Godot, neboť oba čekající meditují, zda herec Godot nehraje dnes roli Romea či Othella – ale na nic to nemá vliv a nic srozumitelného z toho neplyne. Jaký je smysl následností a provazování jednotlivých výjevů, jak jeden z druhého vyplývá, či co o sobě v přirozené konfrontaci sdělují, není rovněž zřejmé.

I jsou-li to pouze tři ukázky tří druhů snů, zůstává jednak otázka, v čem je Romeo ukázkou spánku věčného a Othello spánku snivého (snad ještě nejpochopitelnější je Godot jako spánek z nudy), ale také proč jsou tyto sny-hry takto roztrhány a hlavně co dohromady sdělují, ať už o snech nebo o třech použitých hrách, tedy o čem celek inscenace je?

A pak je tu řada dílčích otázek: Jaký je smysl ubývajících písmen v titulcích příběhů? Proč Romeo a Julie ráčkují a šišlají? – je to jediné dělítko jejich rodů? – a o čem to vypovídá? Proč Othello vyvražďuje všechny kolem sebe? Proč Julie hyne před Romeem a to dýkou? Kde se vzal Montek Mercuzio v hrobce Kapuletů? A proč “Romeo, Julie a tma”? – jen pro ten neustále opakovaný “fór”, aby se vždy na začátku obrazu mohlo zhasnout, a bez ohledu na to, že pro ty, kdo znají Otčenáškův román je to “fór” zavádějící a hloupý? Nebo snad jsou jediným důvodem právě a jen fóry pro fóry? Tedy víc otázek, než odpovědí.

Pěkné jsou marionety Romea, maňásci Othella a venkoncem i nadživotní tyčoví manekýni Godota – a s prvými dvěma soubor i slušně hraje. Unikají mi však důvody volby toho kterého druhu pro tu kterou předlohu. Zkrátka dramaturgicky a režijně je ambiciózní inscenace nad možnosti inscenátorů.

Klika po loňské Krvavé svatbě znovu potvrdila, že se vydala náročnou a ambiciózní cestou. Je to soubor sympatický a tvořivý – měl by si však dávat pozor na opájení se “svobodou” tvorby a na lehce velikášské ambice. Naštěstí jde však o soubor nejen ambiciózní, ale i pracovitý. A tak se lze nadít, že i přes všechny problémy, nejasnosti či omyly, příště přijde s něčím, co nás nenechá chladnými a o čem bude mít cenu přemýšlet. Snad jen ta trocha pokory a kolektivního rozmyslu navíc by neškodila.

Lady KALD DAMU Praha: Lady Em

Také macbethovská parafráze studentek alternativně loutkářské katedry DAMU slibuje mnoho: zajímavá scénografie v podobě víceúčelového trůnu, tři různorodé kostýmy tří hereček, z nichž jedna inscenaci doprovází hrou na violoncello, zajímavé loutky, expresivní herectví a především monumentální macbethovská látka a to, že se zřejmě bude hrát “skrzevá” ženy o ženě – Lady M(acbeth).

Jenže žádný z příslibů se tak úplně nenaplní. Trůn se použije na několik způsobů, ale – ač se hraje o vztahu k moci, jíž je trůn symbolem – hlavní sdělení přes něj nejde. Různorodost kostýmů není dějově ani tématicky zdůvodněna a spíš mate: proč se na začátku chtěla na trůnu zabydlet civilně oblečená violoncellistka, a proč na konci do postavy kostýmovaná představitelka Lady Em přijímá další violoncello – a trůnu se zmocňuje neutrálně do černého oblečená třetí dívka s mandolínou? Samotný příběh pak skončí poněkud nečekaně kdesi uprostřed, takže nebýt formálního znaku převzetí violoncella, vůbec by mě nenapadlo, že to může být konec.

Zůstalo nedopovězeno nejen čeho a proč Lady Em dosáhla a co to s ní udělalo, ale především oč jde, co chce inscenace říci o Macbethovi a hlavně o jeho ženě a také o třech dívkách ve vztahu k tématům Macbetha. K tomu, že právě o nich, o ženách, to být má, mne vede jak obsazení, tak titul. Jenže v Macbethově příběhu se bez Macbetha jako výchozí postavy obejít nedá, a tak chtě nechtě v dlouhých pasážích zůstává hlavním hrdinou on, aniž má ženský element možnost zaujmout k němu jasný vztah. Tím spíš, když Shakespearem “darované” expozé ženského běsu v podobě tří čarodějnic ponoukajících Macbetha bylo promarněno ve prospěch jakési “bezpohlavní” desky s bílými rukavicemi, semo-tamo vyplněnými stejně “bezpohlavní” rukou. A v jakém vztahu k ženskému pohledu jsou ony silácké zpěvy o “ožrání se”?

Shakespeare je ochuzen o hloubky a inscenace nové nepřináší. Je to jistě respektu hodný pokus o vážné téma v plnokrevné scénografii a se snahou o plnokrevné herectví – ale udělaný jen jaksi letmo, zvnějšku a bez řádně vystavěné dramaturgické kompozice.

Petr Pech, Libor Štumpf Chrudim: Potrestaný zloděj

Pětiminutová variace na staré maňáskářské pantomimy nezapře poučenost i loutkohereckou dovednost. Žel, loutky nejsou příliš čitelné, loutkoherectví poněkud všeobecné – a příběh o Kašparovi, jenž pomocí lepu vytrestá čerta, který mu kradl bábovku, není vystavěn v čase tak, aby byl sdostatek působivý a dobře pointovaný. Nepříliš rozvitá, málo překvapivá anekdota skončí dřív, než postřehneme.

Ale jak řečeno, jistou míru řemeslné dovednosti (např. co se zvládání rytmu týče) i vkusu této drobničce upřít nelze.

Jarka Holasová: O slepičce

Menší děti milují kumulativní pohádky, jejichž podstatou je opakování a prodlužování řetězce slov a příhod, nejen pro jejich hravost, ale i proto, že jim stvrzují to, co už znají, a dopřávají jim dokonce být taky jednou tím chytřejším. Milují je právě pro to, co nám na nich připadá nudné. Na jevišti však s tímto druhem pohádek bývá problém, neboť jsou založeny na slově a v opakování by byly neúměrně dlouhé.

Jarka Holasová toto úskalí vcelku zvládá a to vtipem a nápaditostí. Snad se při tom jen trochu moc rozbíhá do různosti prostředků: studánku a lípu zahraje sama s doplňkovou rekvizitou, kravičkou učiní některou z divaček, jíž předem podstrčí konvičku, louku zahraje zase sama, když však vyraší tráva, vezme si na to zelený deštník, švec je snad jen bota a prasátko další divák, tentokrát bez rekvizity, zato z něj ušmikne pár “štětin”. Zcela mimo dosavadní řád čistého předvádění zůstává pak závěrečné nabízení variant, jak by mohla či měla pohádka skončit. A oželel bych i ono mravoučné kázání ke “kohoutkům” – pohádka nám totéž už sdělila sama a lépe. A kdyby si všestranná autorka vyrobila přitažlivější loutky, než jsou oni dva “kvěchovští” zástupci drůbeže, snad by sama vycítila a uvěřila, že publikum se má na co koukat, a nespěchala by tak hekticky stále vpřed.

Buď jak buď, už teď nabízí oblíbenou lidovou pohádku ve vkusné podobě, zábavném provedení a svižném tempu, přičemž stačí ještě nenásilně komunikovat s dětským i dospělým divákem – a to vše není ani zdaleka běžné.

Dodo Praha: Něco o Edovi

Tři sympatické dívky, absolventky “různých kateder pražské DAMU” (kam až se nám ta hranice amatérství posunula!), alias tři anglické dámy, nad čajem si vyprávějí o jakési osobě, která čeká už jedenadvacáté dítě, a v zápětí porod všech jedenadvaceti dětí samy předvedou. Poslední dítko je divné, nikdo si s ním nehraje, chlapec jen kreslí, až se z něj stane slavný malíř – a hle: ozve a odehraje se Learův limerick o dědečkovi. Dámy se smějí, dědeček, teď nazývaný spisovatelem, se vydává na cestu, do toho přijde jakýsi spor mezi dvěma kmeny nomádů na velbloudech… – a my, kteří jsme si nepřečetli předem v programu, že to vše “zachycuje životní pouť Edwarda Leara”, netušíme, co se děje a odkud kam jsme to vedeni. Začátek s porodem nasvědčoval spíš jedné z drsných Charmsových absurdit, nomádská epizoda zas mířila ke Camiho anekdotám, dědečkovské básničky ukazují do světa nonsensové lyriky…

A i když mně konečně začne svítat, že to všechno bude o “Edovi” Learovi (že onen malíř a básník byl skutečně Edward Lear, se dozvídáme až na samém konci), uniká mi téma i žánr. Zda jde jen o koláž, vázanou spíš asociačně než dějově, či o jakési životopisné pásmo, které nás chce seznámit s fakty (přednáška o limericku), čemuž zase odporuje groteskně absurdní úvod, úlet s arabskou televizí i další obrazy – nebo zda to vše má nějaké směřování, cíl, a tedy téma. A budiž poznamenáno, že ani nonsens, jehož je Lear velevýznamným představitelem, není tématu prost.

Je však třeba přiznat, že všechny tři slečny jsou talentované, herecky tvárné, tvořivé a hrají slušně loutkami (škoda jen, že mnohé – ty loutky, samozřejmě – jsou ze sedmé řady již zcela nečitelné) a snad i samy vědí, co chtějí sdělit. Leč z toho, co jsme viděli to čitelné nebylo: forma převládla nad obsahem – proto ony výše zmiňované otázky.

Ruce nohy na špagátě Kyjov: Kecafán neb Hacafán

Wolfova hra je sama o sobě mírně řečeno rozpustilá. Kyjovští ji (po úvodu o škodlivosti televizní pokleslosti) ještě vyšperkovali tím, že k maňasům na scéně přidali v rozdělené interpretaci(!) dva “mluviče” před paravánem, kteří pěšmo i na ořích svých židlí jak v soutěži o zlatou tělku odehrají veškerý děj souběžně s loutkami, a to v podstatně “makavější” podobě, než dokáží ubohé loutky za nimi, jež tak jako tak nemáme důvod sledovat. Dílo pak korunovali naprosto neorganicky vloženou televizní reklamou na prezervativy, již by snad i Nova pouštěla až po dvaadvacáté hodině.

Nejenže se tak maňáskový plán stává konkurence neschopnou ilustrací toho, co oba energií nabití pánové barvitě odmluví a odehrají na předscéně, ale celek se dostává za hranice vkusu a je více než rovnocenným pandánem toho, co Novovizi na začátku vytkli. Zčásti to může být tím, co se běžně stává: že ve snaze zahrát co nejlépe do toho šlápli, až přešlápli; ale leccos je evidentně věc záměrné stavby – třeba právě ta slizká kondomová reklama. A je také neradno zapomínat, že něco patří k táboráku či do hospody pro pobavení sebe sama a pár kamarádů, a něco jiného lze ukazovat veřejnosti jako poctivě připravené, byť rozpustile komediální divadlo, jež snese kritéria hodná toho jména.

Nic ve zlém – v životě se přihodí leccos a říká se, že co člověka nezabije, to ho posílí – ale Kecafán a Hacafán byl největším omylem letošní Loutkářské Chrudimi. Kéž by tato zkušenost posílila i kyjovský soubor – nezabilo-li ho snad až příliš emotivní hodnocení poroty ve veřejné rozpravě.

LSD Sudoměřice: Pět neděl v balónu aneb Dva měsíce v Africe

Cesta uvedená v titulu je inscenačně uskutečněna jako série tu lepších, tu horších výtvarných, bezmála komiksových fórků na jednotlivé situace: plošnými loutkami jsou předváděny jen mírně rozpohybované obrazy ilustrující přednášku řečníka, stojícího v balonovém koši a výkřiky či dialogy (na Josefa Brůčka překvapivě upovídané) jednotlivých postav.

Přes četnost těchto fórků a nápadů se však dostavuje monotónnost v obrazu i ději – už proto, že krom vybudované kompozice absentuje i tématicky určující problém, jehož řešení bychom očekávali, byli na něj zvědaví a táhlo nás v čase. Řetízkovitá kompozice vypráví jen kroniku letu a jeho potíží, a když už si cestovatelé myslí, že šťastně přistáli, následuje poslední obrázek, v němž se všichni otáčejí na rožni domorodců – což působí jako dílčí “fór”, ne však jako tématické vyústění a pointa. Téma a smysl celku zůstávají skryty. Jednotlivé situace nejsou vybírány na základě svého vztahu k tématu a jednotlivé motivy nejsou tématizovány, tj. není v nich vyzdviženo, akcentováno to, co je v nich snad tématicky důležitého – jinak řečeno: téma nebylo budováno, připravováno, rozvíjeno.

Recese skupiny sympatických, leč nezkušených herců nebyla původně určena k onomu příslovečnému “táboráku”, nýbrž k “baloniádě” – každoročnímu vypouštění balonů na sudoměřické návsi – kde jistě splnila svůj účel. Na Loutkářské Chrudimi však vzbuzuje otázky, na které je těžko a možná zbytečno odpovídat: Nerudova Balada kosmická se tu objevila asi proto, aby byla větší legrace, neb české obrazoborectví má utahování si z klasiků rádo, a možná i díky vnějškové souvislosti mezi Vernem a Nerudou, jenž román do Prahy přinesl, ale jinak je to jen fórek pro fórek. Nepřílišné hraní s loutkou odpovídá možnostem souboru, o němž sám režisér říká, že nikdy divadlo hrát nechtěl a také už nebude (s dodatkem, že se jen tiše směje, protože navzdory tomu se soubor dostal na celostátní přehlídku). Realizace samotného balónu, z něhož trčí dolů pět či šest tyčí, i výtvarně různorodých plošných loutek (velikých hlav s přívěškem tělíčka) jsou poněkud těžkopádné. Jako vždy – bez ohledu na to o jak prastarý loutkářský fórek jde – však potěší změny perspektiv, v nichž se střídají polocelky s postavami a celky s balónem nad krajinou a občas zajiskří i nefalšovaně brůčkovská perla tragického dadaismu.

Leč přimhouříme-li “celostátní” oko, je prima, že sympatická parta nenamyšlených lidí okusila divadlo a potěšila jím sousedy a známé, přičemž nikterak neurazila náš vkus a několika jednotlivostmi i pobavila.

Běžná hlava Praha: Příběh o krásné Deirdre

Stará irská pověst začíná věštbou, že divukrásná dívka, jež se má narodit, přivodí zemi zkázu. Král se však rozhodne vzít věci do svých rukou tím, že si ji vychová jako svou nevěstu. Jenže vše se samozřejmě zvrtne, láska jeho úmysl zhatí, milenci prchají s bratry, úskokem jsou vylákáni zpět a zradou pobiti. I po smrti však milence spojují koruny stromů, jež se nad jejich hroby prolnou.

V otevřeném prostoru haly hrají herci za pomoci totémových loutek z půlmetrových polen podélně rozčtvrcených tak, že na začátku a na konci skládají strom a jen drobnokresba úst a vlasů odlišuje jednu postavy od druhé.

Inscenace leckomu připomněla plodný začátek 80. let; v mnohých znacích podobná Balada o Tristanovi a Isoldě pražského Paraplete ze stejného hnízda odchovanců Hany Budínské rozbouřila Loutkářskou Chrudim v roce 1981, kdy sem poprvé vnesla totemové loutky, nadto s předlohou námětově i žánrově totožnou. Ale Deirdre potěšila nejen evokací zašlých let a připomenutím pozapomenutých principů, jež většina dnešních chrudimských diváků už nezažila, nýbrž i úsilím o zpracování lidsky hluboké a jímavé látky. U Deirdre cítíme, že látka se nás dotýká něčím, na čem nám záleží, co je pro nás hluboké, důležité – a my jsme buď šťastni či nespokojeni nebo dokonce popuzeni – ale rozhodně ne lhostejni. A vzrušující inscenace vždy vyvolá spoustu otázek. Tak i zde:

Především jejímu účinku škodí řada nejasností, zapříčiněných možná tím, že tu vidíme směs postupně objevovaných a opouštěných pojetí, z nichž však zůstávají rezidua mířící do slepých uliček.

Prvou z nich je neujasněnost postavy muže s kytarou a v širokém “plášti”, který je i hracím prostorem. Kdo je to? Věštec znalý věcí budoucích – jak se nám představuje s maskou na tváři v některých okamžicích? Nebo bard, pěvec, vyprávěč, který zná celý příběh se vším všudy předem? Nebo neutrální duch země, na níž se příběh odehrává? Proč ale pak zasahuje do děje? A proč jindy nezasáhne? Je všemocný a nebo bezmocný? Proč v určitém okamžiku odejde a co to s ním odchází? A kým se stane v druhé půli hry, kdy plášť odloží, ale kytaru si ponechá?

S tím souvisí i neujasněnost scénograficko-prostorová: co je ona látka, do níž je kytarista oblečen, na níž se zprvu vše odehrává, jež však později zároveň s kytaristou mizí? Zatímco v první půli tvoří bardův(?) plášť univerzum světa, nehledě na to, kde se právě děj odehrává, v další části se začne popisně vykreslovat prostředí jakýmsi hadříkem, kolem nějž se shlukují uprchlíci. Ale ani to se nedodrží, protože po návratu se původní plášť-země ani jiná jeho varianta už na scénu nevrátí.

Snad nejzásadnější slabinu vidím v neujasněnosti toho, kdo fyzicky představuje postavu? Herec či loutka? Nebo někdy herec a někdy loutka – a kdy ten a kdy onen? Jestli se střídavě na tvorbě postavy podílejí, tedy jak: kdo reprezentuje co? Z druhého konce řečeno: neujasněné zůstává, co reprezentuje loutka a co herec.

Ve skutečnosti se však s loutkami ani moc nehraje – jsou spíše jen nošeny jako označení postav: “já jsem to a to”. Ale ani v tom příliš nefungují, neboť jejich delikátní rozdílnosti nepomáhají orientovat se, kdo je v složitém příběhu kým. S loutkami, jež svým výtvarným zpracováním neprobouzejí žádnou emoci, je těžké se ztotožnit, a herci, jako by to cítili, vkládají vše do vlastního hereckého projevu. To je vede k psychologickému herectví, na něž Běžná hlava, složená z lidí založených spíše intelektuálně a introvertně, příliš nemá, a jež kolísá mezi nijakostí a přehráváním. Škoda, že namísto vytváření postav zvenčí, “mimo sebe”, nevyšla Běžná hlava z osobností herců i z jejich možností. A také a především z daností předlohy. Neboť psychologizování sem nepatří i z jiných důvodů – literárních nebo divadelních: tomuto druhu pověsti je cizí, neunesly by je ani loutky a přebírá-li postavu především herec v klíči životní věrohodnosti či pravděpodobnosti, je těžko věřit, že třicetiletá dívka je stařičká chůva či děvčátko sotva chodící.

A pak je tu ještě neujasněnost či rozbíhavost tématická: Je inscenace především o lásce (a hlavní hrdinkou se stává Deirdre a její milý)? Nebo o věrnosti a zradě (kde jsou mnohem důležitější oba bratři, další šlechtici a král)? Nebo o chtivosti, intrikách, touze ovládat druhé (v čemž je hlavní král)? Nebo o osudu, jemuž je neradno se vzpouzet, jak napovídá expozice s věštbou a závěrečný rozvrat království (v kterémžto případě by byl hlavním hrdinou opět král)? Nebo snad o osudové tragice krásy (jejíž nositelkou je Deirdre)? Odpověď, že o tom všem, je stejná jako kdybychom řekli “o životě”. Takovou odpověď si snad může dovolit folklorní pověst, protože ta je svou podstatou především věcnou informací a často bývá jen součástí cyklu, který jakoby nikdy nezačínal a nikdy nekončil. Ale divadlu je taková neurčitost cizí, a výsledkem v tom případě nebývá dostatečně působivá inscenace, vyvolávající v divákovi katarzi.

Hodně se toho dá inscenaci vytknout – ale to jen dokazuje, že je o čem mluvit, že je tedy přinejmenším podnětná. Na Deirdre je mi sympatické mnohé: především míra opravdovosti, soustředěnosti a ponoru, hlubokého zaujetí a poctivého hledání. Snad nejpůsobivější je totiž vedle hudební složky ona “jiskra v oku”, signalizující divákovi, jak moc inscenátorům záleží ne na úspěchu, ale na sdělení – byť nedojde od převyprávění silného příběhu až k silnému emotivnímu zážitku.

Tlupatlapa Svitavy: Potichu a naglass

Dílko mladého svitavského souboru je výtvarně zvukovou etudou, v níž prvky výtvarné převažují nad příběhem a prvky dramatickými. Je možné vystopovat tu jakýsi elementární “příběh” high society party, na níž dojde k nevěře. Ale tato linka je načrtnuta především v úvodní herecké etudě, v níž jsou sklínky jen rekvizitami, zatímco hlavní část, v níž se ke sklínkám přidávají ještě baterky, přechází do výtvarného divadla, jež si neklade velké nároky na rozvíjení konkrétního děje a vztahů, nýbrž je spíše abstraktním obrazem vzniklého napětí. Pravda, můžeme v něm tu a tam hledat či zahlédat cosi jako boj znepřátelených rybiček. Ale situace vytvářené a řešené jednáním (což je definující podstata divadla) a to pomocí předmětů -objektů, jež se tak stávají v našich očích jednajícími subjekty (což je definující podstata loutkového divadla) tu nalezneme jen stěží.

Svrchu řečeným nejenže nechci zpochybňovat estetické kvality této produkce, ale ani ji vylučovat z prken divadelních a prkýnek loutkářských. Dynamické výtvarno žádný svůj festival nemá a má-li někam nejblíž, tak k souborům loutkářským (Loutkářská Chrudim), či k souborům netradičním (Šrámkův Písek). Vím navíc, že zejména mnozí postmoderní tvůrci i kritici by rádi rozšířili kategorii divadla i o podívané nejrůznějšího druhu, veškeré dynamické vizuální vjemy typu vodních, ohňových a jiných show, cirkusových atrakcí, výstupů na chůdách atd. atd. Vím také, že divadlo není neměnný, nehybný, jednou provždy daný útvar. A jestliže je za divadlo považováno i Niklovo točení vycpanou veverkou na rybářském prutu či výtvarné show malovického Continua, proč ne také Potichu a naglass?

Ale něco snad přeci jen divadlo definuje, je v něm cosi základního, co je jeho minimální podmínkou a zároveň je odlišuje od vnějškově obdobných aktivit. A nic mne zatím nepřesvědčilo, že to v našem zázračném 21. století přestaly být vzájemné vztahy postav, které jejich zájmy nutí jednat, čímž vznikají situace postupně rozvíjené až do chvíle, kdy vzniklé napětí pomine.

Potichu a naglass je etuda stylově čistá, pečlivě propracovaná, v provedení přesná až k jakési elegantnosti, ne-li artistnosti, v níž prvky formální převažují nad prvky obsahovými (snad je na ní až příliš vidět, že vznikla jen na základě vnějšího zadání), je sympatická, mladá, výtvarně zajímavá, příjemná na pohled i na poslech – ale nepřekračuje práh divadla, ani jeho loutkového druhu, neboť základem není to, na čem divadlo stojí: vztahy a jejich rozvíjení jednáním v situacích. Problém pro mne tedy není v samotném principu výtvarného divadla, ani v jeho povýtce abstraktní povaze, ale v té minimální míře vztahů a z nich rostoucího jednání, jež by bylo vystavěno do působivé kompozice s “katharhickým” (katartickým? katarzním?KD) účinem. Opakuji: Bůh chraň, abych takovou formu z divadla či loutkového divadla vylučoval – je příjemnou a užitečnou inspirací, rozšiřující a obohacující estetické vnímání. Leč zůstává v rovině paradivadelní a chcete-li i “paraloutkové”. A já jen považuji za potřebné nemyslet si to potichu, ale nahlas to vyslovit.

SEMINÁŘE patří k Loutkářské Chrudimi už pětadvacet let a vedle inscenací tvoří druhou nohu, na níž tato přehlídka stojí. Referuje se však o nich těžko, neb kdo v nich nebyl (a to po celou dobu), zná vlastně jen jejich názvy a lektory:

• Autorský (autorsko-dramatizátorský) seminář – Luděk Richter

• Cvičení hlasu hrou – Mirka Vydrová

• Dramaturgie – Petra Zámečníková

• Hlasovka – Jana Altmannová

• Inspirace snem – Ivana a Pavel Němečkovi

• Javajky – Lea Hniličková

• Klub pro děti – Hanka Zimmermannová a Kateřina Petáková

• Loutkoherectví, hudba a zvuk – Jiří Vyšohlíd

• Marionety – Blanka Josephová-Luňáková a Martina Hartmannová

• Režie – Jiří Adámek

• Setkání časů (pro děti 12–16 let) – Magda Johnová a Radomír Veselý

• Výroba maňáska – Irena Marečková

• Zvuk a hudba – Jan Matásek.

Dodat mohu už jen tolik, že pokud vím, většina účastníků byla spokojena a soudě ze závěrečných ukázek těch seminářů, jejichž práci ukazovat lze a které ji ukázat chtěly, se v žádném nezahálelo. Dětské semináře jsou tu od roku 1992 a slavily tedy letos patnácté výročí. Toto specifikum Loutkářské Chrudimi nejenže zasévá mezi nejmladší generací zájem o loutkové divadlo, ale především umožňuje jejich rodičům zúčastnit se práce v seminářích pro dospělé a celé přehlídky vůbec.

Ke vzdělávání patří kromě představení a seminářů i diskuse, hodnocení či – jak pravil letošní název – VEŘEJNÉ ROZPRAVY. Konaly se opět večer a účast na nich byla závislá na počtu a velikosti hrajících souborů, leč vždy mezi třiceti a padesáti účastníky; seminaristů chodila na veřejné rozpravy jedna čtvrtina až jedna třetina. Setkání s letošní (proti loňsku opět ze tří pětin obměněnou) scénograficko-pedagogickou porotou (Ján Zavarský coby předseda, Peter Janků, Marie Poesová, Blanka Šefrnová a Marek Zákostelecký) byla zajímavá a snad se v nich nezapomnělo – i díky příspěvkům z pléna – na nic důležitého.

Hlavním kladem poroty byla její komunikativnost a vstřícnost. Snad její nevyvážené složení (tři scénografové a dvě učitelky) bylo však příčinou až příliš častých soudů založených na líbilo-nelíbilo, potěšilo-zklamalo, užil jsem si – neužil… V takové černobílé stupnici pak zbývá pramálo místa pro hlubší analýzu či alespoň poukaz na klady u těch inscenací, které “nechytily” či na problémy u těch, které “potěšily”. Pravda, divák, který z nudy usne, nemá co “analyzovat”. Z druhé strany vzato, humor je koření, ale z pouhého koření se vařit nedá; koření se teprve něco. Vedle konstatování diváckých zážitků a pocitů, jež jsou nutným východiskem, mi tedy chyběly hlavně pokusy o systematickou objektivizující analýzu dramaturgickou a režijní.

Hlavní slabinou rozprav byla právě jejich nestrukturovanost. Diskuse bohužel mnohdy bloudila od jednoho tématu k druhému a nakonec zůstávala neuzavřená. Je škoda, že po pouhém roce se ustoupilo od moderování, hlídajícího, aby se neutíkalo od nastolené otázky, a shrnujícího alespoň v hrubých obrysech průběh a výsledek debaty. Pouhé vyvolávání je málo – to je možné nahradit vydáváním pořadových čísel, jak je zavádí Česká pošta; ale pak si diskutující budou vždy odpovídat a rozvíjet myšlenku ob krok či čtyři kroky a výsledkem může být jen kaleidoskop – ne kolektivně rozvíjené myšlení o divadle.

Malým zázrakem, svědčícím o léty vypěstovaném vzdělání seminaristů, je jejich ochota a schopnost přispívat do rozpravy svými postřehy a názory navzdory tomu, že zahajovací dosti zevrubný vstup, jenž nejen určil téma, ale vyslovil i hodnotící stanovisko, přednesl vždy některý z porotců, poté se k dílčím detailům vyjádřil zbytek poroty a až nakonec byl dovolen vstup i plénu. A je věru těžké vystoupit s odlišným názorem, jestliže oficiální odborník zahájí tím, že je fandou toho či onoho souboru a představení ho proto velmi potěšilo, nebo že mu naopak přineslo velké zklamání.

Škoda také je, že i letos celá porota viděla jediné představení společně jen s polovinou seminaristů, takže to, o čem mluvila a co hodnotila, se leckdy značně lišilo od zkušenosti, kterou si na jiném představení udělala ona druhá polovina. Výsledkem pak bývá povědomé “jeden o voze, druhý o koze”, neboť i takový rozdíl může mezi dvěma představeními téže inscenaci nastat a není pak nikoho, kdo by mohl nabídnout syntézu. Opravdu je takový problém, aby se pět členů poroty, jeden moderátor a jeden tajemník poroty rozdělili alespoň na ta dvě představení, na něž jsou rozděleni seminaristé, kteří o nich pak mají s porotou diskutovat?

Za šťastné nepovažuji ani to, že reflexe členů poroty na inscenace hlavního programu ve zpravodaji byly pravidelně podstatně kratší než reflexe inspirativních a doplňkových inscenací. 13–15 řádků – to je jako porotcovské hodnocení roční i delší práce amatérského souboru na celostátní přehlídce trochu málo.

Bývaly doby, kdy porotci chodili jak na ranní představení, kde převažují děti, tak na představení odpolední, přičemž někdy kromě veřejných diskusí diskutovali ještě zvlášť s hrajícími soubory a na každou inscenaci psali recenze dva z nich; a bývaly to recenze co do rozsahu i dvojnásobné proti těm letošním. Že by dnešní porotce měl méně sil, než ten před deseti či patnácti lety?

Vím také, jak těžké a otravné je po hektickém týdnu v pozdních nočních hodinách dávat dohromady závěrečné slovo předsedy poroty tak, aby opravdu něco řeklo – ale smysl to má. Letošní závěrečné slovo sděluje tři věci: 1. loutkové divadlo rekonstruuje svět pomocí humoru, 2. na Loutkářské Chrudimi se konfrontovaly inscenace amatérské a profesionální, 3.- 55. loutkářská Chrudim skončila.

Jak porota rozhodla o cenách a vysláních na Jiráskův Hronov, se dočtete na jiném místě. I tady se projevilo její složení: cenila spíše inscenace výrazně založené na scénografické složce, navzdory tomu, že jejich dramaturgické, režijní, ale většinou i herecké složky byly značně diskutabilní.

Vyhlášení nominace a doporučení na Jiráskův Hronov vyvolalo jistý podiv asi i proto, že řada lidí žije v představě, že jde o jakési další, “nejvrcholnější” kolo amatérského soutěžení. Tak tomu ale není a nikdy nebylo. Přehlídky jednotlivých oborů amatérského divadla hierarchicky vrcholí na národních respektive celostátních přehlídkách, z nichž ta loutkářská se koná v Chrudimi, Dětská scéna v Trutnově, divadlo poezie na Wolkrově Prostějově, netradiční divadlo na Šrámkově Písku a herecké divadlo v Třebíči a Poděbradech, jeho část určená dětem pak na Popelce v Rakovníku. Jiráskův Hronov není další postupové kolo, nýbrž jen mezioborová přehlídka, kam jsou nominovány či navrhovány ty inscenace, u nichž je naděje, že by mohly být zajímavým příspěvkem do spektra všech oborů, obohacením širokého pohledu na pestrost amatérského divadla. Také ovšem s přihlédnutím k tomu, nakolik jsou pro ně na Hronově podmínky prostorové, organizační i třeba co do porozumění účastníků. Usoudila-li porota, že je to případ Potichu a naglass, Balkonu a Pěti neděl v balónu, je to její plné právo a nepochybuji, že tak rozhodla podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Uznávám, že patří k dobrému mravu a slušnému vychování nezúčastňovat se práce v porotě, ale třeba ani v radě, rozhodující o programu přehlídky, jestliže jsem bezprostředně spojen s některou z inscenací, o nichž se rozhoduje. Ale nedomnívám se, že ocenění Potichu a naglass pramení odtud. Jestliže porotkyně není k inscenaci v žádném jiném vztahu, než skrze svou dceru, nemusí být o nic neobjektivnější než ten, kdo se dopředu vyhlašuje být fandou či příznivcem toho či onoho souboru. Potichu a naglass je přes všechny své problémy objektivně to nejucelenější a nejinspirativnější, co se v hlavním programu 55. LCH objevilo. Jen si ve věci všech tří nominací a doporučení na JH nejsem jist, nakolik právě tyto inscenace obohatí mezioborovou přehlídku o rozměr loutkového divadla, tedy specifického vidění světa a divadla skrze loutku, a kolik toho tamním divákům řeknou o amatérském loutkářství.

Na letošní Loutkářské Chrudimi byly k vidění ještě tři profesionální inscenace coby INSPIRATIVNÍ PROGRAM. Vesměs už byly recenzovány jinde, takže jen letmo:

Krásný nadhasič libereckého Naivního divadla je chytlavý svou obrazoboreckou látkou, ale chybí mu téma, jež by dávalo inscenaci smysl. Takže pobavilo opět především střídáním celků a polocelků s dvěma velikostmi loutek.

Barokní opera bratří Formanů je letitá, leč stále skvělá.

Svůdné J brněnské Husy na provázku od premiéry leccos dotáhlo, ale téma také ještě nedořeklo; napsat, že je založeno na “gejzírech nápadů” je už pouhé klišé – byť pravdivé.

DOPLŇKOVÝ PROGRAM rozšířily ještě další dvě profesionální inscenace:

Nejnovější inscenace Tibet – tajemství červené krabičky, kterou zahrály pražské Buchty a loutky v předvečer zahájení přehlídky, zřejmě ještě není zcela dodělaná, a tak ji nechci komentovat.

Eduardo de Paiva Souza z Brazílie zahrál svého Anděla naopak v samém závěru. Je to jedna z těch zahraničních inscenací, které dokáží ohromit české loutkáře loutkohereckou dovedností – aniž, žel, vedou k jejich touze naučit se také loutkou hrát. Okouzlení z až opulentní exhibice dovedností loutkářských, ale i z dokonalého zvládání vlastního těla v polotanečních kreacích se propojilo s psycho-sociální dojímavostí příběhu o mrtvém dítěti, takže divákům ani nevadilo, že co člověk, to jiný výklad, přičemž si ony výklady mnohdy protiřečí a žádný není úplný.

Z oficiálních materiálů není tak docela jasné, jaký statut měla na přehlídce jedna z nezajímavějších inscenací – Minicirkus Hany Voříškové a manželů Kratochvílových – nápaditá a vtipná ve výtvarném východisku (jde o pásmo dynamizovaných výtvarných anekdotek), přesná v provedení pohybovém i hudebním, lidská v obsahu.

Žel, trochu mimo loutkáře začíná jít v posledních letech jak zahajovací LOUTKÁŘSKÝ ŠTRŮDL, tak tzv. LOUTKÁŘSKÁ POUŤ.

Program Štrůdlu má totiž spíš charakter podívané a je svázán se zaběhanými konexemi místních pořadatelů. Možná by stálo za to znovu spojit i v této části síly Chrudimské besedy a ARTAMY v pátrání po programu atraktivním, ale hodnotném. Ostatně vzpomínám, že Štrůdl začínal jako pouť městem, při níž byla zúčastněným představována ve spojení s divadlem zajímavá zákoutí Chrudimi; myšlenka vyprchala, zůstal jen název.

Stejně vzpomínám (jako ten, kdo je při LCH zakládal) na řadu skutečně loutkářských poutí, naplněných exteriérovými vystoupeními amatérských i profesionálních loutkářských i neloutkářských inscenací a ukázek prací seminaristů. Dnes jsou na “Loutkářské pouti” loutkářští snad už jen ti bezradně bloudící loutkáři. Letošní pokus o zaměření pouti na tradiční řemesla je však chvályhodný a stál by za domyšlení a prohloubení.

V plánovaném cyklu nahlížení do OKEN LOUTKÁŘSKÝCH TRADIC jsme letos nahlíželi do tradice marionetářské, což čítalo 9 dalších amatérských inscenací. Bohužel, nápad zůstal nedotažen.

O tom, že marionety patří u nás k tradicím nejtradičnějším, nikdo nepochybuje. Ale bylo to, co jsme viděli, opravdu ukázkou marionetářské tradice? V dílčích věcech jistě ano: např. překrásné historické řezbované marionety nadchnou srdce každého pravověrného loutkáře. Ale vcelku mohl výběr vést k posílení panujícího názoru, že marioneta je loutka nezáživná, neumětelská a nezajímavá, málokdo ji skutečně umí vodit a jejím osudem je zřejmě ilustrovat potřásáním ručiček upovídané texty, jež ji mnoho příležitostí k skutečné akci ani nedávají. Málokdo se zamýšlí nad tím, čím se marioneta může vyjádřit nejlépe, co umí, co jí sluší, co je jí vlastní – a kde je jen nemohoucí ilustrací slova, nemohoucně napodobující pohyby člověka. A málokdo si hledá, vytváří či přizpůsobuje text, který by marionetě umožnil tyto schopnosti předvést. Škoda – přehlídka promeškala příležitost přiblížit tuto problematiku a hledat cesty k jejímu řešení.

Tím spíš, když se dalo očekávat, že dobrých marionetářských inscenací nebude nazbyt, chybělo to, co jsme rozvíjeli v Odborné radě a co mohlo uvést věc do žádoucího kontextu:

- živá, zajímavá přednáška o základech, možnostech a trochu i o historii této disciplíny, spojená třeba i s krátkým sestřihem videonahrávek

- pidiseminář, na němž by (třeba tentýž) odborník nehodnotil jednotlivé inscenace Okna, ale poukázal na dílčí momenty, zajímavosti, principy, které se v nich objevily

- výstavka, která by dokumentovala šíři a tradici marionetového divadla (třeba ve spolupráci s Muzeem loutkářských kultur)

- stručný tištěný průvodce světem marionet…

Je otázka, zda takto pojaté Okno tradic něčemu spíš pomohlo, uškodilo či bylo zbytečné. Výběr příliš nenadchl a diváků, zvlášť těch seminaristických bylo poskrovnu (na některých představeních nás bylo 15 či 20). Neměly nakonec hrající soubory místo radosti tak trochu pocit marnosti? Umožnit jim zahrát si na Loutkářské Chrudimi je málo – a marionetám to může nakonec víc uškodit, než prospět.

Naštěstí tu byl i Jan za chrta dán plzeňského Divadla v boudě, inscenace, kterou považuji za to vůbec nejlepší, co jsem letos na Chrudimi viděl. Nápaditá, vtipná, zahraná s marionetářskou bravurou, temporytmicky živá, tradiční v tom nejlepším slova smyslu a přitom moderní. Plzeňští přesně vystihli to, co marioneta potřebuje: precizně dávkovanou míru lehce patetické rétoričnosti, zahrnující jadrnou, jednoznačnou gestičnost, jednoduché, ale výrazné, jednoznačné jednání loutkou. Udrží-li soubor inscenaci do příštího roku, těším se a doufám, že ji na 56. loutkářské Chrudimi uvidím znovu a to v hlavním programu; a když maličko zapracuje na temporytmu posledního obrazu a zapřemýšlí o méně fraškovitém řešení anděla, zamlouvám si místo v prvé řadě. V každém případě Jan za chrta dán jako jediný skutečně důstojně oslavil živou tradici marionet v Okně jim věnovaném.

Buď jak buď vyjmenujme a pochvalme ty, kteří měli odvahu přinést kůži na trh:

Klubíčko Cvikov: Čertoviny

Spojáček Liberec: Ostrov splněných přání

Divadlo v boudě Plzeň: Jan za chrta dán

Zvoneček Praha: O Popelce

Jiskra Praha: Dvanáct měsíců

Antonín D.S. Praha: Jak hloupý Honza hledal dobro

Maminy-BODI Jaroměř: Princezna Rozmařilka

Bubeníček Praha: Čertův švagr

Klubíčko Napajedla: Tři zlaté vlasy děda Vševěda.

ORGANIZACE

Čím jsme začali, tím i skončíme: nešťastnými zmatky.

Zmatek, který nastal kolem vstupenek a způsobu jejich distribuce ještě Loutkářská Chrudim v předchozí historii nezažila. Seminaristé – hlavní jádro účastníků LCH – dostali tentokrát na představení hlavního programu bločky vstupenek, jež zřejmě z osudí losoval papoušek. Jsi na Loutkářské Chrudimi s milou, manželem či dítětem? Nevadí – ty budeš sedět na kraji

1. řady, ona uprostřed řady 8. Špatně vidíš či slyšíš? Máš smůlu – 10. řada. Chceš fotografovat? Dobře ti tak – máš vstupenku na 1. sedadlo 1. řady. Že do rodinného divadélka není z rohu vidět či ti všechno dění stíní balónový koš, je taky tvá smůla. Že musíš neustále lovit z kapes svazek vstupenek, s kterým měl někdo spoustu práce a stálo to i zbytečné peníze? A že to vše je k ničemu, protože každé malé dítě, je-li nepoctivé, dokáže po vstupu do sálu vybrat od kamarádů 2–5 utržených vstupenek a s výmluvou, že jde na záchod, je venku předat kamarádům, kteří pak prohlásí, že se ze záchoda vracejí?

Vstupenky na představení inspirativní a doplňková si musel každý objednat zvlášť. Ale mnohým to bylo málo platné. I mně. Prostě objednávka vymizela kdesi na cestě mezi počítačem Chrudimské besedy a pokladnou divadla.

Jaký pak div, že spousta diváků byla rozladěna, jaký div, že docházelo k pravidelným rozepřím mezi diváky a uvaděčkami?

A posloužilo to něčemu? Nestačilo by prostě dostat permanentní vstupenku, na které by se kleštičkami jako ve vlaku vždy procvaknul příslušný termín představení? A kdybychom chtěli zabránit i výše zmíněné transakci nepoctivců, vydávat “na záchod” odcházejícím jinou bumážku, kterou by si těžko namnožili. A nebo ještě spíš nechat do oficiálního začátku usednout ty, kteří mají řádné vstupenky a pak na volná místa, případně do uliček vpustit dychtivé čekatele? A naopak pozdě přišlé důsledně nevpouštět, aby neničili inscenátorům představení a divákům zážitek?

Žel, nenaplnil se ani přislib, že zájemci stihnou přeběhnout mezi představeními Oken a hlavního programu. Jednak proto, že některá z představení se nevešla do poskytnutých padesáti minut, jednak proto, že jedna ze seminaristických skupin (ta červená) na některá z představení Oken vůbec chodit nemohla, neb se jí kryly s představeními hlavního programu.

Nemilá časová kolize nastala poslední den také mezi veřejnou rozpravou a ukázkami seminářů. Přehazování začátku poslední rozpravy potěšilo stejně málo, jako zmíněné posouvání samotného úvodu LCH, atd., atd.

Samostatnou kapitolou jsou v tomto směru tiskoviny 55. Loutkářské Chrudimi:

(z technických důvodů zkráceno, celý článek je dostupný v tištěné verzi časopisu)

Loutkář 4/2006, p. 174–182.

Richter, Luděk: 55. Loutkářská Chrudim

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters