Dolenská, Kateřina: Erik Kolár a jeho svět loutek

Erik Kolár a jeho svět loutek

V Lobkovickém paláci na Pražském hradě byla 7. dubna otevřena výstava ke 100. výročí narození významného českého loutkáře, kritika, teoretika a pedagoga Erika Kolára, kterou pořádá divadelní oddělení Národního muzea v Praze – jmenovitě se na ní podíleli Jindřiška Patková, Jiří Středa a jako kurátorka Lenka Šaldová. Velkou část vystavených dokumentů reprezentuje pozůstalost po Eriku Kolárovi, kterou přenechala Divadelnímu oddělení Národního muzea Šárka Kolárová; další exponáty na výstavu zapůjčily Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, Krajské muzeum v Českých Budějovicích a řada divadel i soukromých sběratelů z celé republiky (jenom loutek je tu celkem vystaveno kolem dvou set). Výstava je rozdělena do několika částí. První nabízí návštěvníkům v chronologickém pořadí nejdůležitější události ze života Erika Kolára a jeho dílo, její druhá část je pak věnovaná tvorbě Kolárových žáků a jeho odkazu.

Erik Kolár se loutkovému divadlu věnoval už od svých gymnaziálních studií i během studia na právnické fakultě – v roce 1924 byl spoluzakladatelem Studentské scény, kde působil jako herec i režisér a spolupracoval i s Loutkovým divadlem umělecké výchovy na Královských Vinohradech. Na výstavě jsou z této éry k vidění Kolárovy režijní knihy, plakáty k některým inscenacím, návrhy scén a loutky (např. návrhy Víta Skály k inscenaci Brokát princ z pohádky, premiéra 1928). Velký prostor je tu věnován zejména dvěma inscenacím – avantgardou ovlivněnému Pohádkovému zákonu Karla Maška Fa Presto, kterým Kolár na scéně Umělecké výchovy v roce 1932 debutoval jako režisér a připravil ho ve spolupráci s výtvarníkem a scénografem Bohumilem Buděšínským, a také dvojjazyčné inscenaci hry Jana Malíka Míček Flíček/Bällchen Schnellchen, již v roce 1937 nastudovalo Loutkové divadlo umělecké výchovy se souborem Zwirn-Zupf-Truppe v režii Jana Malíka a uváděli ji jak pro děti, tak pro dospělé publikum. Hanlivé ohlasy na tento počin v tisku jsou tu konfrontovány s citátem Erika Kolára, který se na inscenaci podílel. “Jen zlá vůle by mohla spatřovati v naší práci snahu o odnárodnění. My Češi se nevydáme národní svébytnosti své kultury a nebudeme toho též žádat od svých německých spoluobčanů. Vždyť to je právě podstatou demokracie.”

Ironií osudu ale musel Erik Kolár pro svůj židovský původ v letech 1939 – 1945 Loutkové divadlo umělecké výchovy opustit. Díky smíšenému manželství se na čas vyhnul transportu a mohl se věnovat pedagogické práci se skupinou dětí v tzv.“židovském útulku” sídlícím ve Spálené ulici. Skupinka si říkala Námořníci a čítala třináct dětí ve věku 10–13 let. Erik Kolár je všemožně vzdělával a dokonce s nimi nazkoušel pohádku na motivy K. J. Erbena Plaváček. Mezi nejjímavější exponáty umístěné na výstavě proto bezpochyby patří dopisy a obrázky, které Kolárovi děti po premiéře adresovaly. Není bez zajímavosti, že jeden z mála přeživších Kolárových svěřenců po válce vystudoval pražskou DAMU – herec pražského Činoherního klubu Jiří Hálek. Koncem války byl Erik Kolár deportován do koncentračního tábora v Terezíně a své zážitky vylíčil ve filmové povídce Cesta, kterou pod názvem Daleká cesta natočil v roce 1948 režisér Alfred Radok.

Po válce se Erik Kolár k loutkovému divadlu vrátil a podílel se na jeho profesionalizaci. V roce 1952 spoluzakládal loutkářskou katedru Divadelní fakulty AMU, což byla de facto vůbec první katedra svého druhu na světě; takřka dvacet let tu přednášel režii a dramaturgii a pro své studenty vytvořil i několikera skripta (např. 100+1 kapitola o režii z roku 1958). Zároveň byl dramaturgem a režisérem pražského Ústředního loutkového divadla a v rozmezí let 1957–72 byl členem předsednictva UNIMA. Významným přínosem pro české loutkářství bylo i jeho členství ve Svazu spisovatelů, díky němuž podnítil k tvorbě pro loutky řadu autorů (například Josefa Kainara, Jiřího Brdečku, Ludvíka Aškenázyho, Jana Vladislava, Zdeňka Adlu, Věru Provazníkovou, Josefa Hiršala nebo Františka Pavlíčka). V této poválečné životopisné části výstavy jsou k vidění četné fotografie zachycující výuku na loutkářské katedře, návrhy loutek z absolventských inscenací i několik laskavých věnování, která Kolár adresoval svým studentům.

Velká pozornost je věnována několika Kolárovým inscenacím, které nastudoval nebo se na nich dramaturgicky v Ústředním loutkovém divadle podílel – jsou to Slavík Františka Pavlíčka (1958; v roce 1969 se k němu Kolár vrátil v Štátnom bábkovom divadle Bratislava), Božská komedie I. V. Štoka (1962), Zvědavé slůně Niny Cassianové (1966) a samozřejmě Zlatovláska Josefa Kainara (1952; v roce 1970 ji Kolár pohostinsky nastudoval v Banské Bystrici), která je navíc doplněna poměrně zavádějící plejádou dalších Zlatovlásek z jiných divadel (ÚLD 1977, Radost 1953, 1964, Naivní divadlo 1999, Malé divadlo 1977), se kterými už osoba Erika Kolára nemá nic společného. Výstava připomíná i Kolárovy inscenace z českobudějovického Malého divadla (Hra o Aucassinovi a Nicolettě, 1972) a z brněnské Radosti (Langerův Pivoda, vodník pod vyšehradskou skalou, 1960). Opět tu nechybí divadelní programy a plakáty, fotografie, režijní knihy, scénické náčrtky a samozřejmě loutky.

Po roce 1968 Erik Kolár otevřeně neschvaloval invazi vojsk Varšavské smlouvy – byl propuštěn ze strany i z DAMU a už podruhé v životě mu byla zakázána jakákoli veřejná činnost. Zemřel ve Švýcarsku v roce 1976, ve věku nedožitých 70 let.

Druhá část výstavy zahrnuje dílo (především jsou tu zastoupeny loutky z nejrůznějších inscenací) významných absolventů DAMU, kteří se během svých studií s Erikem Kolárem setkali. Z nich zmiňme například Pavla Kalfuse, Josefa Kroftu, Karla Makonje, Petra Matáska, Jiřího Srnce, Evu a Jana Švankmajerovy, Pavla Vašíčka, Miroslava Vildmana, Františka Vítka, ale jsou to i mnozí další.

Výstava Erik Kolár a jeho svět loutek nabízí poměrně ucelený portrét jedné z velkých osobností českého loutkového divadla. Vystavené dokumenty, ať už řada dopisů (psané Kolárem a nebo jemu adresované; namátkou od Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, Václava Vosky, Milana Pavlíka, Alfreda Radoka aj.), Kolárem přepečlivě vedené režijní knihy, jeho vybrané citace a nebo velké množství fotografií však jeho osobu, která už se stala kapitolou při výkladu divadelní historie, zlidšťují a ubírají ji na patetickém zkamenění dějepisné látky.

Organizátoři k výstavě přichystali i bohatý doprovodný program: na slavnostní vernisáži se konalo představení literárně-dramatického pásma Žil jsem krásný život podle scénáře a v režii Jiřího Středy; na pražské KALD DAMU se 8. dubna uskutečnilo Sympozium o díle a pedagogické činnosti prof. dr. Erika Kolára a na květen a červen se ještě připraveno několik vzpomínkových setkání s jeho významnými žáky a pokračovateli. Dětským divákům jsou pak určena středeční divadelní představení a čtvrteční tvůrčí dílny. Výstava Erik Kolár a jeho svět loutek potrvá v Lobkovickém paláci na Pražském hradě až do 2. července.

Loutkář 3/2006, p. 117.