HAPPENING (nejen jako) VZPOURA PROTI STERILITĚ

Rozhovor s Matijou Solcem.

Možná záludná, možná taky ne, možná hloupá otázka – kde berete inspiraci?

Ne, je to zajímavá otázka. Inspirace většinou přichází buď náhodou – jako překvapivá myšlenka, nebo nátlakem, že se musí tenhle rok udělat premiéra. Nebo mou momentální situací – jak společenskou, tak osobní. Pro každé představení hledám hlubší důvod, než je pouze název. Takto vznikly Kosti, když jsem v Rusku našel dva pro mne vzácné kusy obětované krávy, nebo Pozor, los!, kdy jsem ve Švédsku doopravdy čekal, až ho uvidím a čerpal tak z reálného prostředí. Mrtvé duše zase vznikly tak, že jsme po protestech ve Slovinsku využívali masky a politické symboly. A Don Quijote vychází z mého životního kontextu – boje s institucemi, využívání umění jako nástroje pro změnu společnosti a naverbování lidí k aktivismu.

Vyjma loutek pracujete s různými objekty. Jakým způsobem předměty vybíráte, ať už slouží samostatně nebo se stávají součástí či přímo loutkou?

Říkám tomu analogie divadla. Znamená to, že scénické elementy – zmíněné důvody pro inspiraci, herci a kontext – slouží jako důvod pro používání objektu. Navenek to není tak zřetelné, ale v tom, jaké objekty využívat a hlavně proč, jsem docela puntičkář. V Karu se využívá sklo, jako symbol aristokracie, křehkosti lidského života, pití a rozvratu. U Session Bulgakov se zase používají určité nesouvislé objekty, které účinkovaly jako symboly triptychu v loutkovém divadle Ljubljana – telefon, jenž zazvonil u Bulgakova, který chtěl spáchat sebevraždu, nebo květiny, které Margareta odhodila na zem. Elementy jsou využívány různými způsoby, nejde jen o animaci. V tomto představení jsme například animovali celou budovou Ljubljanského divadla, ze které se nejdřív stal psací stroj, potom hořící dům a nakonec relikvie. Tímto způsobem jsme na loutku změnili samotnou budovu loutkového divadla. Také zkoušky a schůzky jsou pro mne happeningem, zřejmě proto vybírám divadelní materiál až pověrčivě. Každý proces mě svým způsobem vtáhne do sebe a tím mě buď naplní, anebo vyprázdní.

V představení Býti Don Quijotem spojujete motivy ze Cervantese s vizuály podle Švankmajera. Co mají tyto osobnosti, od sebe čtyři sta let vzdálené, společného?

Musím podotknout, že uvidíte verzi „in progress“, takže nejde doopravdy o představení. Švankmajer představuje jiný způsob práce s materiálem, herci, loutkami a různými úhly perspektiv, což mi hodně vyhovuje – jak vizuálně, tak rytmicky. U nastávajícího projektu se například marioneta ukazuje jako symbol v „negativu“. Neuvidíme loutku, nýbrž marionetový kříž a animátora, který tahá za provázky. Takto si musíme to, co se děje v „zákulisí“ jen představovat. Cervantes zůstává v pozadí spíš jako leitmotiv.

Zabýváte se minulostí a přítomností, jedincem a společností. Jak tyto vzájemně se prostupující pojmy vnímáte? Jste spíš Don Quijote nebo Sancho Panza? A nejsme tak trošku všichni Quijotové?

No, snad se naše inscenace jednou dostane k závěru, který opravdu vzbudí v lidech pocit osobního vztahu k donkichotství. Sám už jsem zmínil svůj nekonečný a věčně ztracený boj o nový idealismus. Když by se uskutečnilo jen 10 % z toho, čeho bych chtěl dosáhnout, bude to pořád asi docela hodně. To, že tahám orchestr hudebníků v horkém slunci hrát místo toho, aby si konečně oddechli u moře, nebo že místo toho, abych si zařídil život, jezdím po vesnicích a hraju jakousi show pro lidi, kteří to od nikoho ani neočekávají… Myslím, že archetyp Quijota i Sancho Panzy spočívá v každém z nás na mnohé způsoby. A i když se vždy chci distancovat od vžívaní diváka do divadelních postav, přijde mi, že u Don Quijota bych to chtěl změnit. Chtěl bych dosáhnout toho, aby se diváci vžili do tragické situace, soucítili s ním a v důsledku toho i sami se sebou.

Z vašich inscenací, ale i koncertů srší čirá radost ze života, chuť tvořit a objevovat. Existuje vůbec něco, co vás trápí, co byste si přál změnit?

Všechno a nic. Vždy jde o nejlepší možný výkon, upřímnost a hravost. Závisí to jak na mně, tak i na divácích. Na tom záleží i to, jaké sdělení se k nim dostaví. Proto mne moje stará představení pořád baví. Vždy jde o jakýsi happening. Jde o nejistotu, která musí být vždy přítomná, aby člověk vyhledával nové vztahy, jazyky a materiály, s nimiž by mohl povzbudit lid k povstání, vzpouře proti sterilitě, postmoderně kapitalistické izolace a posouval lidi nejen k přemýšlení, ale hlavně k boji s větrnými mlýny.

Článek je převzat z festivalového zpravodaje Divadla evropských regionů Hadrián. Neprošlo redakční úpravou.

Lukáš Křížek, 28. 6. 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.