Takové normální autistické divadlo…

Mimoň je malý chlapec, který žije spokojeně ve svém vlastním světě na vzdálené planetě Mimo. Ta se ale jednoho dne začne přehřívat, a tak se hrdina musí vydat na cestu vesmírem, na níž ho čeká celá řada dobrodružství. To je zápletka autorské inscenace Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského, která nabízí netradiční pohled na svět dítěte trpícího Aspergerovým syndromem. O tom, jak vznikala, nám více prozradil právě režisér Jakub Vašíček.

Kdo přišel s námětem zpracovat příběh o chlapci s Aspergerovým syndromem?

S původním nápadem přišla Dominika Špalková, která navrhla, zda bychom nechtěli vytvořit inscenaci o dětech s různými poruchami. V té době se veřejně velmi debatovalo o inkluzi, a tak jsme se tím začali zabývat. Zajímaly nás zejména poruchy autistického spektra a ADHD, postupem času jsme se zaměřili na Aspergerův syndrom. Nápad nás hned zaujal, v rámci divadla pro děti to bylo téma dost netradiční a zároveň společensky velmi rezonující.

Jakým způsobem probíhalo hledání tvaru inscenace? Konzultovali jste třeba s odborníky?

Hledání inscenačního tvaru já osobně považuji za jedno z nejobtížnějších ve svém profesním životě. Stáli jsme před složitým úkolem, jak s dětmi hovořit o tématu, o kterém nic nevědí, a zároveň tak, abychom je dokázali zaujmout a nezatěžovali je suchopárnými fakty. Také neexistovala žádná předloha, od níž bychom se mohli odrazit. S odborníky jsme sice nekonzultovali, ale sami jsme studovali odborné materiály. Zajímaly nás i podklady, které vytvořili sami autisté a které měly vztah k dětství. Podstatnými prameny se pro nás staly i knihy a vystoupení Josefa Schovance a dokument Normální autistický film Miroslava Janka.

Už jste hráli pro autisty?

Pro divadlo plné autistů jsme ještě nehráli, jejich vztah k němu je dost složitý. Ale několik z nich už představení vidělo a zpětná vazba byla velmi kladná. Především byli nadšení z toho, že se jim vůbec někdo snaží prostřednictvím divadla porozumět a že na jevišti viděli hrdinu, se kterým se dokázali ztotožnit. Mimoň ale není primárně inscenací pro autisty, ale pro děti a o autismu. Jak jsme se mimochodem dozvěděli, tak poruchy autistického spektra nejsou poruchami marginálními a týkají se zhruba jednoho procenta populace, takže každého představení v Draku se zúčastní průměrně 1,6 autisty.

Proč jste zvolili zrovna žánr sci-fi v kombinaci s vesmírnou road-movie?

Při přípravě jsme narazili na to, že sami autisté často připodobňují podstatu své poruchy k mimozemšťanům, kteří se objeví na Zemi – tedy v prostředí, jehož zákonitosti a pravidla neznají a jsou vystavováni celé řadě naprosto nepochopitelných situací. V dokumentu Normální autistický film nás zase zaujal chlapec, který každý den čte svoji oblíbenou pasáž z Malého prince, a uvědomili jsme si, že jde jistým způsobem o autistický příběh. Proto jsme se rozhodli použít vesmír jako základní metaforu samoty, ve které se autisté – ať dobrovolně či nedobrovolně – nacházejí. Exupéryovské putování hlavního hrdiny potom naznačuje cestu, jak se lze z oné samoty alespoň částečně vymanit.

Jakým způsobem se vykreslení autistického světa odráží ve výtvarné složce inscenace?

Inscenace pracuje se základní symbolikou a psychologií barev tak, jak ji vnímají autisté. Je-li můj svět modrý, je v pořádku, a je-li červený, přichází problém. Tato dichotomie prostupuje celým představením a jistým způsobem ho strukturuje. Zároveň celkovou vesmírnou atmosféru dotvářejí projekce, které pro nás vytvořily děti ze ZUŠ Na Střezině. Jejich insitní charakter dobře koresponduje s tématem i se zadáním inscenace, která se hraje o dětech pro děti.

Neopomenutelná je určitě i hudební a zvuková složka…

Hudební složka je poměrně speciální. Jedná se o elektrohudbu, povětšinou reprodukovanou herci živě na jevišti. Za tímto účelem jsme pořídili různé mašinky a syntetizéry a výsledek působí poměrně vesmírně. Hudba je v inscenaci pevně spjata s hlavním hrdinou, takže tu není prostor pro improvizaci. Ta totiž budí v autistech hrůzu!

Článek je převzat z festivalového zpravodaje Divadla evropských regionů Hadrián. Neprošlo redakční úpravou.

Pavla Bergmannová, 28. 6. 2019

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

29. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.