Ze života broučků

Do pražského Divadla Minor se začátkem nové divadelní sezóny slétli broučci a všemožní zástupci hmyzí říše. Stalo se tak v premiéře inscenace Broučci, 3. října 2010.

Režisér inscenace, Jan Jirků, námětově vycházel z knihy Jana Karafiáta „Broučci“. Knihou se však inspiroval velmi volně a od Karafiáta si vypůjčil jen některé základní motivy, postavy a především prostředí světa hmyzu. Malého světa, který si žije vlastním životem dole v travinách, zároveň vedle světa velkého, lidského. Jak v knize, tak i v inscenaci je v těch nejpodstatnějších věcech, od narození po smrt, ztvárněna jasná paralela mezi oběma říšemi.

Jednotlivé kapitoly inscenace otevírá lidská postava v masce velké mužské hlavy, oblečená v kněžské roucho. Přímo tak odkazuje k autorovi a tvůrci (evangelickému faráři) zmiňované knihy. Vystupuje beze slov a za pomoci jednoduché malby maluje na plátno postavy, které se vzápětí objevují na scéně. Na počátku představení několika tahy štětcem namaluje/stvoří také Broučka. Bezprostředně na to se přímo na jevišti Minoru malý Brouček narodí a začíná se rozhlížet kolem sebe. Postupně se naučí létat a vydává se poznávat okolí. Na své výpravě potkává velkou spoustu různorodých tvorů, kteří jsou také zároveň pestrou přehlídkou nejrůznějších povah a vlastností. Do cesty mu vstupují chamtivost, tradičně v podobě hovniválů valících si před sebou svou kuličku, mateřská láska velké Strašilky k malé Strašilce, marnivost a faleš Berušky, zklamání, rvačky mezi Roháči a další obdobné situace „ze života hmyzu“. Je to obraz Broučkovy cesty k dospělosti, Broučkovy cesty životem. Ale před tím, než se uzavře Broučkův životní příběh úplně, i on poznává opravdovou a nezištnou lásku.

Inscenátoři si pohrávají s variabilitou velkého sálu divadla Minor. Prostor scény je řešen nekukátkovým způsobem. Hraje se vprostřed mezi dvěma protilehlými hledišti, kde je napříč postaveno lešení poskládané z kovových trubek a plošin. Na této konstrukci se odehrává podstatná část inscenace. Scéna je jinak holá a tmavá, nijak nezdobená. Rozmístění akcí po scéně je determinováno právě požadavkem viditelnosti pro diváky z obou protilehlých stran, což je pro loutkové divadlo nezvyklé a hlavně náročné. (Jeden z malých diváků nahlas a nesmlouvavě protestoval, že tohle přeci není žádné divadlo.). I zmiňovaná postava Karafiáta umisťuje své jednoduché malby na prosvícené plátno, aby byly viditelné oběma stranám hlediště, a animátoři vodí své loutky především z profilu. Brouci se však rozbíhají doslova celým prostorem divadelního sálu. Výskyt herců a loutek mimo „hlavní scénu“ slouží především k vzájemné interakci s diváky, což zvyšuje dětské napětí a umožní lépe se vcítit do světa Broučkova příběhu. Velice složitá je manipulace s obří loutkou zelené Strašilky vedené několika animátory dokola celého sálu. Přímo mezi sedícími diváky pak rozmisťují herci obří odpadní trubky, kterými jako hovniválové chytají (koulí) kravský trus. Je ale pravda, že v ponurém a nepřehledném prostoru se zmíněná interakce ze stran diváků nesetkává vždy s úspěchem. Několik rodičů dokonce rukama odstrkovalo motýly připevněné na dlouhých tyčích, kteří chtěli usednout na hlavy malých a v té chvíli bojácných dětských diváků. Více podařené se zdá zapojení dětí s pomocí malých svítících kuliček, které obdrží při vchodu do divadla a se kterými na vyzvání „světélkují“ a nenásilně se stávají součástí hry (v konkrétně popisované repríze z neznámého důvodu tento prvek chyběl).

Podoba hmyzích tvorů není doslova věrná přírodě. Jde spíše o jakousi „plechovou stylizaci“. Samotné loutky jsou ve většině případů jakoby poskládány z původně kuchyňských předmětů – pokliček, vařeček, cedníků a kvedlaček. Vodění loutek se střídá variabilně, podle potřeby té dané situace. Někdy jsou vedeny zespodu hůlkami, nebo shora za nitě, jindy přímo animátorovýma rukama. Veškerá manipulace s loutkami po lešení je technicky dost náročná, což souvisí se zmíněným řešením prostoru, a animátoři si nevydechnou. Je však ke škodě věci, že technická rovina vyčnívá až příliš. Na scéně jako by byl jejich nadpočet na úkor loutky. I dospělé oko má mnohdy problém se zorientovat v tom, kam se na jevišti dívat; natož čtyřletí diváci, kteří mnohdy ztrácejí přehled a ve změti herců se složitě dopátrávají menších loutek a občas jim uniká hlavní dějová linka příběhu (dokladem jsou jejich časté otázky směrem k dospělým). A přitom se tvůrci snažili vyjít právě těm nejmenším co nejvíce vstříc. Pokusili se zde o jiný než slovní způsob komunikace. Jazykem postav se tak stávají dobře srozumitelné citoslovce, které připomínají dětské pobrukování a objeví se pouze jedno z nejdůležitějších dětských slov „máma“. Důraz je tedy kladen na přímou jevištní akci. Určující je výtvarný jazyk, spolu s hudební částí. Tu, jak je dobrým zvykem v Minoru, zajišťuje živá, tříčlenná kapela, která určuje rytmiku výstupů jednotlivých tvorů, a každého jednotlivého z nich doprovází charakterizujícím hudebním motivem. Představení je otevřeno a uzavřeno zpěvy modliteb přímo převzatých z Karafiátovy předlohy, v podání herců – animátorů.

Ponuré ladění inscenace navozují černošedé kostýmy lidských herců. Mašle, volánky a nabírané sukně působí tajemně a strašidelně. Sukně hereček balónového tvaru a tzv. turecké kalhoty herců dále připomínají kulaté prdelky broučků nebo dětské siluety s plenami. Někteří mají na hlavách svítící klobouky nebo mají na čele baterky, kterými svítí na loutky i do hlediště. Celkové temnější ladění inscenace ale zároveň umožňuje povedenou hru se světly. Vedle uvedených světélkujících prvků si zaslouží zmínku ztvárnění velkých kapek vody právě za užití barevných světýlek, pomocí kterých křísí zamilovaná slečna Broučková ztlučeného Broučka. Je to chvíle, ve které se spolu seznamují a od které jdou životem spolu, zimu za zimou. Když Brouček končí svou životní pouť, aby i on potkal spravedlivou Smrt, vrací se všichni tvorové, které kdy potkal na scénu, aby se ještě jednou předvedli svým divákům.

Plusem inscenace Broučci je, že se tvůrci nenechali strhnout lákavým a očekávatelným výkladem Karafiátovy knihy, který by se odehrával pod velkým, kašírovaný a svítivě zeleným listem. Naopak. Nabízejí divákům akční a neinfantilní podívanou, ve které se snaží nacházet nové cesty k těm nejmenším divákům. Přestože zmíněné experimenty ne vždy fungují a inscenace je místy hůře čitelná, rodiče, kteří své ratolesti zavedou do divadla na známé příběhy nezbedného Karafiátova Broučka, nemusí být zklamání, že nezastihli tradiční příběh rodiny svatojánských broučků modlících se nad večeří a svítících lidem na cestu. I v Minoru totiž najdou podobenství o životě a smrti převyprávěné pro své nejmenší.

Divadlo Minor

Broučci

Režie: Jan Jirků, dramaturgie: Adéla Balzerová, hudba: Jiří Kadeřábek, výprava: Hynek Dřízhal, kostýmy: Tereza Venclová, pohybová spolupráce: Rosťa Novák

Psáno z reprízy 13. listopadu 2010.

Magdalena Pantáková, 25. 1. 2011

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: