Zmrzlé písněFoto: Ivan Špoljarec

Záhřebský 51. PIF vsadil na loutku

Záhřebský mezinárodní festival loutkových divadel PIF, který loni oslavil své půlstoleté jubileum (první ročník se konal v roce 1968) se od svých počátků výrazně proměnil.

Z původního loutkářského festivalu inscenací uváděných v esperantu, které působilo všem hrajícím souborům (včetně českých) nemalé potíže, v prestižní festival hvězd světového loutkového divadla (vzpomínám si živě, že to bylo právě na PIFu, kde jsem se před lety poprvé setkala s Nevillem Tranterem, Michaelem Vogelem, ale i renomovaným chorvatským režisérem Zlatkem Bourkem)a dnes již zavedenou přehlídku převážně domácí chorvatské tvorby s hostujícími soubory evropskými (téměř pravidelně z Ruska, Bulharska) i mimoevropskými (v posledních letech Izrael či Jižní Amerika).

Neproměnil se ale jen jazyk festivalu – z esperanta v „nové esperanto“ – kterým je mnohdy pro soubory i diváky zejména u zahraničních inscenací spásná angličtina (i u titulkovacího zařízení), ale také vítané nonverbální produkce. Proměnil se i prostor pro účinkující skupiny – menší část festivalu se odehrává v centru města, v jediném profesionálním záhřebském loutkovém divadle, jehož vlažná spolupráce se samotným festivalem je pro jeho hosty trochu záhadou, ale většina festivalové produkce je spojena s poněkud od středu Záhřebu vzdáleným Kulturním centrem TRAVNO. Toto centrum, které je od roku 1972 dodnes hlavním pořadatelem festivalu, v něčem připomíná kulturní centrum na pražské Novodvorské či jiná obdobná kulturní zařízení, která dobře známe i u nás. Je obklopeno dominujícími monstrózními věžáky záhřebského sídliště Travno a je vybaveno divadelním sálem, nově i menší zkušebnou pro komornější inscenace a je určeno také pro různé workshopy, celoroční kurzy i výstavy, které doplňují kulturní nabídku tohoto stále ještě se rozvíjejícího předměstí Záhřebu. Letošní 51. ročník festivalu PIF se zde konal ve dnech 15.-21. 9. 2018.

Jakkoli se pro řadu festivalů těžko hledá společný jednotící prvek, kterým je např. divácká adresa či výrazové prostředky (známe ze zahraničí festival stínového nebo papírového divadla, u nás se objevil nedávno i festival meotarového divadla…), většina i těch nejrenomovanějších festivalů prostě smíchává loutková „jablka s hruškami“ a hraje dopoledne a v časných odpoledních hodinách pro děti a mládež a jako festivalovou kuriozitu či bonbonek večerní či noční představení pro dospělé. Marná sláva, ani ten nejvýznamnější festival nemůže nevyhovět potřebám „běžných diváků“, kteří jako platící publikum nemohou nedopřát svým ratolestem podívanou, která je – ať už to chceme, nebo ne – v obecném povědomí stále ještě vnímána jako podívaná pro děti. Problémem tedy zůstává ve festivalové soutěžní skladbě nejen mix divácké adresy, ale i publikum samotné, které, s výjimkou „náborovaných“ školních představení a těch nedělních rodinných, tvoří ve většině jen samotní festivaloví hosté a hrající soubory. Ve všech těchto punktech festivalové praxe nebyl ani letošní záhřebský loutkový festival výjimkou, snad až na jeden fakt: byl programově zaměřen na loutku, a to ve všech jejích žánrech a technologických podobách. Bez koketerie s divadlem předmětů či výtvarnými instalacemi. Mohla bych uštěpačně poznamenat, že by to u festivalu, který má svém názvu „loutkový“ nemělo být nic zvláštního, ale pro ty, kteří současnou produkci tohoto divadelního druhu sledují, by právě tenhle akcent na loutku mohl být překvapením. Při rekapitulaci svých dojmů z tohoto festivalu se ale nemohu ubránit dojmu, jako bych se v loutkářském dění vrátila o pár let zpět – ať už v inscenacích, které pracovaly s realistickou nápodobou skutečnosti (nejvýrazněji snad ve výpravě či animaci – inscenace Zamrzlé písně / Zamrznute pjesme loutkového divadla z Rijeky), kterou se kdysi loutkové divadlo pořadu let chlubilo, přes sympatickou pozornost, které se dostalo závěrečné vyhlašování vítězných inscenací (až na výjimky byli přítomni reprezentanti domácích i zahraničních souborů!) až po nejen kuloárové diskuze o řemeslné úrovni loutkové animace. S tím vším se – a nejen u nás – na festivalech už nesetkáváme často. Ano, PIF 2018 akcentoval loutku. Ale byly tu i výjimky, např. v práci osijecké divadelní školy (Utkej mi, duše, píseň lásky / Pleti mi, dušo, sevdah), jejíž inscenace byla zaměřena především na synchronizaci herecké akce v prostoru vyměřeném, omezeném i inspirovaném zavěšenými provazy v horizontálních i vertikálních obrazových variantách připomínajících dětskou prstovo-provázkovou hru „přebíračku“, se kterými herci komunikovali, byli jimi uvězněni, či s nimi zacházeli jako se strunami. Šlo spíše o práci s prostorem a rytmem, herecká souhra, kolektivní „naslouchání si“, navazování v akcích – to všechno ale bylo něco, co je jednou z podmínek i dobře fungující loutkoherecké práce. „ Čistě“ loutkových inscenací bylo na PIFu několik, a je zajímavé, že patřily do chorvatské provenience. Prací s loutkou nově vzniklé mladé soubory chtěly prezentovat především své pokroky v práci s ní (marionety na dlouhém vedení v inscenaci Fantazie/Fantazija divadla Zorin dom v Karlovaci, animace manekýnů v již vzpomenutých Zamrzlých písních) a z výsledku jejich snažení vyzařovala ze všeho nejvíce energie předávaná v souboru mezi jednotlivými členy a prosakující i do publika. I z tohoto důvodu pak jistým zklamáním pro „domácí“ bylo, že znovu nejvýrazněji bodovaly soubory zahraniční – Poláci, Rusové a Kanaďani. Hlavní ceny totiž připadly inscenacím Vanja (divadlo Karlsson Haus, Petrohrad) a Prostému příběhu Divadla Lale z Vroclavi a Na jedno použití souboru Puzzle z Montrealu. Všechny tři inscenace jsme viděli už i u nás na Spectaculu Interesse v loňském roce, kde také získaly nejvyšší ocenění a o nichž jsme v Loutkáři referovali. Ale ani chorvatští loutkáři nepřišli tak úplně zkrátka – oceněná byla zejména práce s loutkou v inscenaci Kaštanka (Městské divadlo Virovitica společně s Loutkovým divadlem Zadar), a práce se světlem i celkovou loutkohereckou souhrou v Zamrzlých písních. Také dobrá loutkářská práce ve dvou zahraničních inscenacích – Země nikoho německého souboru Merlin z Berlína (byla rovněž i na programu loňského ostravského Spectacula) a maňáskově dravých Nových dobrodružstvích loupežníka Hotzenplutzera maďarského divadla Bobita nezůstala bez povšimnutí poroty i diváků.

Povzdechy nad dramaturgií, či spíše nad její absencí či nedbalostí se stávají tak časté, že lze mluvit v závěrečných hodnoceních až o klišé. Ale fakt zůstává faktem, navíc, když se k neobratné či absentující dramaturgii přidává i nepříliš invenční režie, či nepřesvědčivá spolupráce obou těchto významných inscenačních složek. Malá pozornost u domácích tj. chorvatských inscenací jako by byla věnovaná i samotné scénografii (tj. scéně a loutkám), ale shodně s celosvětovým trendem se začíná více akcentovat svícení, či chcete-li pokročilý light design a hudba. Obě tyto složky často v inscenacích zastupují právě onu dramaturgii či režii do té míry, že můžeme mluvit až o „světelně-scénografické dramaturgii“ či „hudební dramaturgii“. Obě mají dodat, a také inscenacím dodávaly (nejzřetelněji snad u Zamrzlé písně, ale i u Kaštanky) to, co jim v režijní složce chybí.

Na záhřebském festivalu nebyly výrazné vrcholy, s výjimkou oceněných inscenací, které jsme mohli v uvedených oceněných případech vidět už dříve na okolních festivalech (shoda s dramaturgickým výběrem z našeho Spectacula Interesse byla očividná!), ale nebyly zde ani výrazné propadáky. Spíše lze mluvit o zklamání či podcenění jak publika, tak úrovně festivalu. Evidentní to bylo v jednom případě ze strany inscenace, či spíše nemotorné jevištní improvizace hostující skupiny z Izraele (Jonathan a modrý stůl souboru Golden Delicius z Jeruzaléma), ve druhém, v inscenaci pro nejmenší Přátelství/Amikeco (Canícula puppets z Guatemaly) se jednalo o malou divadelní a loutkářskou zkušenost nahrazenou temperamentním nasazením, nadšením, „láskou k loutce“ a okouzlením nad jejími (jen zdánlivě!) jednoduchými možnostmi.

Bylo mi líto, že se na festivalu neobjevilo žádné české loutkové divadlo a ještě větší rozpaky jsem cítila nad inscenací Pinocchio mého oblíbeného slovenského Nového divadla z Nitry, která se – přes veškerou snahu o nové uchopení známého a mnohovrstevnatého příběhu, utopila právě v širokých možnostech jejího výkladu a následně i v ambiciózním a pro mne na mnoha místech překomplikovaném výtvarném zpracování.

V závěrečném hodnocení poroty, ve které jsem měla tu čest být spolu s divadelním režisérem, historikem a teoretikem – Slovincem Edim Majaronem a kunsthistoričkou a divadelní historičkou, Chorvatkou Antonijou Bogner-Šaban se ozvalo pochvalné vyjádření k úrovni festivalu potvrzujícího „víru v loutku“ i otazníky nad její současnou produkcí. Sympatické ale bylo, že v chorvatském loutkářství, které bylo na festivalu zastoupeno nejpočetněji, bylo patrné, že sice chybějí výrazné režisérské osobnosti (s výjimkou, i přes všechny výše uvedené výhrady, režisérky Zamrzlých písní Tamary Kučinovič), dramaturgický pohled na zvolená témata a jejich výrazové prostředky, ale že zde nechybí šikovní a energií sršící herci. Neodjížděla jsem ze Záhřebu zklamaná. Mé rozpaky nad celkovým vyzněním soutěžních představení přece jen rozptýlily výsledky práce osijecké školy a řada loutkohereckých výkonů mladých posil chorvatských profesionálních loutkových divadel. Zůstávají – a nejen pro mne – zcela jistě výzvou pro budoucnost.

Nina Malíková, 15. 10. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.