Řád v neřádu

Přiznám se, že se mi do psaní o Faustovi dvakrát nechce.

Na festivalu se bude ještě hrát a bylo by mi líto prozradit příliš mnoho konkrétního. Píšu tedy jen stručně, ve zkratce a se snahou pojmenovat obecně, co mě těšilo.

Tím hlavním zážitkem pro mě byla všestranná divadelnost celé věci, až obžerná hojnost výrazových prostředků, které přijdou ke slovu, a k nim ona metadivadelní nadstavba a nepominutelná (sebe)ironie, která prostoupí téměř vše. Umím pochopit, že to někomu bude s postupem večera připadat jako bezbřehý chaos, ale osobně mi to připadá jako kus divadla naplněného smyslem, jako výpověď o krizi hodnot a skutečně o oné postmodernitě, jejímaž očima mi vyprávění o tomto negoethovském, loutkářském Faustovi dává velký smysl. Viděl jsem v posledních dvou týdnech dva jiné návraty k témuž výchozímu materiálu, jeden z produkce Buchet a loutek a jeden (zcela čerstvý, ovšem překvapivě zcela starosvětský) od Handa Gote – a na včerejší premiéře v Draku jsem poprvé neměl dojem, že jde jen o uctivé oprášení rodinného stříbra, které si čas od času rozmarně dopřejeme.

Divadelní adaptaci Zamilovaného Shakespeara označil jeden z britských kritiků za „milostný dopis divadla sobě samému“ – a tady jsem na tu formulaci myslel dost často. I kdybych neměl dojem, že to je Faust, který něco říká a v němž o něco jde, pořád by zbyl požitek z oné velkolepé podívané, z loutkohereckého kumštu (zejména) pánů Vyšohlída, Poula a Popely, z celosouborové energie a vůbec ze světa, v němž stoupá-li marioneta k nebesům, stoupá i s vahadlem, a v němž je metaforou i to, co není.

Zkrátka:

Pidluke!

Postmoderna!

Vertikalita!

Pohyb!

Padluke!

Publikováno ve festivalovém časopise Hadrián, č. 3, 24. 6. 2018

Michal Zahálka, 24. 6. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: