Proces: DEN TŘETÍ

Píše Ema Šlechtová

Zahraniční projekt Eulogy představuje osobní zpověď Wayna Jordana (student Directing of Devised and Object Theatre), kterou se vyrovnává s vlastním mužstvím, identitou a tělem. Přes pohyb, postupně vygradovaný z náznaků tance k zběsilému zmítání, se přesouvá po prostoru Malého tanečního sálu. Demonstruje tím nejen své napůl obnažené tělo, ale i vnitřní pochody probublávající na povrch například přes agresivní bití se do prsou. Několik dalších účinkujících sedí v rozích místnosti: někteří vytvářejí hudební doprovod (jak elektronický, tak živá hra na piano) a někteří v určitém momentě přímo vstupují do prostoru a vymezují se vůči hlavnímu dění třeba jen chůzí. Vrcholným bodem je moment, kdy se otevírají prosklené dveře vprostřed, zpoza kterých se vyvalí černé nafukovací balónky a vchází Jordanova matka. Přichází čtení dopisu adresovaného synovi, kde z mateřského pohledu popisuje klíčové momenty jemnosti vlastního dítěte.

Za největší problém považuji naprostou absenci čehokoliv, co by se dalo označit za celek. Nejdřív se veškerá sdělení odehrávají prostředkem pro mě absolutně nečitelných náznaků v prapodivném pohybu, vzápětí se explicitně doslovuje tím, že do prostoru vstoupí matka hlavního aktéra. Nakonec diváci ani nevěděli, zda už se má tleskat. Ať už jde o jakkoliv náročné sebeobnažení, nesmí z mého úhlu pohledu fungovat jako omluva za jinak naprosto nesmyslnou inscenaci. Kdybych si nepřečetla anotaci, jen těžko bych pátrala po jakémkoliv ucelenějším smyslu. Přitom rozhodně nejde popřít, že se objevilo několik invenčních náznaků, které však zůstaly naprosto nevyužité.

Lázně patří naopak k velice atmosféricky-obrazotvornému divadelnímu zážitku. Studentka scenografie na KALDu Alžběta Vitvarová tímto projektem sdílí vlastní zkušenosti z práce v lázeňském prostředí, ale také celoživotní kariéru své babičky. Ještě před vstupem do sálu se diváci můžou občerstvit štamprlí z pramene lásky nebo se přihlásit na parní kůru. Pak už dochází k velmi intenzivní evokaci – v komínkách naskládané bílé ručníky, masérské lehátko, kádě s vodou, dřevěná oprýskaná lavička a tři herci v bílém s doktorskými pantoflemi na nohou (a také živý hudební doprovod dechových nástrojů). Do toho se prostorem Venuše ve Švehlovce, který sám o sobě ještě více dokresluje lázeňskou atmosféru, šíří syčení a vůně přímo na scéně vyráběných oplatek. Už námět samotný skrývá velký potenciál právě přes schopnost vyvolat v divákovi pocit veřejné intimity, se kterým má téměř každý, kdo šel někdy na masáž, nebo třeba jen k doktorovi, nějakou osobní zkušenost. Nejde ani tak o příběh, jako o snahu zachytit divadlem určité prostředí se všemi jeho rutinami (skládání ručníků, uhlazování prostěradel, vytíráním), událostmi (ozdravné kůry, milostná vzplanutí) a vlastně i zvrácenostmi schovávajícími se za usměvavými obličeji zaměstnanců.

Vliv scénografického uvažování je rozhodně čitelnější, než přesná režijní práce s prostorem a herci, což ale z mého úhlu dodává inscenaci ozvláštňující element, přes který dochází k velmi specifické stimulaci percepčních buněk diváka. Objevuje se spousta invencí a humorných prvků, přesto nedochází k odchylkám směrem k potenciálnímu klišé. Možná, že jde spíš o intenzivní hodinový prožitek než o divadelní představení, a právě tato skutečnost z Lázní vytváří fascinující, hřejivou a úsměvnou kulturní proceduru.

Ema Šlechtová, 2. 6. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: