Vydařená aktualizace tradičního námětu

Pohádka iOtesánek je teprve druhou inscenací v repertoáru Divadla b. Její tvůrci Radek Beran a René Krupanský rozhodně nezapřou svou dlouholetou zkušenost ze souboru Buchty a loutky, přesto je však iOtesánek svébytným jevištním tvarem.

Klasická pohádka o Otesánkovi, prvně zaznamenaná K. J. Erbenem v 19. století, je v naší literatuře převyprávěná v mnoha různých podobách, s odlišným dějem a s rozdílnými konci. Ve své podstatě jde však ve všech verzích o stejný, značně oblíbený příběh o nenasytném oživlém dřevu, jehož rozpínání je na konci zastaveno. Pohádka se dobře vypráví a je vděčná i pro inscenování, i když má svá – známá a předvídatelná – úskalí.

Tematicky se tvůrci často vztahují k problematice zhoubné nenasytnosti, k násilnému, neoprávněnému vzepření se osudu a následnému potrestání neuváženého činu: když nám Bůh (příroda) nedá dítě, uděláme si ho ze dřeva, jenže on nás ten pařez za naši vzpurnou opovážlivost a potřebu vybočit z přirozeného řádu sežere. Také Divadlo b hraje pohádku iOtesánek o nenasytnosti, neposlušnosti a o tom, co se stane, když se něco přežene. Koncepci, respektive základní text příběhu napsal Tomáš Procházka a dopracovali ho Radek Beran a René Krupanský. Scénu a loutky vytvořil Robert Smolík.

Pohádka se odehrává převážně v prostoru kukátkového jeviště. To je vytvořeno ve staré dřevěné skříni, která zároveň slouží i jako paraván. Jakmile se dvoukřídlé dveře skříně otevřou, nahlédne divák do útulného pokojíčku, v němž sedí dvě dřevěné marionety – tatínek s maminkou. Maminka by tatínkovi ráda něco důležitého řekla, ale jak to tak v komunikaci mezi partnery často bývá, čím víc chce tatínek mamince vyjít vstříc a udělat jí radost, tím méně ji vnímá, vlastně ji vůbec nenechá domluvit, vyjádřit přání a sám předjímá, po čem maminka vlastně touží. Nejprve se ji snaží pobavit svými klaunskými kousky, potom přivede psa i kočku.

Maminčina radost neroste, naopak narůstá nespokojenost na obou stranách. Jedním z osvědčených tatínkovských řešení takových momentů v pohádkách a zejména v životě je vzít si noviny a začít si číst. Přesně ve stylu Buchet a loutek použili i herci Divadla b skutečné noviny. Jimi před diváky zakryli celou kukátkovou scénu, čímž vtipně a nenásilně udělali přestavbu na další scénu. V novinách tatínek zahlédne skvělý inzerát, vyřízne si ho, aby s ním mohl zajít do obchodu, kde se také skrze vyříznuté novinové okénko spolu s tatínkem záhy ocitneme.

Tatínek je zdatný konstruktér a vynálezce a do obchodu si přišel koupit pomocníka v domácnosti – stavebnici, kterou si každý musí sestrojit sám. Po humorném hledání robota ve skladu přijde ještě vtipnější zkoumání zvětšeného návodu a s tím spojených praktických ukázek, jak sestavit pomocníka v domácnosti. Zejména muži a kluci kutilové si tu přijdou na své, nechybí realistické letování, odskakují jiskřičky, kroutí a spojují se skutečné dráty. Jako správný sebevědomý domácí konstruktér si tatínek návod na použití přizpůsobí svým zkušenostem a vizím. A jsme tak krůček od zrození Otesánka. V podání Divadla b tedy hlavní postava pohádky není oživeným kusem neživé přírody, ale sestrojeným robotem, sešroubovaným z různých drátů a plechů, zkrátka iOtesánkem, který se živí kvalitním motorovým olejem.

Největším úskalím různých verzí divadelních nastudování Otesánků bývá scénografické řešení rozpínání se hlavní postavy. Robert Smolík navrhl nenasytného kluka jako marionetu, která se s každým dalším soustem přesunuje do propadliště malého kukátkového jeviště, v němž postupně zmizí a mizí za ní i všechny věci ze scény. Tím se tvůrcům podařilo docílit představy růstu Otesánka a znovu elegantně vyřešili problém další přestavby.

Tatínek se po návratu domů domnívá, že byl jejich byt vykraden a že zloději uzmuli i Otesánka. Přivolaní policisté ale najdou nenasytu ve sklepě a stanou se jeho další obětí. Jak to v mnoha verzích Otesánkách bývá, i v téhle pohádce nakonec zasáhne duchapřítomná babka. Plechového, elektronického iOtesánka jednoduše polije vodou, čímž docílí toho, že se jeho mechanismus navždy zadrhne.

Posunem v použití materiálu, z něhož je Otesánek vytvořen, docílili tvůrci aktualizace tématu, tj. zobrazili, jak nás postupně pohlcují nejrůznější přístroje, jejichž vlivu dobrovolně a víceméně beze zbytku podléháme. Zároveň však zachovali téma stupňované nenasytnosti, nezadržitelné touhy konzumovat (možno chápat i v přeneseném smyslu), které je pro tuto pohádku typické. Probuzení nespoutané vůle, rozpínavost inteligence jiného druhu ale nakonec přeci jen dokáže zastavit jednoduchý nápad, který stojí na zapojení zdravého rozumu a odvaze jednat. Nekomplikovaný loutkový příběh, který na první pohled působí jen jako humorná hříčka, má ve své podstatě silné a jasné poselství. To se však nikomu nevnucuje, tvůrci si nedělají ambici na hraní edukativního kusu.

V celkově dobře vyladěné dramaturgicko-režijně-scénografické koncepci snad jen trochu rušila nedůslednost výtvarného ztvárnění Otesánka. Dřevěná loutka sice působí příjemně, ale je v kontrastu s hi-tech záměrem, o kterém se tu hraje. Plechový Otesánek by nejen ladil s logikou celého příběhu, posloužil by jako dostatečně nesourodý, kontrastní prvek v dřevěném prostředí maminky a tatínka a světa kolem nich, ale nabídl by i zajímavé zvukové možnosti, které by Radek Beran i René Krupanský jistě dokázali při hraní vhodně využít.

Nadhled, který provází celou inscenaci iOtesánka, se v závěru promění na romantickou manželskou chvilku, kdy tatínek konečně dokáže vyslechnout maminku a dozví se, že jeho žena touží po miminku, že se chce stát opravdovou maminkou. Zdá se, že i takové přání jí bude schopen splnit.

Po divadelní verzi Malého pána (2016) je iOtesánek další příjemnou pohádkou pro nejmenší, která realizačními nápady a provedením potěší jak děti, tak dospělé.

Divadlo b, Praha

Tomáš Procházka a Divadlo b: iOtesánek

Výprava: Robert Smolík, hudba: René Krupanský, režie: Divadlo b

Psáno z 1. reprízy, 14. 1. 2018, Nová scéna Praha.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2018]

Zuzana Vojtíšková, 4. 5. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: