Loutkar.online
Loutkář 2_titulkaFoto:

Jak jsme fotili titulní stránku

Na návštěvě u Miroslava Trejtnara.

Když se k nám do redakce v době příprav „frankofonního“ čísla dostala zpráva, že řezbář a technolog Miroslav Trejtnar s loutkářkou Leah Gaffen zrovna pracují na dokončení pedálových loutek, které si u nich objednala québecká univerzita, nezaváhali jsme ani na chvilku a hned jsme se s dvorním fotografem Loutkáře Peterem Fabem vydali do ateliéru a dílny sdružení Puppets in Prague zjistit podrobnosti.

Výrobu speciálních loutek si u Miroslava Trejtnara zadalo v lednu 2016 Hudební oddělení Vanier College z Montréalu, jmenovitě Catrina Flint de Médicis, která se ve spolupráci s francouzskou loutkářkou Dinaïg Stall (absolventkou charlevilleské školy ESNAM) rozhodla zrekonstruovat v rámci projektu Hudba pro oko (Musiques pour l’œil) historickou inscenaci Shakespearovy hry Bouře v překladu Maurice Bouchora (1855–1929), kterou v roce 1888 uvedlo pařížské Malé divadlo (Le Petit Théâtre). Impulsem pro tento projekt se údajně stal nález notového záznamu scénické hudby Ernesta Chaussona (1855–1899), která nezapře vliv soudobých skladatelů Richarda Wagnera a Camilla Saint-Saënse a která byla napsána právě pro tuto loutkovou inscenaci (La tempête, op. č. 18, určeno pro zpěv a malý orchestr). Výsledná novodobá rekonstrukce, která bude uvedena 31. května tohoto roku, a to pouze ve zkrácené verzi, však nebude určena pro veřejné uvádění – v premiéře a derniéře zároveň neopustí akademickou půdu montréalské Vanier College.

Našli si mě na internetu

Pochopitelně mě hned na úvod našeho setkání zajímalo, kde se Kanaďané o Miroslavu Trejtnarovi dozvěděli. Odpověď byla lakonická: náhodou našli jeho portfolio na internetu. Objednávka nakonec zněla na celkem pět přibližně jeden metr vysokých tzv. pedálových loutek vyřezaných z lipového dřeva. Jako první byly odeslány Junon, Iris a Miranda (výroba každé z nich zabrala asi pět týdnů!), jako poslední se na cestu vydaly ty, které jsme měli možnost spatřit naživo: Ariel a Prospero. Než se tak ale stalo, uplynula řada měsíců, kdy vznikaly návrhy hlav a jejich první makety, jejichž snímky putovaly za moře ke schválení. Poté Miroslav Trejtnar postupně vyrobil tři prototypy loutek, u nichž si testoval u nás poměrně neobvyklou loutkářkou technologii a metodou pokus-omyl vylaďoval její ideální podobu.

Pedálové (někdy nazývané také jako klávesové) loutky jsou spojeny zejména se jménem loutkáře Henriho Signoreta a s jeho souborem Le Petit Théâtre, které hrálo v Paříži v letech 1888–1894 a specializovalo se na uvádění klasického evropského repertoáru (Cervantes, Shakespeare, Aristofanes, Hrotsvita z Gandersheimu ad.). Rozhodně nešlo o scénu lidovou nebo zábavní určenou široké veřejnosti. Do dějin divadla se Le Petit Théâtre zapsalo zejména díky tomu, že o něm ve svých textech nadšeně referoval spisovatel a kritik Anatole France. Historici popisují Signoretovy loutky jako složité mechanismy s pohyblivými končetinami schopnými důstojných sošných pohybů a s důmyslnou pedálovou konstrukcí uzavřenou v jakési „bedničce“, která údajně jezdila po kolejnici. Vodicí mechanismus však byl očím diváků skrytý.

Tajemství mechaniky loutek

Největším problémem při výrobě těchto loutek, jehož řešení pohltilo spoustu času, bylo podle Miroslava Trejtnara právě napodobit jejich technologii a kompletně vymyslet ovládání loutky, protože měl pro práci k dispozici pouhé dvě nepříliš zřetelné reprodukce zobrazující pohled do zákulisí Signoretova divadla a jejich stručný slovní popis. Trejtnarova verze „bedničky“ v sobě nakonec skrývá celkem čtyři pedály. A jak mi prozradil, jejich pohyb vlastně funguje na principu klikové hřídele, kterou jsem okopíroval z auta. Každá loutka je určena pro jednoho animátora a její ovládání vyžaduje značnou zručnost, což tedy mohu z vlastní zkušenosti potvrdit. Miroslav Trejtnar k tomu s lehce zlomyslným úsměvem dodal, že by bylo dobré mít čtyři ruce, ale to je obecně problém loutkářství…

Pokud ale loutkářští badatelé uvádí, že se Signoretovy loutky pohybovaly na kolejnici, ty Trejtnarovy mají kolečka, která kolejnici nepotřebují. Jsou zkonstruované tak, aby mohly jezdit, přičemž otáčení kol pohání nohy, které díky tomu vypadají, jako by samy chodily. Tento důmyslný aspekt a vlastně ani promyšlený systém táhel ovládajících paže a hlavu si ovšem kanadští diváci příliš nevychutnají – loutky, které jsme v dílně viděli a nafotili, budou nakonec na jevišti kostýmované (autorkou oblečení je Lenka Krupanská), a dokonce zadavatelé zakázky uvažují o polychromii jejich tváří, která bude realizovaná až na místě.

Když jsem se na závěr našeho setkání Miroslava Trejtnara zeptala, zda se mu po těch loutkách, s nimiž strávil půl druhého roku života, nebude stýskat, jen pobaveně odvětil:

Nebude se mi stýskat a jsem rád, že půjdou z domu. Nicméně po chvíli tiše doplnil, že si stejně vyrobí i nějakou pro sebe. Už totiž přesně ví, jak na to.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2017]

Kateřina Lešková Dolenská, 17. 6. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.