Soubor Handa Gote je známý pro svůj nezaměnitelný rukopis, který je těžko pochopitelný, těžko popsatelný a velmi okouzlující. V The Mission se ale inscenátoři ve svých experimentech mírnili. Výsledkem je inscenace s relativně uceleným dějem, založená na knižní předloze Ohyzdný duch (Ghost of Chance) Williama S. Burroughse.
I když je novátorství a experiment v současnosti vysoce hodnoceným artiklem, není jeho omezení v tomto případě výrazně na škodu – ono v případě Handa Gote je i méně experimentů pořád poměrně dost. Inscenátoři sice zřejmě nedostojí očekáváním svých skalních diváků, na druhou stranu tím ale vycházejí vstříc všem ostatním. Kromě toho se jim také díky tomu velmi dobře daří předat poselství inscenace dál.
To poselství vystihuje poslední replika, respektive výkřik, před koncem představení – zoufalé Help me! ze zpívajících úst herečky, která v závěru hraje jednoho z ohrožených lemurů. The Mission si z knižní předlohy bere zejména ekologické poselství a pak už jen část základní kostry děje.
Přestože velký prostor dostává vypravěč a doprovodná, živě snímaná filmová projekce (model malého pracoviště, na kterém se odehrává loutkohra s papírovými postavami v papírových kulisách a obraz je přenášen na velké plátno), děj se nikdy nestává skutečným těžištěm inscenace. Je to proto, že z něj pro potřeby inscenace tvůrci odstranili jakékoli náznaky napětí nebo dobrodružnosti, upozadili motivace postav a celkově text výrazně lyrizovali. To je zásadní dramaturgické rozhodnutí vzhledem k tomu, že Ohyzdný duch je kniha z prostředí Madagaskaru pojednávající o Kapitánovi Missionovi zakladateli utopického státu Libertatie, založeného na víře, že lidé spolu mohou žít v míru.
I když se inscenace nezdá zahlcená množstvím různorodých odkazů, ani zde nechybí přidané souvislosti. Tvůrci nepředávají z Ohyzdného ducha jen jeho obsah, ale rozšiřují inscenaci i o ryze literární rysy Burroughsova díla a vlastně i Burroughse samotného. Inscenací například prochází postava spisovatelova blízkého přítele Briona Gysina, gag s rozstříhaným přepisem proslovu zas vtipně odkazuje k literární technice cut-up, v závěru představení se objevuje i Gysinův vynález Dreamachine – nevhodně řečeno, jakýsi prapředek discokoule – a mnoho dalších. A jistě je tam i mnoho odkazů, které jsem nedokázala rozklíčovat.
Handa Gote tentokrát vytvořili velice ucelenou inscenaci, která sice stále klade vysoké nároky na diváka, ale zároveň dává možnost obejít se i bez schopnosti vše rozluštit. Nenazvala bych to však slevením z nároků, nebo ustoupením divákovi. Handa Gote stále sledují stejný princip, jen se zdá, že jejich mise tentokrát mnohem víc než dříve spočívá v přizvání diváka do hry.
Adéla Vondráková, 6. 9. 2015
5. 4. 2024 – 7. 4. 2024
Fandův dýchánek
12. 4. 2024 – 17. 4. 2024
Dítě v Dlouhé 2024
12. 4. 2024 – 14. 4. 2024
DIVadelní SEtkání
13. 4. 2024 – 14. 4. 2024
Opavská rolnička
19. 4. 2024 – 21. 4. 2024
20. Pimprlení
Ivan Kraus (1. 3. 1939)
Marie Kočková (3. 3. 1939)
Vlastimil Peška (3. 3. 1954)
Josef Brůček (4. 3. 1944)
Marie Jirásková (6. 3. 1964)
Alžběta Tomášková (8. 3. 1929)
Miroslav Pokorný (10. 3. 1934 – 15. 10. 2012)
Filip Homola (12. 3. 1969)
Hermína Motýlová (22. 3. 1944)
Jiří Řeháček (26. 3. 1934)
Jarmila Majerová (26. 3. 1920 – 2. 3. 2014)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS