HubičkaFoto: Petr Chodura

Ve školách musí uvěřit, že návštěva divadla patří k důležitým aktivitám

Po více než dvaceti šesti letech skončil na vlastní žádost ředitel brněnského Divadla Radost Vlastimil Peška. Na základě výběrového řízení jej v této funkci počátkem července letošního roku nahradil Pavel Hubička, který se jako scénograf podílel na více než sto sedmdesáti inscenacích realizovaných převážně na zahraničních scénách.

Jak sám uvedl, přebral divadlo v dobrém personálním a finančním stavu, ale jeho umělecké představy se podstatně liší. Jeho vizí je vytvořit z divadla instituci s evropským dosahem, v níž si na své přijdou vedle malých diváků i ti dospělí.

Dlouhá léta jste jako scénograf působil v zahraničí. Jak jste se vlastně dostal k loutkovému divadlu?

Kdysi jsem pracoval v malém studiu animované a trikové tvorby. Podílel jsem se například na filmu Jana Barty Krysař. Práce s loutkou mne tenkrát fascinovala a chtěl jsem nějakým způsobem pokračovat, protože mi učaroval loutkový film a následně i loutkové divadlo. Nejbližší mi přišlo studium scénografie na loutkářské katedře DAMU. Tehdy jsem začal spolupracovat s režisérem Petrem Nosálkem z ostravského Divadla loutek, s nímž jsme se vydali na společnou tvůrčí cestu odkrývání vnitřních významů a symbolů pohádek, mýtů a obrazů dětského světa. Ta pouť trvala až do jeho smrti. Pracovali jsme společně v ostravském Divadle loutek, poté v Olomouci a pak jsme dostali nabídku do Polska do Opolí. V Polsku jsem pak de facto strávil téměř celý dosavadní profesní čas v divadlech ve Varšavě, v Katovicích, ale nejčastěji v Toruni, Opolí a Białystoku. Postupem času mne zde osobní vazby ukotvily víc, než bych původně čekal.

Co vás do Polska zavedlo?

Jak to tak v životě bývá, souhra náhod a okolností. Na hostování do Opolského loutkového divadla nás s Petrem Nosálkem pozval ředitel Krystian Kobyłka, který viděl naše představení. Měli jsme štěstí, že v té době měla polská divadla hlad po jiném typu poetiky. My ji na počátku 90. let nabízeli a byli mezi prvními, kteří započali v Polsku dosti výraznou českou a slovenskou vlnu. Ta ostatně přetrvává do současnosti.

Co láká české tvůrce do polských loutkových divadel?

Polsko je větší země, má daleko víc loutkových divadel, existuje tam tedy víc pracovních možností. V Polsku se nebojí jít do hloubky, a přitom experimentovat s novými divadelními přístupy. K tomu lze přidat ještě kvalitní obec kritiků, množství talentovaných mladých režisérů, dynamický rozvoj divadelní architektury a otevřenost vůči světovému divadelnímu dění. Polské divadlo má v sobě velký kus dravosti. Přitahuje také jiným přístupem nejen k divadlu, ale ke kultuře obecně. Pro Poláky je divadlo svým způsobem svátost. V Česku děláme divadlo s lehkostí a humorem, to polské jde až na dřeň. Tvůrci nemají strach z projevených emocí. U nás obcházíme závažná témata oklikou, dáváme jim humorný háv. V Polsku chodí přímo i na velmi bolavá místa.

Máte divadelní zkušenost z Maďarska, Švédska, a především z Polska. Liší se v těchto zemích pojetí divadla pro děti?

Maďarské divadlo pro děti má svou poněkud specifickou podobu. Vychází z tradičního lidového loutkářství a jeho současných reflexí. Nejčastěji jsou k vidění menší divadelní produkce živě komunikující s diváky.

Ve Švédsku jsem pobýval především studijně, takže si netroufám tamější divadelní scénu hodnotit.

Polská divadla věnující se tvorbě pro děti a mládež prošla v posledních patnácti letech velmi dynamickou proměnou. Většině z nich se podařilo překročit Rubikon a z původně podceňovaných loutkových divadel se staly scény běžně tvořící kvalitní repertoár, a to i pro dospělé publikum. Od pojetí, které bylo formální a pracovalo převážně s výtvarnými obrazy, se v Polsku dostali k pojetí, které pracuje s tématy. Asi nejpodstatnější je, že polské divadlo pro děti má v současnosti velmi silnou mladou generaci dramatiků věnujících se tématům, která byla dříve pro dětské publikum tabu. Reprezentuje ji například Marta Guśniowská, Malina Prześluga nebo Robert Jarosz. To je něco, co v Česku nemáme. Vše se opírá o Centrum Sztuki Dziecka v Poznani, v němž je polské centrum nové dramaturgie a jejich současná dětská dramatika je výjimečná. Pojednává o věcech bolavých nebo složitých a zároveň je dokáže zabalit do přijatelné podoby přístupné dětskému divákovi.

S Divadlem Radost jste scénograficky spolupracoval už v minulosti. Co vás přivedlo k účasti ve výběrovém řízení na post ředitele?

Máte pravdu, s Radostí jsem spolupracoval už s Petrem Nosálkem. Také jsem dělal několik inscenací s Vlastimilem Peškou, čili jsem to divadlo do určité míry znal. Nebo jsem si to alespoň myslel. Divadlo má krásnou budovu, soubor má svůj potenciál. A já stál na rozcestí. V Polsku jsem měl možnost pracovat se zajímavými tvůrčími osobnostmi, vyzkoušet si nejnovější scénické technologie, podařilo se mi uskutečnit architektonický projekt divadelní budovy v Toruni – takže považuji toto období po tvůrčí stránce za velmi naplňující. Ale měl jsem potřebu uspořádat sám sebe. Nefungovat jako námezdní žoldák. Zkusit si soustředěnější a dlouhodobě kontinuální tvorbu s jedním souborem.

Můžete stručně představit svůj projekt, s nímž jste vyhrál výběrové řízení?

Z mého pohledu bylo divadlo hermeticky uzavřené. Pracovali zde jedni a tíž tvůrci. Poetika byla zacyklená v sobě a přes veškerý potenciál souboru, který je především hudební, mám pocit, že divadlo začalo stagnovat. Nepamatuji si, že bych brněnské zástupce zažil na nějakém loutkovém festivalu hrát, nebo se jenom přijet dívat na to, jak se hraje jinde.

Z tohoto jsem vycházel a moje koncepční představa navazuje na moji polskou pouť, na níž jsem potkal mnoho zajímavých osobností. Přijde mi, že si Radost zaslouží pestrou tvůrčí injekci v podobě nových tváří. Tedy alespoň na samotném počátku. Mým snem a samozřejmě i cílem je, aby zde vznikl schopný tvůrčí autorský tým. Nicméně je to otázka času, protože soubor divadla si musí projít cestu konfrontace s různými přístupy a různou poetikou, aby pochopil, že se divadlo dá dělat i jinak, a teprve postupně si nacházel mezi těmito možnostmi svou vlastní osobitost. Kromě toho mohou být setkání s novými tvůrci inspirující pro české loutkové divadlo obecně, podobně jako působila česká a slovenská tvůrčí vlna v Polsku. Rád bych otevřel naši scénu lidem, kteří jsou ve svém oboru vynikající, ale v Česku neznámí.

Mým záměrem je vytvořit divadlo, které dokáže komunikovat s obrazotvorností dětského diváka a oslovuje jeho vnitřní, duševní prostor plný metaforických obrazů. V běžné verbální komunikaci je pro dítě jeho vnitřní svět obtížně sdělitelný a divadlo dokáže svými výrazovými prostředky navázat s tímto prostorem bezprostřední kontakt. Divadlo Radost má potenciál se tímto směrem postupně ubírat.

Máte připravenu druhou premiéru letošní sezóny. Jak hodnotíte spolupráci s přizvanými autory a souborem?

Marek Zákostelecký, který u nás na začátku sezóny realizoval inscenaci Kráska a zvíře, pracuje svým specifickým způsobem filmového propojování obrazů, jež mají také filmové tempo a rytmus. Zkoušení bylo spíš laboratoří a pro místní divadelní dílny velmi náročným úkolem, na který zde nebyli zvyklí. Stejně tak pro soubor, který pracoval na základě neustále se proměňujícího scénáře, což pro ně byla nová zkušenost. Společně s režisérem probírali téma, hledali smysl a význam. V textu, který napsal Marek Zákostelecký s Pavlem Trtílkem, byla základním tématem krása a to, nakolik je nám vnucena její formální představa zvenčí a nakolik ji máme uvnitř zakódovánu jako určitou duševní vlastnost. Způsob hledání obrazového tvaru inscenace přímo na jevišti bývá složitý, prochází několika etapami, a pokud na něj není divadlo zvyklé, bývá fáze nacházení delší než obvykle. O to příjemnější pro soubor bylo, když do sebe vše zapadlo. Mám pocit, že tomu způsobu tvorby soubor porozuměl a spolupráce byla velmi šťastná. Samozřejmě se bude výsledek ještě upravovat, až budeme mít možnost odehrát inscenaci před diváky, kterou jsme kvůli koronavirovým omezením neměli. Jsem velice zvědavý, jakým způsobem bude reagovat místní publikum, protože jde o tvar inscenace, která se současnému repertoáru vymyká.

Druhou inscenaci, Bratříčci svatého Františka, tvořil Jacek Poplawski s Pavlem Helebrandem na základě textu Marty Guśniowské. Jde o menší inscenaci pro tři herce, kterou jsme zkoušeli ve dvojí alternaci. Tady mám pocit, že tvůrčí jiskra vznikla okamžitě. Zde šlo zejména o práci s loutkami tvořenými z recyklovaných materiálů. Většina našich herců nejsou loutkáři, ale režisér inscenace je původně dobrým hercem a skvělým loutkářem a preciznost ve vedení loutek pro něj byla podstatná. Skvělé bylo, že hercům dokázal trpělivě a přesně popsat loutkářské akce a oni měli chuť učit se animovat.

Jaké inscenace chystáte v příštím roce?

Na květen připravujeme titul Hamlet on the Road s polskou režisérkou Joannou Zdradou, který bude mít exteriérové i interiérové jarmareční provedení. Dorka Bouzková s Matějem

Formanem pro nás chystají inscenaci pro úplně nejmenší diváky Cesta za duhou. Další inscenace, lehce punková Ronja, dcera loupežníka, bude vyhovovat muzikálnosti našich herců a o čtvrté inscenaci jednáme opět s Markem Zákosteleckým na téma válečné operace Anthropoid. Marek se s tímto motivem nepotkává poprvé. Myslím, že v roce 2012 dělal pro královéhradecký Labyrint Divadla DRAK scénické čtení v rámci putovní výstavy k 70. výročí operace Anthropoid Někomu život, někomu smrt. Pro Radost by mohla být dobrým osvěžením, protože máme velice málo inscenací pro gymnaziální publikum.

Chystáte se tvořit i pro dospělé publikum?

Určitě, ale chvíli bude trvat, než si takové publikum vychováme. Ale už při prvních dvou inscenacích, Krásce i Františkovi, se docela jistě pobaví i dospělí diváci. Z mého pohledu je nutné vytvářet inscenace rodinného typu. Generace dospělých, kteří by nás začali navštěvovat, musí vyrůst a postupně získat k divadlu vztah. K tomu potřebujete změnit repertoár, a to nelze naráz. Pohled do současně nabízených inscenací je v tuto chvíli pro vyšší věkovou skupinu teenagerů trochu degradující. Čeká nás spousta práce nejenom v oblasti repertoáru, ale také v marketingu, vytvoření nové vizuální tváře divadla.

Máte za sebou půl roku ředitelování v nejhorší možné době. Co divadlo nejvíce trápí?

Pokles zájmu ze strany škol. Jejich reakce jsme měli už koncem srpna. Záhy jsme zjistili, že v tomto segmentu budeme mít meziročně devadesátiprocentní propad tržeb. Jak se pandemie rozjížděla, odpadávala jedna škola po druhé, a nakonec přišel oficiální zákaz veřejných produkcí. Naše divadlo mělo vždy díky školám vysoký podíl soběstačnosti, a ten se za současného stavu projevuje jako dramatický finanční deficit. Letošní rok nějakým způsobem ekonomicky zvládneme, zejména díky ministerským kompenzacím. Noční můrou je však následující období. Očekáváme, že takto složitých bude ještě několik dalších měsíců příštího roku.

Přes to všechno zkoušíte, vysíláte on-line. Co by vám nejvíce pomohlo v této těžké době?

Kdybychom věděli, že ve školách věří, že návštěva divadla patří k důležitým aktivitám kulturní společnosti a že divadlo je bezpečným prostorem, kam mohou žáci bez obav zavítat. S ohledem na možnost nákazy je divadelní hlediště nepochybně bezpečnějším místem než prostor školy samotné.

Je to těžká doba pro celý sektor divadel pro děti, které mají v našem evropském regionu dlouhou tradici, ale také pro zřizovatele, většinou města, na jejichž rozpočtech jsme závislí. Mám obavu, že ve chvíli, kdy začnou být reálné propady v městských daňových příjmech, nás čeká nejtěžší období.

Jak tuto situaci zvládá soubor?

Z mého pohledu situace působí na soubor negativně, chybí jim sociální kontakt s publikem a poměrně dost strádají. Mají velkou chuť tvořit a být v divadle. Doufám, že až se vrátíme do normálního, rutinnějšího provozu, tak tato touha nevyprchá. Stihli jsme dokončit dvě premiéry, ale nadále trvá období zákazů a obav z nejistoty, demoralizující celé divadlo, od herců až po kanceláře. Mají samozřejmě obavy z toho, co bude dál. Ve společnosti nejsou jediní.

Jste v kontaktu s polskými divadly pro děti a mládež. Jaká je situace tam?

V Polsku jsou jiné podmínky. Divadla nemají možnost získat pravidelný příspěvek ministerstva kultury na tvorbu. U nás se sice výše příspěvku každoročně liší, ale možnost tu je. V Polsku lze žádat jen o granty na jednotlivé projekty. Tam divadla mohou tvořit pouze z toho, co si vydělají a případně z příspěvku od zřizovatele. V této době divadla nemají žádné vlastní příjmy a příspěvky jim mnoho zřizovatelů krátí.

Platy herců se až ze dvou třetin skládají z bonusu, který se vypočítává podle počtu reprízovaných představení a velikosti role. Pro organizace je tento systém v současnosti výhodný, protože nemusí vydávat tak velkou část prostředků na mzdy, ale pro samotné umělce je situace mimořádně složitá a musí si často hledat paralelně jinou práci. Počátkem března se všem tvůrcům v Polsku zhroutily veškeré plány a v současné době zde panuje velká nejistota.

Věřím, že brzy bude lépe, proto si neodpustím na závěr otázku. Chystáte se na nějaké festivaly?

Pokud nám doba dovolí, jsme pozváni v září na Spectaculo Interesse do Ostravy a také na festival Spotkania do Toruně, i když zatím nemáme konkrétní inscenace, které by byly vybrány. Inscenaci Bratříčci sv. Františka, který je pro ty nejmenší, bychom rádi prezentovali na Mateřince. Účast na festivalech je důležitá. Pomůže nám obnovovat kontakty s dalšími divadly v Česku, s nimiž jsme se přestali potkávat.

Michal Drtina, 1. 2. 2021

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.