Divadlo Lampion pod uměleckým vedením Lucie Radimerské utěšeně prosperuje (aspoň navenek se zdá, že se ho zatím nedotkly žádné změny v souvislosti se zářijovou, poměrně kontroverzní výměnou vedení Městského divadla Kladno, kam Lampion administrativně spadá), a hlavně plní své sliby, že rozšíří repertoár divadla o inscenace pro dospívající a dospělé.
Takovým příspěvkem je premiéra inscenace Stín kapradiny podle stejnojmenné novely Josefa Čapka.
Cestou z divadla se mi pobaveně honilo hlavou, jak by asi inscenace vypadala, kdyby se scénáře chopili konzervativní tvůrci z činoherního divadla, a vyvstal mi před očima obraz psychologického krváku, který sleduje osudy dvou pytláků a zároveň chladnokrevných vrahů na útěku. Zabíjejí nejen zvířata, ale i lidi, kteří jsou jim na stopě, vloupávají se do lidských obydlí, pokusí se o znásilnění bezbranné ženy. Oba se v lese po několik dlouhých dní schovávají před spravedlností, dusí je panika, sžírá strach, chvílemi blouzní, chvílemi se drze chvástají, že jsou nepolapitelní, chvílemi dokonce popírají svou vinu. I konec je poměrně předvídatelný – oba vystopovaní gauneři už nemají kam utéci, jednoho zastřelí při zátahu četník a druhý raději spáchá sebevraždu. Taková inscenace by jistě byla divácky poněkud monotónní, a tak není divu, že jediná divadelní adaptace, kterou databáze Divadelního ústavu uvádí, je právě ta kladenská. Lampion je ale naštěstí divadlo, které se zabývá jiným typem jevištní práce, a tam, kde by se činoherci trápili pohnutkami vynervovaných a zdivočelých zločinců a polévali jeviště i sebe umělou krví, se zde dostávají ke slovu loutky, předměty, principy zcizování, metafora, velká nadsázka, a hlavně humor.
Klíčem, který to režisérovi Jakubu Maksymovovi umožnil, je výprava Olgy Ziebińské. Diváci jsou usazeni přímo na jevišti divadla a před sebou mají vyvýšený dřevěný praktikábl, na němž se hraje a který je na několika místech vyříznutý, aby se z něj nebo do něj mohly objevovat/mizet postavy. Scénografii tvoří poměrně malé samostojné i kývající se dřevěné figurky, plstěné stromky a zvířátka; jako kdyby scénografka vybrakovala skříň s hračkami po svých rodičích. Čtyři herci (Barbora Nesvadbová, Lucie Radimerská, Dominik Migač a Jan Vejražka) pak vedle těch titěrných věcí působí jako nepatřiční Goliášové, a kdo chce, může to číst jako lehce environmentální pošlapávání přírody. Velmi pozoruhodně jsou realizovány také loutky dvou hlavních hrdinů: jsou to poměrně velké nože, jejichž nahrubo řezbované rukojeti představují těla a hlavy a jejichž střenky jsou během představení často rázně zabodávány do dřevěného povrchu, stejně jako oni dva bezcitně bodají do těl svých obětí. Kromě toho ale nože poslouží třeba i jako napichovátka na opékání buřtů (opravdový oheň na scéně).
Samozřejmě, že umělec kalibru Josefa Čapka by se nespokojil s primitivním morytátem dobrým leda pro kramářskou píseň. Devízou jeho novely je právě zvláštní napětí mezi hlavními postavami-zločinci a krásnou, ale mocnou a vlastně i stejně krutou přírodou, stejně jako autorské komentáře čím dál neurotičtějšího a zmatenějšího počínání obou vyvrhelů. Baladická novela vznikla roku 1930 pro Lidové noviny, kde vycházela na pokračování, a je protkána barvitými popisy lesních tišin, zákoutí i mýtin, pestré lesní flóry (v textu se to hemží poetickými jmény rostlin, jako jsou rokytník, kartouzek, třeslice, podléška, štírovník, koukol, devětsil nebo chrastavec) i fauny (tesařík, vřetenušky, oranžováček, okáč ad.). Je po nich, řekli mužové, a tak by to nemělo být: vyhnuli se trestu, končí svůj příběh lakonicky Čapek a poslední věta novely patří opět přírodě: Začal podzim; spustil se dlouhý a sychravý déšť.
Druhou devizou inscenace je kromě scénografie i herecké pojetí, které do jisté míry ilustruje již řečené. Právě přesně dávkované civilní herectví ne-prožívání, společné představitelům obou kamarádů v dobrém i zlém, jak je charakterizuje Čapek – Václava Kalu hraje Dominik Migač a Rudolfa Aksamita Jan Vejražka – i oběma herečkám, jejichž úlohou je být hybatelkami všeho vnějšího, tedy přestavovat scénu a přivádět na scénu epizodní postavy (záměrně neohrabané balancující loutky animované pouhým taháním na dlouhé niti), napomáhá k brechtovské lehkosti a interpretačně zajímavému tragikomickému vkladu příběhu. Ale aby nedošlo k mýlce – původní lyričnost Čapkovy předlohy (úpravu připravil režisér Jakub Maksymov a dramaturg Matouš Danzer) se z této inscenace nijak nevytratila – zůstala v ní díky mnoha lidovým písním zpívaným a capella libými vícehlasy (hudba Zdeněk Dočekal). Mnohavrstevná inscenace Stín kapradiny je zkrátka vtipná i mrazivá zároveň a je i dobrou ukázkou promyšlené loutkářské divadelní práce.
Divadlo Lampion, Kladno
Josef Čapek, Jakub Maksymov, Matouš Danzer: Stín kapradiny
Režie: Jakub Maksymov; dramaturgie: Matouš Danzer; výprava: Olga Ziebińska; hudba: Zdeněk Dočekal
Premiéra 22. 2., psáno z reprízy 2. 3. 2020.
[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2020]
Kateřina L. Dolenská, 27. 6. 2020
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS