Stín kapradiny, Divadlo LampionFoto: Tomáš Glasberger

Co skrývá les?

Divadlo Lampion pod uměleckým vedením Lucie Radimerské utěšeně prosperuje (aspoň navenek se zdá, že se ho zatím nedotkly žádné změny v souvislosti se zářijovou, poměrně kontroverzní výměnou vedení Městského divadla Kladno, kam Lampion administrativně spadá), a hlavně plní své sliby, že rozšíří repertoár divadla o inscenace pro dospívající a dospělé.

Takovým příspěvkem je premiéra inscenace Stín kapradiny podle stejnojmenné novely Josefa Čapka.

Cestou z divadla se mi pobaveně honilo hlavou, jak by asi inscenace vypadala, kdyby se scénáře chopili konzervativní tvůrci z činoherního divadla, a vyvstal mi před očima obraz psychologického krváku, který sleduje osudy dvou pytláků a zároveň chladnokrevných vrahů na útěku. Zabíjejí nejen zvířata, ale i lidi, kteří jsou jim na stopě, vloupávají se do lidských obydlí, pokusí se o znásilnění bezbranné ženy. Oba se v lese po několik dlouhých dní schovávají před spravedlností, dusí je panika, sžírá strach, chvílemi blouzní, chvílemi se drze chvástají, že jsou nepolapitelní, chvílemi dokonce popírají svou vinu. I konec je poměrně předvídatelný – oba vystopovaní gauneři už nemají kam utéci, jednoho zastřelí při zátahu četník a druhý raději spáchá sebevraždu. Taková inscenace by jistě byla divácky poněkud monotónní, a tak není divu, že jediná divadelní adaptace, kterou databáze Divadelního ústavu uvádí, je právě ta kladenská. Lampion je ale naštěstí divadlo, které se zabývá jiným typem jevištní práce, a tam, kde by se činoherci trápili pohnutkami vynervovaných a zdivočelých zločinců a polévali jeviště i sebe umělou krví, se zde dostávají ke slovu loutky, předměty, principy zcizování, metafora, velká nadsázka, a hlavně humor.

Klíčem, který to režisérovi Jakubu Maksymovovi umožnil, je výprava Olgy Ziebińské. Diváci jsou usazeni přímo na jevišti divadla a před sebou mají vyvýšený dřevěný praktikábl, na němž se hraje a který je na několika místech vyříznutý, aby se z něj nebo do něj mohly objevovat/mizet postavy. Scénografii tvoří poměrně malé samostojné i kývající se dřevěné figurky, plstěné stromky a zvířátka; jako kdyby scénografka vybrakovala skříň s hračkami po svých rodičích. Čtyři herci (Barbora Nesvadbová, Lucie Radimerská, Dominik Migač a Jan Vejražka) pak vedle těch titěrných věcí působí jako nepatřiční Goliášové, a kdo chce, může to číst jako lehce environmentální pošlapávání přírody. Velmi pozoruhodně jsou realizovány také loutky dvou hlavních hrdinů: jsou to poměrně velké nože, jejichž nahrubo řezbované rukojeti představují těla a hlavy a jejichž střenky jsou během představení často rázně zabodávány do dřevěného povrchu, stejně jako oni dva bezcitně bodají do těl svých obětí. Kromě toho ale nože poslouží třeba i jako napichovátka na opékání buřtů (opravdový oheň na scéně).

Samozřejmě, že umělec kalibru Josefa Čapka by se nespokojil s primitivním morytátem dobrým leda pro kramářskou píseň. Devízou jeho novely je právě zvláštní napětí mezi hlavními postavami-zločinci a krásnou, ale mocnou a vlastně i stejně krutou přírodou, stejně jako autorské komentáře čím dál neurotičtějšího a zmatenějšího počínání obou vyvrhelů. Baladická novela vznikla roku 1930 pro Lidové noviny, kde vycházela na pokračování, a je protkána barvitými popisy lesních tišin, zákoutí i mýtin, pestré lesní flóry (v textu se to hemží poetickými jmény rostlin, jako jsou rokytník, kartouzek, třeslice, podléška, štírovník, koukol, devětsil nebo chrastavec) i fauny (tesařík, vřetenušky, oranžováček, okáč ad.). Je po nich, řekli mužové, a tak by to nemělo být: vyhnuli se trestu, končí svůj příběh lakonicky Čapek a poslední věta novely patří opět přírodě: Začal podzim; spustil se dlouhý a sychravý déšť.

Druhou devizou inscenace je kromě scénografie i herecké pojetí, které do jisté míry ilustruje již řečené. Právě přesně dávkované civilní herectví ne-prožívání, společné představitelům obou kamarádů v dobrém i zlém, jak je charakterizuje Čapek – Václava Kalu hraje Dominik Migač a Rudolfa Aksamita Jan Vejražka – i oběma herečkám, jejichž úlohou je být hybatelkami všeho vnějšího, tedy přestavovat scénu a přivádět na scénu epizodní postavy (záměrně neohrabané balancující loutky animované pouhým taháním na dlouhé niti), napomáhá k brechtovské lehkosti a interpretačně zajímavému tragikomickému vkladu příběhu. Ale aby nedošlo k mýlce – původní lyričnost Čapkovy předlohy (úpravu připravil režisér Jakub Maksymov a dramaturg Matouš Danzer) se z této inscenace nijak nevytratila – zůstala v ní díky mnoha lidovým písním zpívaným a capella libými vícehlasy (hudba Zdeněk Dočekal). Mnohavrstevná inscenace Stín kapradiny je zkrátka vtipná i mrazivá zároveň a je i dobrou ukázkou promyšlené loutkářské divadelní práce.

Divadlo Lampion, Kladno

Josef Čapek, Jakub Maksymov, Matouš Danzer: Stín kapradiny

Režie: Jakub Maksymov; dramaturgie: Matouš Danzer; výprava: Olga Ziebińska; hudba: Zdeněk Dočekal

Premiéra 22. 2., psáno z reprízy 2. 3. 2020.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2020]

Kateřina L. Dolenská, 27. 6. 2020

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Výběrové řízení na ředitele Naivního divadla Liberec

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.