Kam kráčíš, Radosti?

Tento rok se nesl ve znamení mnoha významných jubileí a oslav nejen na poli loutkového divadla. Ale i tady bylo co slavit a připomínat si!

Třeba několikero kulatých a úctyhodných výročí založení – v budějovickém Malém divadle, v libereckém Naivním divadle nebo v Divadle Radost v Brně, kde byla před sedmdesáti lety premiérou veselohry Medvěd Fuňa Václava Renče (25. října 1949) zahájena profesionální činnost Krajského oblastního loutkového divadla.

Oficiální slavnostní večer k 70. výročí založení se nakonec konal v pátek 8. listopadu. Program měl být následující – premiéra dokumentárního filmu v produkci České televize Brno, který se ale nakonec nestihl dotočit, a tak ho nahradil starší snímek, vernisáž v Muzeu loutek zahajující výstavu s názvem Loutky z dávné i nedávné minulosti Divadla Radost a obnovená slavností premiéra klíčové, úspěšné a údajně nejdéle hrané inscenace Radosti – Zlatovlásky od Josefa Kainara a v režii Josefa Kalába z roku 1953. Celou akcí provázel umělecký šéf a ředitel divadla Vlastimil Peška, který divadlo vede již od roku 1994 a vzal na sebe zároveň úlohu režiséra, tvůrce hudby, a dokonce i spoluautora zmíněné inscenace – tedy poupravil Kainarův text a přidal do něj zejména slova ke svým nově složeným písním, jichž bylo nakonec skoro víc než mluvených pasáží.

Vernisáž zahájila dobře připravenou výstavu loutek, které přehledně dokumentují průřez tvorbou i technologickou výrobou během uplynulých sedmdesáti let. Na výstavě samozřejmě nejsou úplně všechny loutky – některé jsou totiž kvůli výročí vystavené jinde, jiné spolkl čas, ale přesto je jich k vidění tolik, aby si recipient mohl udělat velice slušný přehled o výtvarnících, scénografech i typech loutek, které tu byly vyrobeny. Nechybí například ani loutka medvěda z Medvěda Funi, loutky z Broučků, Makového mužíčka nebo ze současných inscenací. Vystavené loutky doplňují panely s fotografiemi a připnutými archivními materiály, jako jsou programy, úryvky z recenzí, obsazení, a tak výstava přináší starší generaci detailní vzpomínky, mladším chronologický přehled o klíčových inscenacích, osobnostech a vývoji loutek.

Ředitel divadla pronesl před slavnostním zahájením premiéry dlouhý děkovný a vzpomínající projev a uvedl mnoho jmen, od uvaděček až po významné režiséry a výtvarníky, kteří divadlem prošli. A rozhodně není pochyb o tom, že v něm působila opravdu velká a významná jména – mezi mnohými například Vladimír Matoušek, Petr Kracik, Irena Marečková, Pavel Vašíček, Zoja Mikotová, z těch mladších pak Janka Ryšánek Schmiedtová nebo Pavel Trtílek. K tomu uvedl i několik údajů ohledně návštěvnosti, počtu inscenací a pracovníků.

Na oslavy byly, kromě několika lidí z řad odborné veřejnosti a přátel divadla, pozváni zejména zaměstnanci a účinkující napříč sedmdesátiletou existencí Radosti, kteří se neodmyslitelně podíleli na jejím vývoji a rozvoji, a společně s ředitelem si měli připomenout a shrnout, co tato léta přinesla. Účel oslav byl tedy jednoznačně zavzpomínat si, znovu se po letech setkat napříč několika generacemi (což se pochopitelně neobešlo bez velké dávky sentimentu), ale především také vidět práci té nové, která nyní v Radosti působí. Hlavní bod programu, zmíněná obnovená premiéra, tedy mohla (nebo snad dokonce měla) nastínit směřování stávající generace loutkoherců a herců v Radosti a zodpovědět otázku, kam se bude ubírat do dalších let. Odpověď a pohled do budoucna by však mohly být pro některé velkým až znepokojivým zklamáním. Slavnostní uvedení Zlatovlásky, která měla premiéru už v září tohoto roku, ukázalo snad úplný opak toho, kam by Radost měla kráčet dál – alespoň tedy v očích zastánců loutkového divadla.

Kainarova Zlatovláska v úpravě Vlastimila Pešky byla pro mě, a podle ošívání v hledišti bych řekla, že jsem neměla takový pocit sama, ukázkovým příkladem, jak loutkové divadlo pro děti nedělat. Inscenace totiž byla snad všechno, jen ne loutková a o výchově loutkoherců se v tomto případě vůbec nedá mluvit. Loutky se na scéně vyskytly (snad až na dvě výjimky) jen v případě nezastupitelnosti hercem, tedy představovaly zvířata, která Jiřík na cestě potkával, a to stejně na pár okamžiků, přestože představení trvá zhruba hodinu a půl. Nejenže manekýni zvířat vypadali jako kýčovité hračky, ale herci je bohužel animovali podobně, jako si děti hrají s hračkami. Naprosto bez jakékoli invence, zručnosti a propracovaného konkrétního vedení loutky. Skoro jsem měla pocit, že jsou loutky do inscenace napasovány jenom proto, aby tam zkrátka byly. Několikrát se totiž v naprosto nevyzpytatelných momentech objevila v loutkové podobě například také Zlatovláska (marioneta, která vypadá jako zmenšená figurína z výlohy). Proč ve většině scén vystupuje herečka a najednou je Zlatovláska loutka? Tyto náhlé záměny zůstaly zcela beze smyslu a vzbudily jen pocit naprosté nepatřičnosti. Divadlo, které se sice dnes už nehonosí titulem loutkové – v roce 2010 se totiž označení zřeklo –, ale na loutkách začínalo a od počátku na nich stavělo, by mělo v tomto ohledu rozhodně prokázat jiné kvality! Navíc když v publiku sedí několik generací loutkoherců, kteří toto řemeslo zdokonalovali a šířili i mimo brněnské publikum.

V inscenaci, která je skoro čistou hereckou estrádou, se neustále mluví, ale bohužel si divák neužije ani nádherné Kainarovy verše v plné podobě, protože se co každých deset minut (možná dokonce i méně) zpívá. Herci neustále pomrkávají na diváky, pitvoří se a nakrucují, dělají velká gesta a předvádějí prvoplánové podbízivé herectví. Nevím, jestli si snad tvůrci myslí, že dětské publikum snese pouze takový doslovný, předvídatelný, a především přihlouplý dialog!

V tomto případě si tvůrci děti chtějí získat nejen osvědčenými vtípky typu „mravenečci rapují“, zlý tlustý král špatně zpívá a tančí (z čehož je divákovi za herce opravdu trapně), ale také technologickými „kouzly“ – například scénu tvoří v podstatě několik průsvitných panelů, na které se promítá kýčovité potřebné prostředí (zámek, jezero atd.), a dokonce má fungovat jako interaktivní plocha (je to ale další předpřipravená projekce), kdy herci „jako“ přemalovávají scénu přímo před očima dětí. Na podobných laciných a prvoplánových principech, „hláškách“, opakovaných vtipech, písničkách i tanečcích a všemožné zbytečné výplně kolem Zlatovláska bohužel stojí.

Nechápu, proč Zlatovlásku v Brně uvádějí, když se její půvab a jakákoli hloubka v záplavě popsané vaty ztrácí, a o čem ji vlastně hrají. O natahovaném a vynucovaném potlesku, kdy se ředitel Peška již do ticha vrátil na jeviště a postupně vyvolával všechny herce se jmenovkami v rukou na forbínu, raději ani nemluvím…

Bylo by nepatřičné a krátkozraké soudit směřování Radosti podle této inscenace, ale rozhodně musím poznamenat, že výběr díla, které má oslavit uplynulé roky, prokázat kvalitu a být příslibem do let následujících, zkrátka stát se „bonbonkem oslav“, se nepovedlo. Možná měla tato inscenace zůstat raději schovaná… Různí gratulanti přáli Radosti, aby jako doposud dál vzkvétala a sčítala další úspěšné roky. Moje přání a zpráva pro ni ovšem: Radosti, tak takhle tedy rozhodně ne.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2019]

Sarah Slavíčková, 26. 1. 2020

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: