Tak ještě aspoň jednou tolik!

V letošní sezóně oslavilo Jihočeské divadlo sté výročí a jeho čtvrtá scéna, Malé divadlo, taktéž úctyhodných sedmdesát let.

Výročí založení oslavilo Malé divadlo 9. listopadu, tedy na den přesně sedm dekád od své profesionalizace, a to patřičně po divadelnicku. Dvěma inscenacemi ze stálého repertoáru, speciálním audiovizuálním site-specific projektem věnujícím se zásadním etapám z minulosti Malého divadla, půlnočním překvapením vzpomínajícím na úplně první představení této scény a samozřejmě společným dýchánkem všech, kteří divadlem prošli a přijeli si do Českých Budějovic zavzpomínat a společně popřát divadlu mnoho úspěchů do nadcházejících let. Zkrátka a dobře to ve všech prostorách divadla žilo od rána až do rána.

Stejně jako Malé divadlo nebylo vždy součástí Jihočeského divadla, nejmenovalo se ani celých sedmdesát let Malé divadlo. Změnou názvu si divadlo prošlo hned několikrát, což naznačuje i výrazné změny ve směřování této kulturní instituce v průběhu let. Profesionální scénou se jako mnohá další loutková divadla stalo v roce 1949. V té době vstoupil v platnost divadelní zákon, který ustanovoval síť státních profesionálních loutkových divadel. Chyběli však profesionálové, kteří by hned obsadili tolik nově vzniklých uměleckých pracovních míst, a tak se přistoupilo k profesionalizaci vyspělých amatérských souborů. Tento osud potkal i Loutkovou scénu města Českých Budějovic, která pod názvem Loutková scéna Dr. Jindřicha Veselého zahájila 9. listopadu 1949 inscenací hry Jana Malíka Míček Flíček svou profesionální dráhu. Název Jihočeské loutkové divadlo z roku 1960 vystřídal o pět let později název Malé divadlo. Zde můžeme vysledovat snahu tuto scénu obecněji zaměřit na divadlo pro děti a opustit vyhraněný inscenační způsob – používání loutek.

Do repertoáru se tak dostaly i činoherní inscenace pro mládež a tento pomyslný souboj činohry s loutkohrou je pro Malé divadlo typický dodnes. Dokládají to i inscenace uvedené během oslav. První, Karel – táta vlasti, v režii současného uměleckého šéfa Petra Haška by se za loutkovou dala označit bez zaváhání, i když, jak je v dnešním loutkovém divadle již naprostou samozřejmostí, kombinuje čistě herecký výkon s loutkoherectvím. Zatímco Návod k přežití zombie apokalypsy kmenového režiséra Janka Lesáka s loutkovými principy prakticky vůbec nepracuje.

Na přelomu 60. a 70. let působil v Malém divadle i Josef Krofta a leckoho možná překvapí, že s českobudějovickou scénou je spojen i festival Mateřinka, který v letech 1974–1990 spolupořádala s Naivním divadlem v Liberci a ob rok si střídaly post pořadatele. Bohužel by se ale při zpětném celkovém pohledu na uměleckou kvalitu v Malém divadle dalo říci, že divadlo až na výjimečné inscenace (většinou hostujících režisérů) zaspalo svou dobu. Zatímco se v jiných loutkových divadlech po republice spolu s novými výrazovými prostředky metaforického divadla rozvíjela opozice vůči tehdejšímu politickému režimu, v Českých Budějovicích až do konce 80. let panovala umělecká krize. Ta vyvrcholila ukončením činnosti souboru na konci sezony 1989/1990. Konkurz na nového ředitele vyhrál Václav Martinec a divadlo opět měnilo svůj název, tentokrát na Divadlo M. Tříleté Martincovo vedení se neslo ve znamení avantgardy a experimentu, loutky ustoupily alternativní autorské tvorbě Niny Vangeli, Lumíra Tučka nebo třeba Milana (Mejly) Hlavsy. Za kontroverzních okolností (stávky, rozepře s magistrátem, petiční akce studenstva atd.) se roku 1993 změnilo vedení, téměř celý herecký soubor a opět i název (zpátky na Malé divadlo) spolu se směřováním divadla. Od progresivní tvorby z vod undergroundu se uchýlilo ke konvenčním inscenacím pro děti. Ani tato koncepce ale divadlo nijak neustálila, a tak přešlo roku 2004 Malé divadlo pod ochranná křídla velké budějovické scény – Jihočeského divadla. A takto působí dodnes. Ovšem pozor! Trable s názvem ani tak neustaly.

Původní označení Loutkohra, jak se Malé divadlo vůči Činohře, Baletu a Opeře Jihočeského divadla profilovalo, se postupně vytratilo a ustálením názvu Jihočeské divadlo – Malé divadlo se chce scéna, stejně jako v roce 1965, šířeji otevřít inscenacím pro mladé publikum bez ohledu na formu jevištního zpracování.

Je třeba vyzdvihnout, jak symbioticky Malé divadlo s kolosem Jihočeského divadla žije. Princip soužití divadla pro děti a „velké scény“ je v mnoha regionech problematický. Namátkou zmiňme třeba Most nebo Kladno. Činoherní divadla své „menší sourozence“ často vidí jako nutné okrajové opatření zábavy pro malé děti, a jakmile divák dospěje do určitého věku, už jej z menších scén přetahují před velká jeviště. V Českých Budějovicích tato rivalita neexistuje. Naopak se zde velmi daří dramaturgické lince pro dosti problematickou diváckou skupinu – náctileté. Je to zejména Janek Lesák, který dokáže svými projekty teenagery oslovit jejich jazykem a různými interaktivními až imerzivními formami v nich probouzet lásku k divadlu.

Příkladem je i v rámci oslav uvedený Návod k přežití zombie apokalypsy. Z místa, kterým už mnohokrát prošly dějiny, tedy z Českého rozhlasu, jsme sledovali postupné vypuknutí konce světa, který hubí rychle se šířící nákaza. Svěží nápad kombinovaný s pro cílovou skupinu atraktivním žánrem „sci-fi hororu“ staví na politické satiře i potocích umělé krve. Inscenace je svěží a originální interpretací infekce v podobě „debility“, proti níž se nedá očkovat, protože se na nás valí ze všech médií, což je zprvu zábavný koncept. Jako asi každá ztřeštěná parodie ale dle mého názoru trochu moc klouže po povrchu. Inscenátoři až příliš jasně vymezují, které názory jsou ty nebezpečně nakažlivé. Rozhodně se nechci zastávat odpůrců migrace, voličů Miloše Zemana nebo paranoiků vyděšených chemtrails. Jen se obávám, zda v dnešní společnosti, která se tak často označuje jako „rozdělená“, je správným řešením se protinázorům vysmívat a z jejich příznivců hned dělat vraždící nestvůry. Tento kritický racionalismus je však přece jen asi zbytečně vysokým nárokem u inscenace pro teenagery, kteří budou drzé a přímé narážky a poněkud prvoplánové karikatury populistických politiků přijímat vděčněji. A pokud jim v hlavě utkví myšlenka, že možnou protilátkou k „debilitě“ je kultura a umění, tak jenom dobře!

O první inscenaci slavnostního dne Karel – táta vlasti psal Loutkář podrobněji v čísle 2/2016, přesto si neodpustím pár slov, protože i přes ojedinělé historické anachronismy, které mi trochu lezly na nervy (např. houkání aut nebo vzkaz doručený elektronickou poštou), se jedná o velmi zdařilou inscenaci, která zejména díky protagonistovi Petru Šmídovi nadchne pro český dějepis snad každého. Karel IV. prožívá svůj Vita Caroli jako vrstevník dětí, jeho bezprostřední sympatický projev korunují pohybové kreace, kdy železnou konstrukcí trůnu šplhá jako opice tam a zpátky, spouští se po hlavě dolů, jako by to bylo to nejpřirozenější, co se na takové vysoké židli dá dělat. Projekce nikterak neruší, naopak je velmi komunikativní, herci s ní bryskně interagují a bujaře tak posouvají děj kupředu. A kuželkovité loutky jednoduše, a přesto vynalézavě nahradí zástupy českých pánů, cizokrajných vrchností i Karlových manželek. Výborná volba pro oslavný den, který se však s Karlem teprve rozjížděl.

Jízda pokračovala v Maringotce zděděné údajně po slavném rodu Kopeckých pozoruhodným projektem s novou technologií binaurálního záznamu zvuku. Jednotliví diváci vstupují do maringotky zvlášť, při vchodu dostanou na uši sluchátka, z nichž se line zvuk, který dokonale simuluje například přítomnost jiných osob i další zvuky znějící z různých koutů. Když se třeba ozve klepání na stěnu maringotky, má prvotní reakce byla, že se něco děje a produkční zvenku se se mnou snaží navázat kontakt. Naštěstí vyprávění pokračovalo, ještě než jsem si stihla sluchátka sundat, a bylo jasné, že všechno jde, jak má. Instalace v Maringotce je působivá svou technologií. Postava Kašpárka diváka provází různými etapami historie Malého divadla, které jsou jemně naznačeny v několika menších místnostech; je pozoruhodné, jak členitý prostor se v tísnivé maringotce podařilo vytvořit. Fantaskní atmosférickou procházkou se divák dozvídá o povodních, o etapě fungování kolektivu se Státní bezpečností za zády i o významných inscenacích. Trochu zbytečný je pak doslov pamětníků, z jejichž výpovědí tvůrci instalace čerpali, který tuto imaginativní tour mírně násilně vrací do reality, ale chápu snahu vzdát jim hold a nechat je promluvit. Zároveň je trochu škoda, že použité divadelní artefakty jako loutky a části scénografie pocházejí jen z posledních maximálně dvaceti let, ale na zbytku se pravděpodobně bohužel podepsal zub času, a tak nelze na odiv vystavit celou sedmdesátiletou historii.

Po útoku zombií se zábava volně rozprostřela do všech prostor divadla, kde bylo připravené občerstvení a spousta místa k setkávání. Ruch se pak znovu zkoncentroval do divadelního sálu, když vypukl vrchol divadelních oslav – půlnoční představení (v jedenáct hodin) – reinkarnace prvotní inscenace Malého divadla Míček Flíček. Posuzovat tento počin optikou klasických inscenací by bylo nanejvýš zcestné. Šlo o legrácku evokující trochu amatérsko-profesionální herectví souboru Divadla Járy Cimrmana. Více než sedmdesát let starý text herci nadneseně deklamovali, přehnaně frázovali a užívali si všudypřítomnou záměrně budovanou trapnost. Oslavám naladění hosté tuto hříčku kvitovali huronským smíchem a stavidla zábavy už byla nezadržitelně dokořán.

Poctivě vypracovaný program narozenin doplněný o archivní fotky a dokumenty z minulých inscenací, které byly k vidění v divadelní kavárně, adekvátně oslavily instituci nejen jako profesionální uměleckou scénu, ale i jako místo pro inspirativní setkávání. Nelze než popřát: Jen tak dál a aspoň ještě jednou tolik!

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2019]

Veronika Švecová, 26. 1. 2020

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.