Magické osmičky

Osudové osmičky u Švestkového dvora v Malovicích aneb již 22. ročník mezinárodního site specific projektu Divadla Continuo s názvem Osm.

Po dvou letech je projekt situován opět do blízkosti Švestkového dvora, avšak samotný koncept projektu ozvláštnil umělecký vedoucí souboru Pavel Štourač, který tentokrát vstoupil do role supervizora a samotnou režii přenechal osmi umělcům z Polska, Itálie, České republiky, Španělska a Německa.

Inscenátoři si pohrávali s osmičkami: připravili osm repríz a umělecky ztvárnili osm obrazů, jež byly inspirovány význačnými roky 20. století končících číslovkou osm. S osmičkou byla spjata i samotná premiéra, plánovaná na 8. srpna 2018. Ta se ovšem musela kvůli nepřízni počasí uskutečnit až den poté.

Continuo divákovi nabídlo několik úhlů pohledů na světové události z roků 1938 (rozšíření první falešné poplašné zprávy v USA po odvysílání rozhlasové hry Válka světů a syntetizace látky známé jako LSD), 1948 (únorový převrat v ČSR), 1958 (boje japonských vojsk proti filipínským sedlákům, které skončily až 3O let po druhé světové válce), 1968 (zavraždění Martina Luthera Kinga v USA a okupace ruských vojsk na území ČSR), 1978 (zavraždění italského politika Aldo Mora), 1998 (v USA byl vytvořen první hybridní klon člověka a zvířete). Nakonec se jednotlivé výjevy dotýkaly i současného roku 2018. Režiséři vytvořili sled několika na sebe nezávislých, mnohovýznamových a symbolicky bohatých obrazů propojených právě číslem osm.

Se symbolikou čísla osm se pracovalo už od samotného začátku představení. Uprostřed louky ve vysoké trávě bylo připraveno osm židlí rozmístěných v různých vzdálenostech a na každé z nich se nacházel jeden nahý herec či herečka. Nastalo ticho, ze tmy se ozýval pouze šum přírody a zvuk připomínající špatně naladěné rádio. Slabě nasvícení herci postupně vstávali ze židlí a pomalými pohyby se oblékali. Poté začali zpomaleně couvat směrem k publiku a postupně se přibližovali k samotnému hracímu prostoru, který byl vymezen železnou konstrukcí ve tvaru osmihranu, jež byla opatřena černou látkou, a tak pomyslně rozdělena na jednotlivá hrací pole. V těchto prostorách se pak herci postupně ztráceli a diváci je intuitivně následovali.

Tento úvodní obraz byl právě jedním z nejemotivnějších momentů celé inscenace, už jen pro samotný pocit strnulosti a neidentifikovatelného strachu. Couvání herců směrem k publiku představovalo metaforou postupného vracení se v čase a určitého přiblížení se minulosti. Nahota herců asociovala čistotu a nezkaženost okolním světem – člověk jako „tabula rasa“.

Výchozím bodem a zároveň i spojovacím prvkem celé inscenace byl kruhový prostor nacházející se uprostřed železné konstrukce, který se dělil na další menší hrací pole. Uvnitř něj byl umístěn kruhový oltář opatřený igelitovým potahem, v němž po celou dobu stály tři ženy. Herečky s citem ztvárňovaly vybrané události 20. století, zaznívající v pozadí z rozhlasových nahrávek, převážně v češtině, ale i v cizojazyčné variantě.

Herecká akce žen uprostřed kruhového oltáře sloužila jako můstek pro propojení a stmelení jednotlivých obrazů a zároveň byla výborným intermezzem mezi jednotlivým scénami, což přispělo i k lepší orientaci a porozumění celé inscenaci. Toto výchozí kruhové místo vyplňovalo i funkci rozcestí, kde se divák musel průběžně rozhodovat, na jakou stranu, jakým východem a za kým se vydá.

Díky tomuto scénografickému řešení výborně fungovala sugestivní forma komunikace mezi divákem a hercem, při které byla prvotní myšlenka – vydat se za davem – vyloučena. Proč? Dav byl všude a v mase lidí nebyl čas na přemýšlení. Jednoduše se muselo jít, a tak si divák instinktivně zvolil chodbičku, která mu byla fyzicky nejblíže.

Právě instinkt byl důležitým leitmotivem celé inscenace. Na kruhovém rozcestí diváky skoro po každém odehraném obrazu přiváděli zpět dva „neandrtálci“. Ti se trefně vyskytovali v celé inscenaci a představovali paralelu k dnešní době, kdy člověk i společnost řeší konfliktní a krizové situace ve většině případů instinktivně. Zároveň evokovali i samotný počátek vývoje lidského pokolení a tvořili mezi jednotlivými obrazy kontrast k zobrazované moderní civilizaci.

U většiny předchozích inscenací Divadla Continuo převládala řeč těla nad samotným slovem, jinak tomu nebylo ani u Osmičky. Slovo plnilo pouze doplňkovou funkci a vedle pohybu dominovala také atonální hudba. Zvuková partitura v podobě živého zpěvu, houslí, trubky, různorodých rušivých zvuků a především rozhlasových nahrávek skvěle dotvářela kolorit celé inscenace.

Některé obrazy byly doplňovány projekcí. Zejména pak scéna zobrazující rok 1968 v USA, který byl spjat s vraždou Martina Luthera Kinga. Tento výjev byl rozdělen do tří částí a opět v něm metaforicky a symbolicky prosakovalo číslo osm. První část scény se nazývala Věštec a jedna z dívek promlouvala o zlém snu – zuby v čelisti, které nazýváme osmičky, se jí rozdrtí na prach a ústa se zalévají krví. Osm nyní plnilo funkci možné hrozby, krveprolití a rozdrolení světa na drobné části. U dalších dvou dílů scény byl současně s hereckou akcí promítán na plátno i poslední projev Martina Luthera Kinga s názvem Vystoupil jsem na vrchol hory, vyznívající silně a úzkostně.

Působivá byla také závěrečná scéna, sloužící jako paralela k našemu současnému roku 2018, v němž je vláda znovu sestavována s podporou komunistické strany, a tím se předjímá návrat k totalitnímu režimu, tak jako tomu bylo v roce 1948 a následně v roce 1968 po okupaci vojsky zemí Varšavské smlouvy. Na pozadí uprostřed kruhového hracího pole byl na plátno promítán kuchařský recept, doplněný ruskými komentáři z nahrávky.

V závěru inscenace se vedle pomalovaného plátna s ruským kulinářstvím objevila na židli nahá dívka, symbolizující nový, čistý začátek, či znovuzrození: člověk opět zobrazen jako nepopsaný list papíru. Z pozadí tuto působivou scénu doplňovaly housle, hrající melodii, jež připomínala skladbu Modlitba pro Martu Marty Kubišové. A tak se na závěr v kruhu magických osmiček u Švestkového dvora volně vznášelo jediné nevyslovené přání – Ať mír dál zůstává s touto krajinou…

Divadlo Continuo, Malovice

Osm

Režie: Felix Baumann Aga Blaszczak, Sara Bocchini, Otto Kauppinen, Angela Monaco, Lenka Řezníčková, Marek Slováček, Lucas Ubach

Režijní supervize: Pavel Štourač, dramaturgie: Marek Turošík, hudba: Veronika Linhartová, scénografie: Divadlo Continuo, světelný design: Jan Hugo Hejzlar

Psáno z premiéry: 9. 8. 2018

Kristýna Kozlová, 13. 9. 2018

Komentáře k článku:

14. 9. 2018, 9.31 hodin, Václav Fál

Skvěle napsané. Kdo si přečte takto napsanou recenzi a na představení nebyl, musí zalitovat, že příležitost zmeškal.

17. 9. 2018, 14.53 hodin, Martina Hrušková

Děkuji autorce za sofistikovaný příspěvek. Velmi kultivovaně a s přehledem napsáno.

Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.