Radostný výbuch divadelní sopky

Divadlo jednoho herce má tu výhodu, že se při jeho provozování nemusíte ohlížet na čas svých kolegů.

Prostě sbalíte „jeden“ kufr, nasednete do auta a jedete hrát. O co jednodušší je organizační stránka sólových projektů, o to náročnější je dokázat zaujmout publikum. Nabídnout mu něco, co bude moci ocenit – ať už po stránce výtvarné, obsahové nebo tzv. „energetické“ – protože divadlo je o té energii především. A právě dostatek vnitřní síly a divadelního kouzla v sobě bezesporu má Dora Bouzková, která v pátečním inspirativním programu pod hlavičkou Loutek bez Hranic dvakrát zahrála Příběhy malé Lupitiny G. Na stolku a posléze s malou papírovou krabicí na břiše dokázala bavit děti skoro hodinu. Jako hold svým mexickým předkům jim přiblížila princip „dne mrtvých“, při němž mexický dušičkový pes přivádí duše zemřelých na chvíli zpátky na svět.

Foto: Lucie Dvořáková

Marionety, které pro svou hru ve spolupráci s výtvarnicí Magdalenou Koděrovou zvolila, už od počátku evokují lidské kostry a posléze se divák dozví, že tenhle příběh se opravdu odehrává v záhrobí. Tedy tam, kde skončila jedna velká rodina poté, co jejich dům zalila 2. února 1942 láva z rozbouřené sopky. A od toho momentu Dora už otevřeně rozvíjí svůj černý humor, při kterém např. odhalí pokojíčky všech členů rodiny, tedy jednotlivé hroby s kříži. Když divák přistoupí na to, že tohle rodinné dění, včetně dětského dovádění, které tak důvěrně známe, se odehrává na onom světě, začne Dora vyprávět pohádku – známý příběh o kohoutkovi a slepičce. Podle verze bratří Grimmů, z níž vycházela, není nenasytný kohoutek, ale slepička, které se její chtivost stane osudnou: než kohoutek sehnal vodu, ležela slepička bez dechu v ořeší. Na její poslední cestě ji postupně doprovázejí myšky, liška, vlk, jelen a slon, a ti všichni se při překonávání řeky utopí. A sám kohoutek se pak žalem utrápí.

Mohlo by se zdát, že tato na první pohled morbidní pohádka plná mrtvol, odpravovaných s jakýmsi „cynismem“, není vhodnou látkou pro malé diváky. Ale je tomu právě naopak. Děti už poměrně brzy téma smrti přitahuje a potřebují se s ním vyrovnávat. A způsob, který nabízí Dora Bouzková, tj. nahlédnout na smrt jako na něco, co je běžnou součástí života, co je nutné přijmout, na co je možné podívat se i s odstupem, dokonce s humorem, ale plným citu, je pro přibližování tohoto náročného tématu skutečně dobře zvolenou cestou.

Foto: Lucie Dvořáková

Děti sice v průběhu představení možná nevěřícně komentují některé momenty, zároveň je však znát, že příběh přijímají a hltají, že je opravdu nenásilně zasvěcuje do něčeho podstatného, a to s velkou energií, vnitřní pravdivostí, nepodbízivě a při tom populárně (např. zvolený jazyk je dětem velmi blízký, protože ho samy používají). Úsilí Dory Bouzkové je po skončení představení ještě završeno tím, že si děti mohou vyrobit své vlastní plošné papírové loutky s magnetem, které Dora při hraní také využívá. Tím jakoby děti skutečně přijaly a přistoupily na celou její hru o smrti.

Výbuch sopky se v tomto případě stal skutečně pozitivním výbuchem tvůrčích schopností osobité herečky a režisérky.

Psáno pro Zpravodaj 65. LCH, publikováno 2. 7. 2016.

Zuzana Vojtíšková, 7. 7. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.