Přelet nad loutkářským hnízdem
LokVar v BrazíliiFoto: LokVar

Český Honza v Brazílii aneb Z Čech až do země kávy

Nezávislému sdružení LokVar se podařil husarský kousek. Se dvěma inscenacemi – Český Honza a Malá mořská víla – hostovalo ve složení Peter Varga, Matěj Veliký a Markéta Pellarová celý letošní červenec ve čtyřech brazilských velkoměstech – od města Brasilia, přes São Paulo, Belo Horizonte až po Rio de Janiero.

Petera Vargu jsem potkala letos v červnu při představení Ubohý Kašpárek, kterého hrál LokVar (přesněji Peter Varga a Markéta Mráziková Pellarová) v rámci festivalu Ohromné maličkosti v Divadle Na zábradlí. Přímo zářil a byl obklopen několika exoticky vyhlížejícími mladými lidmi, které postupně představoval. „Je to úžasné! Podařilo se to! Dostali jsme grant a jedem na měsíc do Brazílie a tohle jsou naši stážisté.“ Sešli jsme se skoro o dva měsíce později, kdy z jeho tváře sice nevymizelo nadšení, ale byla už notně poznamenaná únavou, kterou nezpůsobila jen vlna tropických veder v Praze.

Tak jak bylo? To jste přijeli z vedra do vedra?

Ale kdepak, tam teď mají jejich zimu, což je asi příjemných 25 stupňů Celsia, ale bylo to náročné. Odehráli jsme 46 představení, udělali 12 dílen a přesouvali se do čtyř měst. O cestu do Brazílie jsme se snažili už dříve, ale teprve tentokráte to vyšlo. Strávil jsem přípravami skoro rok. Nechci se tvářit záhadně – moc nám v tom pomohl Viktor Dolista, který je prvním tajemníkem naší ambasády v Brazílii. Chodil na naše představení ještě jako student do Dejvic. Moc se mu tenkrát líbila Spoonriverská antologie, pak za námi přišel několikrát do Dlouhé a ještě před odletem do Brazílie viděl našeho Aucassina a Nicolettu. Byl to jeho nápad ukázat styl české práce s loutkou právě v Brazílii, kde se přístup k loutkovému divadlu od toho našeho hodně liší.

Je to v jiné tradici, způsobu hraní, nebo v kulturním zázemí?

Je to všechno dohromady. Především je rozdíl v kulturním zázemí. Je zde jiný systém kultury. V Brazílii jsou kulturní střediska, která jsou placená městy, ale hlavně jsou tu rozsáhlé kulturní komplexy, ve kterých najdete místo pro kina, divadla, výstavní prostory, které vlastní a provozují bohaté banky, anebo jsou prestižní prezentací významných firem, které také určují jejich obsah. Sem směřují nabídky nejrůznějších divadelních i kulturních společností a banky si na základě konkurzu vybírají. My jsme měli štěstí, že si nás vybrala Banco de Brazil, která vlastní čtyři kulturní domy ve čtyřech městech Brasilia, São Paulo, Bela Horizonte a v Riu a my jsme v konkurzu uspěli. Jsou to překrásné staré rekonstruované budovy ve stylu art deco, art nouveau i v secesním stylu. Hráli jsme tam a zároveň jsme měli šanci vidět i retrospektivní výstavy Picassa, Kandinského a pro mne objeveného argentinského výtvarníka Leona Ferrariho.

LokVar v BrazíliiFoto: LokVar

Náš grant obsahoval kromě vlastního hraní i edukativní část a byl zaměřen na stážisty (z každého z těch čtyř měst byl jeden), kteří se měli seznámit se stylem naší práce a pak pomáhat při vlastních představeních v Brazílii. I na tenhle post se dělal konkurz a účastnili se ho studenti, kteří právě skončili školu zaměřenou na výtvarnou výchovu nebo pedagogiku, protože speciální školení v oboru loutkového divadla v Brazílii není. Nejdříve jsme naše čtyři brazilské přátele provezli v červnu po Čechách – od Chrudimi přes Český Krumlov po Prahu, kde viděli i naše představení pro děti v Dlouhé. V Brazílii nám pak pomáhali v komunikaci s dětským publikem. V Inscenaci Český Honza se hlasuje o dalších osudech hlavního hrdiny, a tak dětem princip hlasování vysvětlovali. Při vlastních představeních jsme se ale setkali s něčím, s čím jsme nepočítali, nebo kdy jsme museli na místě trochu improvizovat. V Honzovi se začíná jako v každé pohádce na peci, a tady pec vůbec neznají. Problém byl i s kominíkem, což je v Brazílii také neznámá profese, pak jsme museli přejmenovat tlustou princeznu podle populárního a náhle nakynuvšího brazilského fotbalisty Ronalda na Ronaldu, což publikum kvitovalo s obrovským nadšením. Přes tyhle drobnosti jim byl příběh srozumitelný a šli s ním od počátku do konce.

Malou mořskou vílu, ve které je celý prolog i dohra beze slov, jsme měli nahranou v portugalštině, ale publikum v Brazílii je zvyklé na loutkové divadlo z nahrávky. Navíc si v zemi, kde se kultu smrti nebojí a se svými duchy a tajemnými bytostmi žijí i přes křesťanství ve velmi propletené symbióze, ze smutného konce malé mořské víly nic nedělají. Neřeší smrt tak jako my. Je přirozenou součástí jejich života, minulosti i současnosti.

Čím se tedy liší jejich styl hraní loutkového divadla od našeho?

Z toho, co jsme viděli, tak jako by tu loutkové divadlo výtvarně i herecky nějak zastydlo a snad nejvíce se blížilo stylu toho českého někde z padesátých let minulého století. Realistická loutka, snaha o co nejpřesnější nápodobu lidského gesta, zcela iluzivní produkce hraná se zakrytým vodičem. V loutkářských představeních (viděli jsme bohužel jen dvě – divadlo Giramundo a pak divadlo Pigmalio, které víc jezdí po světě, a tak nechci generalizovat) byly kromě marionet použity technologicky zvláštní loutky, což byl manekýn doplněný rukama javajky. Hlavně si zde výtvarníci i herci vyhráli s čempurity, které dávaly rukám autentické lidské pohyby a gesta. S takhle konstruovanými loutkami se ale rychle hrát nedá, a tak byl tenhle pomalý a obřadný rytmus po chvíli pro nás trochu nudný. Vedle produkcí s těmito typy loutek jsou tu v oblibě hodně varietní loutky – klasické marionety na nitích. Naše marionety na drátě tu neznají a konstrukci našich loutek si fotili. Po Brazílii jezdí řada skupin, které předvádějí publiku jen pár jednoduchých etud s nimi. Hraje se přímo z autobusu či dodávky, které se proměňují, jako kdysi i u nás vůz kočovných loutkářů, z dopravního prostředku na jeviště. Je mi líto, že jsme neviděli jejich tradiční lidovou produkci – mamulengo, což je loutkové divadlo vycházející z tradice původních obyvatel Brazílie a je reprezentována většinou jednoduchými maňásky. Obsahově jde o žánr podobný naší rakvičkárně, ale je tu zastoupena i lidová mytologie, pracuje se figurami představujícími duše zemřelých i se satirickými prvky zahrnujícími současnost. Na naší „české práci s loutkou“ naši stážisté obdivovali, kolik významů mezi hercem a hercem, hercem a loutkou, loutkou a loutkou může přinášet hraní ve společném hracím prostoru, což nám už připadá naprosto samozřejmé. To, že nemají loutkářskou školu a loutkářské techniky se objevují jen na výtvarných nebo pedagogických krátkodobých kurzech, se projevuje kromě koncepčnější práce ještě jinak – vůbec například neumějí pracovat s hlasem. I v malých sálech hrají s mikroporty a divili se, že zvládneme přestavení pro pět set diváků bez nich.

Jaké bylo vaše největší překvapení?

Možná ten nečekaný úspěch a zájem médií. Vystupovali jsme v televizi, byli jsme i v celonárodním živém vysíláni, vyšly o nás desítky kritik. Zájem o naše představení byl obrovský. Díky kulturní politice je vstup na představení do těchto „bankovních kulturních domů“ zdarma, nebo je vstupné jen velmi nízké. Hodinu před představením se otevře pokladna a lístky se rozdávají těm, kteří už stojí ve frontě. Je to úžasný pocit, když vidíte, že na vaše představení stojí sto až dvě stě metrové fronty. Překvapením byl i fakt, že jestli máme něco společného, pak je to humor, který fungoval u představení i v řadě setkání.

Zní to všechno idylicky, ale byl tam vůbec nějaký problém?

Někdy byly trochu problémy, ale spíše organizačního rázu, kterým se teď zpětně můžeme jen usmát. Náš evropský perfekcionismus a smysl pro přesnost zde naráží na jinou mentalitu a představu o čase. „Že to mělo být uděláno v pondělí ráno? Ale vždyť je úterý a je to hotové! Splnili jsme, co jste chtěli, ne?“

Jaké je brazilské publikum?

Jednoznačně skvělé. U nás je dospělý divák rezervovaný, tady se dospělí se zapojují do hry okamžitě. Reagují výkřiky, fandí, jdou s příběhem. Děti jsou vděčné publikum. Stalo se nám několikrát, že nás z emočního přetlaku přišly po představení obejmout. A ostýchavě a jako svátosti se dotýkali loutek. Jejich i tak obrovské černé oči pak znásobily svůj průměr nejmíň čtyřikrát. Dětské publikum ale má své pro a proti. Děti jsou tu božstvo, dospělí je berou s sebou na představení bez omezení věkovou adresou. Byli jsme na činohře a tam na velmi vážné inscenaci s převahou dialogů byly v publiku dvouleté děti, jejichž vyrušování si nikdo nevšímal. No, trochu to člověka rozhodí, takže jsem u večerních představení Malé mořské víly upozornil na fakt, že není ostuda odejít s dítětem, které se nudí, z představení pryč.

Mají v Brazílii nějaké povědomí o naší zemi?

Po jednom představení k nám přišla do zákulisí stará dáma a řekla nám, že se jmenuje Lidice. Po české tragédii, která zasáhla svět, dostalo tohle jméno asi 70 dětí v Brazílii a nedaleko Ria je tak pojmenované i jedno město.

A jak to bude s vašimi stážisty dál?

Naším úkolem bylo ovlivnění brazilských herců stylem českého loutkového divadla, což se docela určitě povedlo, a tak nevylučujeme další projekty do buducnosti. S Liz Schrictke z Divadla Pigmalio se docela určitě potkáme nejen letos v Charleville, kde bude Pigmalio hrát.

Nenarušilo tohle dobrodružství vaše další plány?

Určitě ne, byla to úžasná zkušenost. Chystáme upravenou verzi rakvičkárny s Kašpárkem, kterou bychom možná mohli příští rok znovu s Honzou do Brazílie přivézt, na podzim začínáme zkoušet 10 malých černoušků Ivy Peřinové v režii naší dvorní režisérky Michaely Homolové a ve výtvarném zpracování Báry Hubené, která nám také výtečně připravila vše potřebné pro brazilské workshopy s dětmi.

Na konci rozhovoru a nad fotkami měl už Peter Varga zase šťastný výraz. Bodejť by ne! Vypadá to, že v Brazílii opravdu ukázali, zač je toho LokVar!

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2015]

Nina Malíková, 8. 9. 2015

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.