V letním semestru se na pražské Katedře alternativního a loutkového divadla uskutečnily dva workshopy, které se zaměřily na práci s loutkami a objekty. Oba přinesly inspirativní výsledky, ačkoli styl práce a metodika výuky snad nemohly být odlišnější.
Neville Tranter
Loutkář původem z Austrálie, v současnosti působící v Nizozemsku, Neville Tranter, mimo jiné učitel u nás dobře známého Dudy Paivy, přivezl na šestidenní workshop, který se letos konal na přelomu března a dubna, pouze jednu jedinou loutku. Tou byl necelý jeden metr vysoký muppet Tranterovy vlastní výroby (všechny své loutky si tvoří výlučně sám). Vzhledem k tomu, že nás účastníků bylo dohromady okolo patnácti (největší část tvořili studenti druhého ročníku herectví), byl velký důraz kladen na učení se pozorováním práce ostatních. Sám Tranter nejprve vysvětlil a ukázal několik základních principů a poté nám předehrál krátkou etudu, kterou jsme každý jeden po druhém co nejpřesněji zopakovali. Toto první cvičení bylo zaměřeno především na cítění rytmu a precizní fázování.
Technika hry s loutkou, se kterou nás seznamoval, vychází z napodobování lidského chování. Dokonale zvládnuté řemeslo slouží k vytvoření iluze, že loutka na jevišti skutečně žije. Seznamovali jsme se s loutkou, hledali, jak k ní přistupovat a probouzet její smysly. Zpočátku jsme pracovali samostatně, sedíce na židli s loutkou na klíně (což jí sluší nejvíc, neboť k tomuto účelu byla vytvořena), později jsme ji ve dvou až tříčlenných skupinách rozhýbávali v prostoru. Jindy jsme dostali za úkol animovat loutku tak, abychom napodobili nějakou slavnou osobnost. Zacházeli jsme s ní tedy jako s neutrálním tělem a hledali několik charakteristických pohybů a gest. Ignorovali jsme specifické znaky této konkrétní loutky (například to, že je to starý muž, má groteskně velké vrásčité ruce, je formálně oblečen…) a napodobovali Hitlera, mistra Yodu nebo papeže. Své výstupy jsme si předehrávali jako hádanky a zpravidla je uhádli. Vzniklé scénky měly blízko k estrádním výstupům, které ostatně tento typ loutky hojně využívají.
Teprve třetí den jsme začali s loutkou mluvit. Tranter vysvětloval, jak má loutka otevírat ústa, aby divák uvěřil, že mluví skutečně ona. Na každou slabiku musí pohnout čelistí. Nesmí zavřít ústa, dokud nedozní řečené slovo. Pokud ústa během promluvy klapnou, je celá iluze ztracena. Neville Tranter reprezentuje jinou koncepci loutkářství, než na jakou jsme zvyklí u nás. Jeho práce se opírá o virtuózní ovládnutí loutky a popisnou nápodobou chování člověka, oproti „opisnosti“, která je preferovaná v českém loutkovém divadle. Řemeslná dokonalost je na divadle účinná už sama o sobě, přesto pro mě zůstávají tím nejzajímavějším ty momenty, kdy je překročena. Dílna byla zajímavým nahlédnutím do loutkářské techniky, která není u nás příliš rozvinutá.
AKHE
Zcela odlišnou koncepci práce s materiálem (mohu-li loutku zobecnit na materiál) přinesli performeři a výtvarníci Maxim Isajev a Pavel Ševčenko, zakládající členové ruské skupiny AKHE. Během šesti dnů jsme na základě inspirace lidovými příslovími dohromady vytvořili několik desítek drobných výstupů, které jsme zpravidla připravovali za domácí úkol. Většinu účastníků workshopu tentokrát tvořili studenti třetího ročníku herectví z KALDu.
Zadání bylo zprvu formulováno jednoduše: vyjádřit nějaké přísloví nebo idiom krátkým divadelním tvarem pomocí materiálu. Někdy vznikaly zajímavé víceznačné metaforické akce (například „lež má krátké nohy“ zinscenované jako závod dvou papírků poháněných dvěma herci, přesněji vydechovaným vzduchem, který jim vyjde z úst po artikulování slov „lež“ a „pravda“), jindy byla překvapivě účinná doslovná převedení („každý chvilku tahá pilku“ realizované taháním pily po zemi).
V průběhu týdne jsme rozšiřovali svou pozornost o další aspekty, například specifickou práci s konkrétním prostorem, využívání živlů nebo vyjadřování se pomocí kostýmu. Snad i kvůli jazykové bariéře či překvapivě vysokému počtu českých přísloví, která nemají svou obdobu v ruštině, připomínkovali lektoři naši práci spíše z hlediska formy než jejího obsahu. Akcentovali zejména to, aby byly co nejvíce využity možnosti materiálu a význam přísloví byl někdy odsunut do roviny inspirace. Už první den nám lektoři sdělili, že pracují s autentickou přítomností herce na jevišti, který nic „nehraje“ a nepředstírá, ale vykonává dané úkony. Jednou pomůckou, kterou tohoto autentického bytí dosahují, je metoda, kterou sami pojmenovávají jako „self-zombing“ – do mp3 přehrávače vloží nahrávku, na níž běží přesně načasované pokyny, které určují, co během performance udělají či co řeknou. Dílna vyústila v sobotu 14. května přibližně hodinovou prezentací pro pedagogy a spolužáky.
(toto je samostatná část a patří mezi Trantera a AKHE)
Bezmála hodinová veřejná prezentace výsledků workshopu se konala v sobotu 2. dubna. Neville Tranter se zdál s výsledkem spokojen, uznal, že jsou studenti nadaní, ale zaskočilo ho, jak moc byli možnostmi loutkového divadla překvapeni. To ostatně dokládají i střípky ze studentských komentářů, které zazněly bezprostředně po skončení dílny. (red)
„Pro mě bylo nejzásadnější to, že jsme se učili něco, co se v českém loutkovém divadle moc nedělá. A asi nejvíc mě překvapilo, jak se dá v loutkovém divadle pracovat s časem. Že čas s loutkou může být mnohem pomalejší a celá práce mnohem koncentrovanější, než třeba vídám v našich divadlech. Protože když se loutka tohoto typu [muppet] prakticky nehýbe, hraje vlastně nejvíc.“
„Asi nejtěžší na celém workshopu bylo uvědomit si, že náš obličej nehraje za loutku a naopak čím uvolněnější je, tím je to lepší. To je úplně jiný styl práce, než na který jsem byla zvyklá.“
„Mě třeba překvapilo, že jde o úplně jiný druh koncentrace než v činoherním herectví. Když jsem si sedla za tu loutku, musela jsem najednou ovládat svoje pohyby, zároveň přemýšlet nad tím, co loutka říká, a náhle jsem cítila, že moje hlava není zvyklá na tento způsob soustředění. Člověk musí v jednu chvíli myslet za dva a vidět i to, co vidí loutka, ačkoli se tím směrem nemůže podívat. Můj mozek to vůbec nestíhal a představa, že takhle Neville hraje devadesátiminutové představení je naprosto šílená. A když si ještě představím, že hraje postavu, která odpovídá loutce… To je hrozná schizofrenie. Zkoušeli jsme i tuhle rozpolcenost charakterů loutky a vodiče a skoro všichni jsme se lekli, že na nás ta loutka opravdu mluví, ačkoli jsme samozřejmě věděli, že jsme to my sami.“
[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2016]
Jakub Maksymov, 29. 6. 2016
Karel Brožek (28. 4. 1935 – 21. 10. 2014)
Pavel Štourač (6. 10. 1969)
Vladimír Koutný (12. 10. 1924)
Jana Schlichtsová (17. 10. 1944)
Jana Altmanová (17. 10. 1944 – 31. 10. 2021)
Alena Hořínková (20. 10. 1934)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS