Loutkar.online
Rodinné loutkové divadloFoto: Kateřina Dolenská

České loutky v roce 2014

V 80. a 90. letech, kdy ve Francii docházelo k oživení loutkového divadla, přišel nový vítr z východu. Jako by betlémská hvězda přinášela nové poselství francouzským loutkářům a tvůrcům a představila jim loutkáře ze zemí bývalého sovětského bloku a zejména inscenace z Československa.

Mnoho francouzských loutkářů se prvně seznámilo s českým loutkovým divadlem zejména na festivalu v Charleville Mézières. Mezi první vlašťovky patřily inscenace Josefa Krofty z Divadla Drak, které francouzské publikum velmi oceňovalo a které mu otevřely nové obzory. Byli jsme fascinovaní novinkami z oblasti scénografie, nápady v novém pojetí dramaturgie i odvahou uskutečnit první setkání a interakci mezi loutkou a hercem. Otevřel se velký prostor pro experimentování – v Československu byli významní loutkáři, kteří zaručeně přispěli k oživení a rozvoji loutkového divadla v Evropě.

Byli jsme okouzleni dramaturgickým výkladem a podprahovými poselstvími vloženými do těchto inscenací (mimochodem výběr inscenovaných textů byl povětšinou dost klasický), invenčností a provokativností i přes existující nátlak, stejně tak jako způsobem, jak dát loutce veškerý její politický a subverzivní rozměr. Díky četným turné po Evropě se invence Draku velmi rychle ujala, rozrostla, interpretovala a rozšířila.

Musím podotknout, že v centru zájmu bylo především československé loutkové divadlo, více než to bulharské, polské, maďarské či jugoslávské. A to i přesto, že víme, že loutková divadla v těchto zemích byla stejně početná a aktivní, ale to by byl jiný příběh. Dnes bychom řekli, že Československo mělo ve východním bloku dominantní postavení.

Na 16. ročník charlevillského festivalu, který se konal v roce 2009 – prvně pod mým vedením – jsme pozvali tři české soubory a poté u příležitosti 50. výročí festivalu jsme opět na základě mých znalostí pozvali z České republiky čtyři inscenace velmi odlišných forem a úrovní, jistě se jednalo o zlomek produkce, která v ČR existuje dnes po sametové revoluci 1989.

V roce 2009 jsme se obrátili na respektované divadlo Spejbla a Hurvínka, bezpochyby v tom byla špetka dětinské melancholie… Toto marionetové divadlo sice mělo úspěch u mladého publika, zvědavého a netknutého loutkářskou historií, avšak nenaplnilo očekávání obeznámenějších diváků, kteří si přáli být konfrontováni s novými postupy spíše než se staromódní a zastaralou formou. Kvůli této formě, kterou si divadlo zvolilo, se svými typickými, avšak vzhledem trochu nemoderními postavami, měli problém znovu oživit, ač stále živý, obraz barona Prášila. Vybíravé a náročné francouzské publikum, spíše orientované novátorsky než konzervativně, toto divadlo již více nevyhledávalo.

Jinak tomu bylo s Divadlem Alfa. Díky vervě a nápaditosti mladého souboru jsme mohli objevit novou generaci umělců a jejich estetickou a politickou orientaci. V roce 2011 bezesporu slavili úspěch se sarkastickou a odvážnou verzí Jamese Bonda. Byla po nich znovu poptávka, cítili jsme, že jsou si blízcí s mladými francouzskými umělci, kterým se líbí znovu objevovat satirické formy.

V roce 2009 představil kolektiv mladých umělců, Divadlo Continuo, svou inscenaci Klobouk, hvězdy, neštovice. Viděli jsme dílo mladých loutkářů konfrontujících se s existencionálními otázkami, kteří si dali za cíl znovu objevit abstraktní loutku voděnou na živo. Představení se nedostalo zaslouženého ohlasu a nebylo doceněno jako něco obrozeneckého z českého loutkového divadla.

Po šesti letech se na festival vrátilo divadlo Víti Marčíka, opět s inscenací Sněhurka. Díky své pohotovosti dokázali svou jarmareční inscenaci hbitě a efektivně postavit a odehrát kdekoliv, na ulici, stejně tak jako v prostém (nevybaveném) sále. Široká veřejnost byla nadšená jejich manipulací s tradičními marionetami a dobře vystavěným příběhem. Ale nebylo to nic nového.

Pokud jde o Labutí jezírko, malé tradiční rodinné stříbro, prezentované Naivním divadlem Liberec, to učarovalo čilým voděním zaznamenáníhodného množství marionet (takový počet loutkářů jako zde se ve francouzské inscenaci vidí velmi zřídka, tam je soubor už o 4–5 loutkářích dosti vzácný), avšak příliš nepřesvědčili publikum, které očekávalo nové estetické přístupy.

Bratry Formany netřeba nikomu představovat. Jsou na jednu stranu symbolickými velvyslanci českého loutkového divadla a zároveň mají natolik vlastní svět, velmi osobní, ojedinělý, žijí v obrazném a snovém světě.

Situace dospěla do takové fáze, že v roce 2013 na festivale nebyla ani jedna česká inscenace. Čeští loutkáři by si měli položit otázku týkající se obnovy původní formy a zamyslet se nad formami novými. Tak jak je tato země uznávaná jako loutkářská velmoc (také žádný turistický průvodce po Praze neopomine vychvalovat město se stovkou loutkových divadel), tak zároveň nelze nakonec říci či popsat, co to ta tradice je: dřevěné marionety, laterna magika, vše se prolíná a přitom jaksi ztrácí jedno v druhém.

Je mnoho evropských zemí, jako třeba Nizozemí, Belgie, severské státy, Francie, Španělsko, kde je někdy až nadbytek tzv. „hledajících“ představení, díky čemuž dochází k zdravé soutěživosti. Inscenací, které experimentálním způsobem hledají nové směry, je nespočet a jejich kvalita je velmi rozdílná. Všichni bloudí, prošlapávají nové cesty, šíří nové poznatky, vzdělávají se, ale nakonec všichni společně utváří nový směr současného loutkového divadla.

Trochu se zdá, jako by se Češi báli jít vstříc uměleckým a estetickým experimentům a spíše jsou otevření novým ekonomickým plánům a vzorům. Ale jsem si vědoma toho, že je někdy třeba nechat věcem volný průběh, aby se dosáhlo kýžených změn. Jsme tedy v očekávání obrození českého loutkového divadla. Víme, že vaše umělecké školy a vysoké nároky na odbornost jsou zárukou nemající srovnání, a tak tedy doufáme, že nám brzy ukážete nové perspektivy a vize světa, otevřete se nám, že využijete prostupnosti uměleckých disciplín a umožníte nám nový pohled na současné divadelní umění.

A pokud někteří mají tendence říkat, že loutkové divadlo je uměním 21. století a budoucností současného divadla, měli bychom velkou radost, kdyby nám již zítra dali čeští loutkáři příklad a předvedli svůj poctivý opus.

Překlad Klára Konopásková

Poznámka redakce:

Anne-Françoise Cabanis je ředitelkou Světového festivalu loutkového divadla v Charleville Mézières, kde mohli jeho diváci vidět v r. 2009 inscenace Klobouk, hvězdy, neštovice Divadla Continuo, Jak pan Spejbl prášil Divadla S+H a Tři mušketýry Divadla Alfa, v r. 2011 Jamese Blonda Divadla Alfa, Labutí jezírko Naivního divadla Liberec a Obludárium Divadla bratří Formanů.

Anne-Françoise Cabanis, 19. 12. 2014

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.