Loutkar.online
Divadlo Alfa Tajemný hrad v KarpatechFoto: Divadlo Alfa

OŽIVLÁ ALFÍ OPERETA

Ve čtvrtek 16.5. se v rámci festivalu Dítě v Dlouhé 2019 pražskému publiku představilo Divadlo Alfa z Plzně s inscenací Tajemný hrad v Karpatech, která měla premiéru minulý únor.

Kdo by neznal hraběte Felixe Telekeho z Tölökö a jeho protivníka barona Gorce z Gorců? Původní příběh pochází již z roku 1892 z vědeckofantastického románu Julesa Verna. Od té doby vzniklo mnoho adaptací, z nichž nejznámější je jistě kultovní film Oldřicha Lipského, ale také například divadelní hra Víta Peřiny. Když se spojí právě text Verna a Peřiny s produkcí Alfy a režiséra Tomáše Dvořáka, vznikne originální provedení a vlastní uchopení předloh zvláště pro „teen“ a dospělé diváky.

Scéna (Karel Czech) je laděna do estetiky opery. Jak později zjišťujeme i celý tvar je žánrem opereta či tzv. komická opera, což perfektně pasuje nejen k poetice díla, ale i k motivu točícího se kolem hledání ztracené lásky Stilly, jež je právě známou operní zpěvačkou. Na okraji scény se tedy nachází ikonická ozdoba ve tvaru mušle. Hlavním hracím prostorem se stává velká replika dřevěného kukátkového jeviště s malými dveřními otvory zakrytými červenými těžkými závěsy a napodobeninou věžatého tajemného hradu na horní rampě. Dobře je vymyšleno i prostorové vnímání hradu, který svou polohou odkazuje k tomu, že je na kopci a také, že je pro obyvatele vesnice žijícími pod ním záhadou a hrozbou.

Tvůrci s dramaturgyní Petrou Kosovou se naštěstí nesnaží napodobovat známou filmovou ani jinou podobu, naopak si volí vlastní cestu. Lidé z vesnice jsou jakýmsi podivným kmenem s dlouhými vlasy a vousy a živícím se šiškami. Nosí holínky a béžové hábity připomínající pytle od brambor. Žijí odpojeni od jakýchkoli technologií, takže je všechny „magické“ věci, které neznají, vyvádí v úžas (např. jsou pro kmen naprostým zjevením krátké groteskní retrospektivní filmové sekvence natočené Telekem), a navíc jsou různě zdeformovaní. Vůdce kmenu má tři nohy, dvě manželky, které jsou k sobě srostlé a dceru, která ztratila řeč. Později se ukazuje, že tyto deformace jsou důsledkem nezdařených pokusů z dílny Gorcova vynálezce Orfanika. Další zvláštní postavou, která se přidává k hraběti na výpravu, je Jakub Slavíček (Josef Jelínek). Ten je oblečený do rakouského kroje a má německý přízvuk. Tématem letošního festivalu bylo hledání svojí identity a místa ve světě. Tato inscenace se točí převážně okolo hledání lásky dvou mužů, Teleka a Gorce, k jedné ženě a nalezení svého protějšku, se kterým je člověk úplný. Plzeňský hrabě, Telek (Petr Vydarený), ne náhodou je v tomto jméně podobnost s teletem, se svým sluhou Rockem (Bob Holý) působí spíše zoufale a přitrouble než šarmantně. To navíc umocňuje fakt, že po velkém výbuchu, kdy vesničanům odpadají přebytečné končetiny a všichni nakonec najdou svého partnera, Telek zůstává bez své dvojičky. Jediný, kdo mu nakonec zbude je pohyblivá figurína Stilly. Konec je až příliš idylický, dojemný, klišovitý. Všechny postavy se drží za ruku, zpívají o lásce a divák si především kvůli některým hereckým výkonům není zcela jistý, jestli je to záměr či právoplatný výsměch. Možná je to ale obojí – happy end pro děti a vtipné muzikálové i životní klišé pro dospělé.

Divadlo Alfa Tajemný hrad v KarpatechFoto: Divadlo Alfa

Jak jsem již zmiňovala, inscenace je komickou (polo)operou. Tvůrci pracují s nadsázkou, groteskností, lehkostí, pohrávají si se slovními dvojsmysly (například několikrát modifikují jméno Stilly), které po většinu času pochopí jen dospělí, stupňují komické situace a staví na chytrém, i když někdy poměrně drsném a sarkastickém, humoru, který baví. Také příběh aktualizují a přizpůsobují ho jazyku mladého diváka. Přidávají například komickou postavu archetypální uklízečky, která vyhání z hradních podlah klouzajícího se Teleka s výpravou v papučích anebo Gorcovo zlaté křeslo připomínající mafiánský trůn. Na oné lehkosti ubírá ale zpívání, které je u většiny výstupů a postav (výjimkou je Jelínek, který se po celou dobu inscenace velice přesně trefuje do nastavené nálady) křečovité, těžkopádné a provedené bez nadhledu.

Velice důmyslně a vtipně inscenační tým pracuje především s předměty a loutkami. V rukou Alfy se pomocí složitých zařízení a různých motorků samy hýbají, blikají, vydávají zvuky, kouří se z nich a podobně. Díky přístupu herců a herecké práci s objekty je pro diváka vytvořena věrohodná iluzi oživení. Jedná se například o mluvící hrnek, který funguje jakožto mikrofon a spojnice pro Gorce s vesnicí a je téměř nepozorovaně ovládán jedním z herců či zmíněné nasazovací končetiny. Stejně jako i ve filmu je sluha Rocko vždy vybaven svým nosítkem, které v mžiku přemění na židli či něco jiného. Postava šíleného vynálezce Orfanika má zase na svých prsou jakési zařízení s různými budíky a drátky, na hlavě přilbu s jeho otevřeným mozkem či kufr, který se podle potřeby modifikuje a jsou v něm uloženy další podivné vynálezy. Inscenace je také působivou vizuální show. Tvůrci pracují s laserovými světly (například slouží jako mříže ve vězení nebo s nimi zloduši znehybňují své nepřátele ze speciální zbraně), zmíněnými blikajícími předměty s tlačítky, drátky atd. Vrcholem show je rozlétnutí malé repliky hradu při výbuchu.

Jako loutky (manekýni) figurují čtyři vesničané v životní velikosti s otevírací pusou a vypuklýma očima vypadající identicky jako zbytek kmene. Dvě figuríny jsou napojeny na jednoho herce (v každé ruce drží a ovládá jednoho manekýna), jenž je animuje s velkou precizností a přesností. Vesničané fungují jako jeden sbor či dav, jsou na scéně vždy pohromadě, a tak je na první pohled identita loutek od člověka téměř nerozpoznatelná. Totální loutkou, stejně jako v předloze, je však samotná figurína Stilla ležící na kanape. Pěvkyně je pravděpodobně napojena na jakýsi motor, sama hýbe rukou a pusou, a do toho se z reproduktorů ozývá její nejznámější árie. Nebo je to snad práce herců a další dokonala iluze? Musím uznat, že je sice znatelné a divákům jasné, že Stilla má být tím nejlepším vynálezem Orfanika, ale přesto je její podoba děsivá.

Tajemný hrad v Karpatech je bláznivá opereta plná uštěpačnosti, sarkasmu, velké nadsázky, dobrého humoru, jen škoda, že někteří ze souboru na těchto náladách nestaví viditelněji a víc.

Sarah Slavíčková, 26. 5. 2019

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.