Proces 015: Den třetí

Píše Tereza Stejskalová

Třetí a tedy předposlední den klauzurního festivalu PROCES 015 se zaměřil na otázku identity, bytí a existence v dnešním světě.

V programu je Praha! Je-li co krásnějšího? uvedena jako instalace a performance. Já bych spíše tvrdila, že se jednalo o diskuzi, ovšem diskuzi velmi podnětnou a zajímavou, kterou vedli Ludvík Píza (student oboru režie magisterského studia) a Marie Anna Krušinová, (studentka herectví magisterského studia). Účelem byla snaha zmapovat prostředí, ve kterém žijeme – tedy Prahu 1 – a pokusit se nahlédnout na problematiku masového turismu v centru metropole. K diskuzi si přizvali pana Hozu, který vlastní dům v Karlově ulici vedle DAMU a dále pana Johna, cizince, který na Praze 1 žije již přes deset let. Pan Hoza v diskuzi zmiňoval své postřehy o proměně Karlovy ulice, která byla v 70. letech pouhou „vesnicí“, což se změnilo na počátku 90. let, kdy sem začali jezdit turisté. Přesto se, podle pana Johna, najdou na Praze 1 místa se znaky lokálního života – je to např. Střelecký ostrov nebo Kampa, kde samozřejmě narazíme na turisty také, ale ne každý sejde z mostu po schodech dolů.

Praha se zařadila mezi velmi atraktivní evropská města, což s sebou bohužel přináší mnoho nevýhod, jako je problém s Airbnb, související s množstvím hluku nebo prodejem alkoholu po 22. hodině. Dle slov pana Johna tvoří 70 % našeho štěstí místo, kde žijeme a pokud se Pražané necítí v centru dobře, nemají bohužel jinou možnost, než se odstěhovat jinam.


Za nejzajímavější a určitě herecky nejvýraznější představení třetího dne festivalu považuji inscenaci s názvem Breivik: Herecká cvičení a etudy na evropské téma studentů 3. ročníku herectví. Kromě samotného teroristického útoku, který šílený Breivik vykonal, se inscenace zabývá islamizací Evropy, kampaní #Metoo, násilím, rovnoprávností a dalšími kontroverzními tématy jako je např. i trest smrti. Témata ale byla podávána s určitou mírou nadsázky, což velmi dobře fungovalo. Diváci se třeba zúčastnili přednášky muslima, který nás upozornil, že do roka budeme sousedi. A přirozený strach z bomb by přeci jen mohl vést k něčemu pozitivnímu – možná, že bomba zabije právě vašeho nepřítele a vám se hned bude dýchat lépe. Otázky, zda je kampaň #Metoo příliš nafouknutá, zda by se kdokoliv měl bát říct o ženě, že je „kost“ nebo jestli se náhodou muži nakonec nestávají obětí žen, jsou divákovi servírovány jedna za druhou. Otázky, otázky, otázky. Po skončení představení si jich divák odnáší plnou hlavu, aby se na ně při hledání odpovědí pokusil podívat z jiného úhlu.


Představení, které trochu navázalo na Breivika je autorská inscenace Press Paradox tvůrčí skupiny 8 lidí složené z režisérů, dramaturgů a scénografů KALDu. V divadle Disk se zabývají vraždou – nevraždou investigativního novináře Arkadina Babčenka. Skrze autentický příběh klade inscenace mnoho otázek ohledně svobody lidského projevu, svobody tisku, apod. Skupina 8 lidí pracuje s několika jednoduchými předměty, které ovšem vytvářejí a dokreslují atmosféru celého dění v hracím prostoru. Tyto předměty často evokují Rusko – matrjoška, samovar, rudé závěsy… Umělé ovoce se proměňuje v granáty, ovčí vlna v kaluž krve a placatka v panelový dům. Scéna je poměrně jednoduchá. Vlevo pracovní stůl s obrazovkou, na které se nejprve promítá live cinema, později spíše úryvkovité fráze a obrázky. Díky zcizovacímu efektu skupina 8 lidí vystupuje ze svých rolí a podtrhuje tak jakýsi nadhled nad simulovanou skutečností. Babčenkem se stává ten, kdo si oblékne tmavou mikinu s nápisem Journey. Press Paradox nechává diváky uvědomit si, v jakém světě žijí a především, že existuje svět za zavřenými vrátky, která se málokdy veřejnosti otevírají.

Doubting Identity je divadelní experiment, který se udál teď a tady. Experiment s naprosto nepředvídatelným koncem. Dva herci, kteří se nikdy neviděli. Dva oddělené prostory. S oběma se divák setkává již při vstupu do sálu. Ovšem ani s jedním se nesetká tváří v tvář. Herec má před obličejem tablet, herečka zrcadlo. Hrací prostor je oddělen páskou a zpočátku, přestože herci sejmou své „masky“, jsou každý ve svém vymezeném prostoru. Herec si pro diváky připravil několik monologů, začal – dle jeho slov – tím prvním. Otázka identity, jak se cítíme dnes, co jsme cítili včera. To, co jsme cítili včera už neucítíme dnes a zítra možná pocítíme úplně něco nového. Jeho komický výstup, který střídal angličtinu s češtinou všechny bavil. Po krátkém střihu se pozornost soustředila na herečku. Seděla na židli otočená zády k divákům a v rytmu pouze opakovala několik jmen. Kdo jsme, jak se jmenujeme. Otázka identity stále visela ve vzduchu. 

V tomto duchu se celé představení neslo dál, až do chvíle, kdy herečka odešla a herec hledá svou spřízněnou duši – Martina. Loutka (manekýn) se stává tělem i duší herce. Zpočátku dělají stejné pohyby a gesta. Nakonec spolu vedou dialog a herec loutku Martina animuje. 

Po návratu herečky se probourává hranice a herci se poprvé doopravdy spatří. Nakonec zjišťujeme, že oba toho druhého již viděli. On ji předešlý den na chodbě a ona jeho před DAMU (opilého), když nabízel cigaretu bezdomovci. Poté nastalo ticho a směřovalo k tragickému závěru – tohle nebude fungovat.

Na závěr festivalového dne byl tento experiment výborným odlehčením.

Tereza Stejskalová, 31. 1. 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.