Divadlo Polárka 1000+1 NocFoto: Divadlo Polárka

DOMÁCÍ PŘEDMĚTY V HLAVNÍ ROLI

Sobotní odpoledne 4. ročníku VILOmenin ve VILE Štvanice se proměnilo v nadupaný ORIENTální mejdan Divadla Polárka z Brna. Inscenace Pohádky 1000+1 noci, která měla premiéru 7. října 2017, rozproudila a pohltila nejen děti, ale svou propracovaností i jejich rodiče.

Náčrt rámcového příběhu o Šeherezádině vypravování z Hrubínových Pohádek z tisíce a jedné noci se nemění. Pro režiséra Jiřího Jelínka se však všem známý příběh stává platformou pro (snad) neomezenou hru se slovy a loutkami. Hravý „jelínkovský“ styl přítomný ve všech složkách je tedy jednoznačně doménou inscenace.

Šeherezáda (Tereza Lexová), či Šehy nebo Šehyna, jak ji Jelínek přibližuje dnešnímu slovníku, vypráví sultánovi (Jiří Jelínek) noc po noci až do svítání příběh na pokračování, kdy hlavním hrdinou není nikdo jiný než džin či džinové v láhvi – opět dvojsmyslná Jelínkova hříčka. Postupně si i nejmladší divák všimne cykličnosti, kdy nový majitel lahve neodolá pokušení po té největší moci a sám se tak stane uvězněným džinem. V závěru se na scénu retrospektivně vrací džinovský pár (Monika Jelínková a David Smečka) ze začátku, který je vysvobozen a lahve se ujímá moudrá Šeherezáda. Ta už si raději nepřeje nic, protože má přeci vše, co potřebuje – lásku a uznání sultána.

Tvůrci dětem díky opakujícímu se konci skečů nenásilně podsouvají téma nebezpečí touhy po moci a představení společně s rozjuchanými tancujícími dětmi zakončují právě chytlavou písničkou na tento námět – „Máš-li nějaké přání, dobře si rozmysli, co si budeš přát.“ Poučná pointa jako v každé správné pohádce tedy neabsentuje, ale další přesah či rozměr Jelínek nenabízí a invenčnost v tomto směru trochu pokulhává.

Divadlo Polárka 1000+1 NocFoto: Divadlo Polárka

V čem ale rozhodně vynalézavost nechybí jsou rozmanité loutky – převážně javajky a manekýni, ale také světelné loutky. Hlavním materiálem se stávají naprosto obyčejné předměty, které děti znají z každé domácnosti (např. houbička na mytí nádobí, struhadlo nebo vařečka) a se kterými si doma dost možná také hrají. Předměty svou podobou přímo vybízí k hraní si s nimi, ať už proto že svou estetikou připomínají například lidský obličej nebo proto, že jsou přirozenou součástí dětského zkoumání.

Jiří Jelínek i ostatní tvůrci (stejně jako dítě) přirozeně zkoumají možnosti všedních objektů ve všech směrech, obměňují jejich význam a modifikují je – například se javajka květináče neustále zvětšuje, až se stává manekýnem a poté dokonce maskou, když si květináč nasazují na hlavu. Běžné věci na scéně zkrátka ožívají a tvůrci navíc podtrhují jakousi jejich doslovnou podstatu či jim jakožto polidštěným předmětům přiřazují určitou charakteristiku. Například manekýn odpadkového koše má zákonitě problém se smradem z pusy, zápornou postavu barvíře Abú Kíra z jednoho z příběhů znázorňuje štětka do záchodu či nová manželka sultána po jeho odmítnutí prohlásí: „Hm, tak jsem zas vostrouhala.“

Jednotlivé pasáže Šeherezádina vyprávění jsou odděleny především hudebními (David Smečka), ale i tanečními zcizujícími výstupy, které diváka aktivizují, osvěží a navrátí zpět do hry. Děti, a samozřejmě i dospělí, mají možnost zatančit si břišní tance, poslechnout si rádio Džin či zazpívat si český cover songu od Michaela Jacksona, který se slovními hříčkami a dvojsmysly hemží. Jakási komická intermezza tak proměňují natřískaný sál v nadupanou dětskou párty, která rozezpívá a zvedne ze židle nejen mladého diváka.

Divadlo Polárka 1000+1 NocFoto: Divadlo Polárka

Estetika úsporné scény (Jiří a Monika Jelínkovi) s velkou kovovou postelí umístěnou veprostřed jeviště již od začátku evokuje dětský pokoj, kde se čtou a vyprávějí pohádky na dobrou noc. Postel, jak je u Jelínka zvykem, ale neplní pouze svou funkci místa na spaní. Její rám slouží například jako malé jevišťátko pro loutky či se z bílého povlečení stává obrovské tělo sultána oděné právě do bílého prostěradlového hábitu. Na scéně, kde se také nachází mixážní pultík a druhý stůl s mikrofonem, je zkrátka mnohovýznamový každý detail a velice často se kulisy či rekvizity v mžiku důmyslně mění z ikony na index – například bílou lampu visící nad hlavou sultána, divák vnímá jako sultánův turban.

Inscenační tým z Polárky opět ukazuje a dokazuje, že jejich invenčnost práce s loutkou, zvukovou složkou, slovem a v podstatě s jakýmkoli divákem snad nezná hranice a že je stále co objevovat. S naprostou lehkostí, propracovaností a hravostí vytvářejí nadčasovou pohádku, kterou si užijí jak děti, tak i jejich rodiče – díky slovním přesmyčkám a doslovným gagům komentující dění na scéně. Je vidět, že s dětským divadlem nejen pro děti má Polárka mnoho zkušeností a stále se jí to daří.

Sarah Slavíčková, 13. 11. 2018

Komentáře k článku:

14. 11. 2018, 16.42 hodin, Veronika Pevná

Prosím o opravu, v článku došlo k chybnému přiřazení rolí a hereček: Šehrezádu hraje Tereza Lexová a Džinžr Monika Jelínková. Divadlo to je parádní, moc jsme si ho užili :-). Děkuji.

Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.