Přelet nad loutkářským hnízdem, den třetí

O posledním dni Přeletu nad loutkářským hnízdem píše Ema Šlechtová.

Třetí den festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem odstartovala inscenace Pračlovíček z kladenského Divadla Lampion. Přes ne příliš komplikovaný syžet představuje i tomu nejmenšímu divákovi první krůčky člověka na Zemi. Minimalistické scénické prostředky – stůl se štěrkem a v zadním plánu zavěšené kulaté plátno ze sešitých, napnutých kůží – vytváří prostředí pravěké krajiny a zároveň zprostředkovává širokou škálu hravých efektů. Drobné kamínky chrastí při chůzi loutky, dá se pod ně schovat žížala a jejich sypání napodobuje šum deště. Tvůrci chytře využívají multifunkčnost materiálu a podněcují divákovy smyslové receptory.

Syrová dřevěná loutka (manekýn) s nazrzlou čupřinou na temeni poznává svět okolo sebe. Hledá jídlo, učí se lovit, objevuje oheň, ochočuje divokého vlka, a nakonec podléhá i biologické potřebě reprodukce. Pozoruhodně se zapracovává i vznik mluvené řeči, kdy se pomocí jednoduchých zvuků postavička snaží nacházet pojmenování pro jevy každodenního života. V tomto ohledu inscenaci prostupuje edukativní rozměr, zároveň se nijak nevnucuje. Pozoruhodně animované jsou především epizodické zvířecí postavy. Vlčí mládě vrtí huňatým ocasem a obrovský bizon s otevírací pusou se lehce pohupuje. Loutky pod rukama herců ožívají velmi autentickým způsobem a Divadlo Lampion tak ukazuje, že zručnost a um jeho hercům rozhodně nechybí.

No to dá rozum… amatérského Loutkového divadla v Boudě z Plzně vypráví o dobrodružstvích tradiční pohádkové dvojice Honzy a Kašpárka. Marionety na nitích na pozadí malovaných posuvných kulis však nenásledují klasickou iluzivní podobu. Herci průběžně zcizují a zcela viditelně přestavují kulisy. V kontextu profesionálních souborů na festivalu se podobné inscenace těžko hodnotí. Animace dost pokulhávala především absencí loutkařské techniky vedení a většinu času se tak postavy místo chůze vznášely pár milimetrů nad zemí. Myslím ale, že hlavní je zdravý nadhled herců, ve kterém jsou schopni své chyby s humorem zapracovat do jinak poměrně zábavné pohádky.

Batolárium Moment z produkce pražské Damúzy oslovuje především svou zvukovostí. Richard Fiala a Pavol Smolárik s čepicemi, v kabátech a s velkými modrými Ikea taškami přes rameno, plnými popelnicových pokladů, ze všeho nejvíce připomínají párek bezdomovců. Postupně vytahují nejrůznější předměty od vypelichaných badmintonových míčků až po mechanické káči a rozpohybovávají je vynalézavým „hraním si“. Celá inscenace je neustále v rytmu: ať už to jsou střídající se stanice v rádiu, řinčení rotujících plechovek o podlahu nebo elektrické zvuky kláves. Dalo by se říci, že téměř každé akci přísluší nějaký zvuk a celý divadelní tvar se tak stává jakýmsi souborem tónů a hlasů. Hlavním prvkem je kovový manekýn, s klapající pusou, dutým tělem a provazovými končetinami, kterého oba herci střídavě animují. Ten pomáhá objevovat kouzla na první pohled vyhozených, neužitečných předmětů a táhlým „wooow“ komentuje nové impulzy. Kopíruje tak estetiku komerčních televizních maňásků, což je vzhledem k potenciálu jinak originálního celku trochu škoda. Nemyslím si, že děti potřebují pitvoření, aby udržely pozornost. Zajímavých podnětů totiž rozhodně není málo. S tímhle problémem zápasí téměř každé divadlo pro nejmenší, jelikož tvůrci musí citlivě brát v potaz věk diváků a zároveň se nezaseknout na konvenční představě, že děti jsou schopné vnímat jen to, co jim je polopaticky přizpůsobeno. Damúze se však povedlo splnit základní předpoklad: Demonstrovat a oživit předměty a nakonec nechat také děti vyzkoušet si vše, čemu 40 minut pasivně přihlížely.

Foto: Studio Damúza

Zelená plyšová scénografie spolu se zvuky džungle navozuje atmosféru známé pohádky Mauglí. Jana Vyšohlídová sama předvádí známý příběh, zredukovaný v podání královohradeckého Divadla U staré herečky na základní situace. Zapojuje prvky indické kultury, nejen svým kostýmem, ale i zpěvem lidových písní. Jinak je inscenace spíše nonverbální, vystavěná na jednoduchém principu opakování. Pro dospělého diváka je jevištní akce často předvídatelná, ale díky vynalézavosti inscenace nenudí. Otočení stromu stačí například k tomu, aby se objevil z druhé strany přišitý slon. Celkově je většina prostředků uzpůsobena hře jednoho herce. Vizuální poutavost však silně přitahuje, a tak děti (a podle mého názoru i dospělí) nemají problém udržet pozornost.

Foto: Divadlo u staré herečky

O přáních lidí z našeho českého rybníčku (doslova) mluví Čechomoří. Čtyři herci odění do plážového sedí na vysokých židlích ve dvou malých a jednom velkém nafukovacím bazénku, které jsou napuštěné vodou. Mezi sesbíranými nenaplněnými sny Čechů ve věkovém rozmezí od tří do sto let, převažuje požadavek na to, abychom měli moře. Herci se střídají ve čtení autentických výpovědí, některé rozehrávají, zatímco jiné pouze nechávají rezonovat v hlavách diváků. Nejvýraznější je bezpochyby opakující se hlas Karla Žlábka, který si přál vybudovat tunel z Českých Budějovic až na Jadran. Jeho vize se nikdy neuskutečnila i přes jeho celoživotní snažení. Inscenace obsahuje spoustu aktuálních narážek na naši politickou situaci, historii a kulturu, čímž se stává pro dětského diváka dost nečitelnou. Po pár desítkách minut se invence vyčerpá a celkově pak tíhne k přílišné zdlouhavosti. Až banální touhy po penězích, sportovních úspěších nebo lepší kariéře mě nutí zvažovat, co vlastně člověk doopravdy chce. Asi jediný silnější myšlenkový popud, který ve mně Čechomoří vyvolali.

Poslední bod dne, a vlastně celého festivalu, brněnská inscenace Přijdu včera vlastně také zhmotňuje nenaplněná přání. Tentokrát touhu hereček Terezy Volánkové a Sáry Arnsteinové strávit více času s již zesnulými prarodiči. Ploché papírové loutky s naivní estetikou převádí na jeviště dva příběhy – ukrajinské babičky a židovského dědečka. Scéně dominuje velká postel, jejíž strany se dají přetočit a využít jako pozadí pro loutkohru. Velká snaha vytvořit autentickou atmosféru vzpomínek přes všemožné prostředky jako babiččin oblíbený seriál Esmeralda nebo kouř z dědečkových cigaret, se příliš nesetkává s publikem, možná proto, že se jedná o velmi konkrétní situace, do kterých je těžké zapojit vlastní zkušenost. Nostalgická nálada se zároveň sráží s ostrým humorem, který sice brání patosu, ale také rozbíjí pocit citlivosti. Silné téma se pro mě bohužel vytrácí a tato absence mě po celou dobu představení držela v objektivním odstupu.

Ema Šlechtová, 5. 11. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: