LICHTBENDE TUTUFoto: Dodo Šamaj, Bábkové divadlo na Rázcestí

Magicky obyčejný životní příběh

Inscenaci TUTU amsterdamského Lichtbende mohli diváci zhlédnout v rámci festivalu Bábkarská Bystrica TOUR 2018.

Byla jednou jedna malá holčička, která měla na nočním stolku hrací skříňku s tančící baletkou. A tahle dívenka sama zatoužila stát se úspěšnou tanečnicí. A nejenom o tom, jak se jí dařilo tento sen v první polovině minulého století uskutečnit, ale i o dalších událostech a střetnutích, které se jí během života přihodily, vypráví vskutku kouzelná inscenace TUTU nizozemské divadelní společnosti Lichtbende z Amsterdamu.

Sledovali jsme sled různých scén na obrovském promítacím plátně, ale amsterdamští tvůrci za něj své postupy neschovávali. Naopak, nabídli divákovi možnost přihlížet, jak obraz i průvodní zvuky a hudba postupně vznikají přímo na jevišti. Dostatečně zvídavý divák tedy střídavě odlepoval své oči od plátna, aby zkoumal množství využitých přístrojů, nástrojů a předloh pro stínové divadlo a projekce. Dopodrobna pak tajemství i historii použitých postupů performeři prozradili na konci představení a divákům dopřáli i příležitost si vše prozkoumat zblízka.

Jelikož byl předmětem zájmu životní příběh baletky, bylo přirozenou snahou divákovu pozornost směřovat na nohy tanečnice, přesněji řečeno postačila část od kotníku níže, někdy dokonce i pouhá bota, jindy postavu baletky doplnily šaty. Celý naživo vznikající film vyprávěl pomocí podobně kusých symbolů, a odkazů, přesto se v něm divák celou dobu orientoval. Tvůrci zkrátka velmi dobře počítali s lidskou fantazií a imaginací a nebylo třeba vůbec nic doslovovat. Různé taneční choreografie, které si hrdinka na své životní pouti osvojila (od stepu, přes tango, k tradičnímu i avantgardnímu baletu) znázorňovaly rytmicky kmitající nožičky v bačkůrkách, baletních piškotech, dámských lodičkách apod. Celá hrůza odvelení milého do války se vešla do přezutí z pánské lakýrky do vzápětí velmi tvrdě pochodujících těžkých vojenských bot. Inscenace pracovala s velmi rozdílnými projekcemi, na plátně se postupně vystřídaly již zmíněné obrázky obuvi, dále také krajky, fotografie, rentgenové snímky či vystřihovánky. Stínové loutky sestavené z předmětů, které každodenně potkáváme, tedy z knoflíků, korálků, peříček a drátků, představovaly slavné tanečnice a herečky první poloviny dvacátého století – například Shirley Temple, Annu Pavlovovou, nebo Josephine Bakerovou.

Přes veškerou působivost a rozmanitost těchto obrazů by inscenace přišla o svou osobitou atmosféru nebýt hudební a akustické složky. Hra na tamburínu, klávesy, kytaru i dechové nástroje, uchu lahodící zpěv jedné z performerek, staré gramofonové nahrávky i doprovodné zvuky. To vše dokázalo žánr příběhu změnit od němé grotesky či raných animovaných filmů k hororovému mystériu a přejít zpátky do něžné romantiky podkreslené francouzskými šansony. Přechody to přitom byly nenásilné, a tak i oddechově legrační gagy (souboj bot v kopání a zašlapávání se navzájem) byly stejně plnohodnotnou součástí celkové poetiky jako mrazivá až orfeovsky mýtická scéna se smrtkou. Stejně plynule performeři přecházeli od jednoho nástroje k druhému, s citem k tempu celé inscenace, aby na konec ze své částečně skryté pozice v přítmí mimo hlavní fokus vstali a přidali stíny svých tančících těl mezi ty, které divák do té doby pozoroval na bílém plátně.

Byť se inscenace ani v nejmenším nepodbízela dětskému publiku, naopak na něj kladla poměrně velké nároky a chvílemi mohla být nálada díla až přízračně děsivá, celé hlediště napříč věkovými kategoriemi divadelní zážitek hltalo tu s upřímným pobavením, tu se zatajeným dechem, jindy zase s dojatým úsměvem. Bavily přitom nejen cíleně humorné pasáže, ale i drobná důvtipná praktická řešení, překvapivé akce s projektovanými šablonami i velmi dobře načasovaná rytmika představení, kdy projekce skutečně báječně souzněly s akustickým doprovodem.

Tvůrci ale neukázali jen příběh děvčátka, baletní žačky, publikem adorované umělkyně, zamilované ženy a nevěsty v jedné osobě. Rovněž onu linii jednoho lidského života konfrontovali s dějinnými událostmi, jako jsou světové války, dobovými trendy jako třeba fascinace exotickými kulturami a zároveň divákovi přiblížili vývoj tance, hudby a nepřímo i filmu. Pomyslný kruh života a spolu s ním i celá inscenace se symbolicky uzavřely, když se na bílé ploše znovu objevily dětské bačkůrky a mohl se tak začít odvíjet nový celoživotní sen a úskalí při snaze jej naplnit.

Nizozemskému souboru se povedlo z jednoho lidského osudu, ne nepodobnému životním cestám našich vlastních předků, doslova vyčarovat pohádkové vyprávění, kterým svým podáním – omluvte můj sentiment – pohladili na duši.

Článek byl převzat z festivalového zpravodaje festivalu Bábkarská Bystrica TOUR 2018. Další rozhovory a recenze naleznete v online verzi zpravodaje.

Veronika Švecová, 14. 10. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.