Velikonoční dobrodružství Karla Vostárka

Loutkář Karel Vostárek, který má letos na Chrudimi roli porotce, se podělil o jedinečný zážitek, a to velikonoční týden, který strávil ve španělské Malaze. A jak to souvisí s loutkami? Dosti.

A nejen s loutkami jako dřevěnými artefakty, ale zároveň (a hlavně) jako s rituálními předměty.

Jak jste prozradil, navštívil jste na jaře Malagu. A viděl tam úžasné věci…

Je to tak. Připojil jsem se k zájezdu peďáku, se kterým jela moje manželka. Cílem byla Malaga, protože je to rodiště Pabla Picassa. Je tu jeho rodný dům a taky muzeum. Kromě toho jsou nedaleko další zajímavá místa, jako jeskyně se starověkými kresbami, podobnými těm v Altamiře, a také korida, na kterou sem jezdíval Hemingway. Nejdůležitější ale bylo, že jsme sem přijeli ve velikonočním týdnu, tzv. Semana Santa, kdy se tu pořádají procesí jako za středověku. Po celý týden (kromě Bílé soboty) mohou návštěvníci sledovat velkolepé průvody, v nichž stovky mužů nesou několikatunová plata s výjevy z Bible a ze života Krista.

Co jsou to za lidi? Kdo se těch procesí účastní?

Jen v Malaze existuje na šestapadesát bratrstev, která pořádají procesí. Ta začínají pozdě odpoledne, a trvají do 4–5 do rána. Je to úžasná věc. Ta bratrstva vznikala už ve středověku, v rámci řemeslných cechů. Říká se jim Cofradias. Tyto cechy měly za úkol podporovat své členy sociálně, vzdělávat je. Po staletí tuto činnost podporovali i vládcové Španělska, takže se hodně rozvinuly. Dneska je to už jen prestižní věc být členem takového bratrstva. A v průběhu velikonočních svátků společně nosí ulicemi Malagy tzv. Tronos, tedy trůny s figurami v životní velikosti. Tato plata mají až pět tun, takže je nosí na padesát chlapíků. Je zajímavé, že někteří ti hoši jsou 19–20letí frajeři s nagelovanými vlasy, kteří si třeba den předtím sjeli jointa. Ale tohle berou strašně vážně.

Dá se to srovnat s něčím, co známe?

Připomínalo mi to, jako by se rozpohybovaly středověké mansiony. Protože to, co oni nosí, jsou výjevy ze svatého týdne, tedy Zelený čtvrtek, Velký pátek, Poslední večeř, Getsemanské zahrady, Snímání z kříže, Vzkříšení, Panenka Marie, Květná neděle a tak dále.

Je to tedy jako křížová cesta?

Ne úplně, je tam i něco z křížové cesty, jako bičování, výslech u Kaifáše, Jidášova zrada. Je to něco podobného jako byly Bibli Populi. Kdysi se v kostelech malovaly fresky pro lidi, kteří neuměli číst, aby porozuměli legendě. Ty nejstarší figury jsou někdy z poloviny 18.století, je to tedy nádherná barokní řezba, ale často jsou spíše novější. Za 2.republiky, kdy se ve Španělsku objevily levicové síly, zrušila se šlechta a zabíraly majetky, likvidovaly se také náboženské symboly, protože to bylo pokládáno za zpátečnictví. Ostatně u nás jsme to zažili za komunismu podobně…

Foto: Karel Vostárek

Z fotek je patrné, že některé postavy jsou v kápích. Připomíná to Ku-klux-klan…

Ano, málokdo si uvědomí, že Ku-klux-klan má vlastně katolické základy. Ale tady to má jiný význam. Jedná se o kajícníky. Jít celý ten průvod s maskou je zvláštní pocit, člověk má pocit, že je neviditelný. Nikdo jejich podobu nevidí, neví se, kdo to je. Všichni vypadají stejně. Takže člověk jde, vnímá svět kolem, ale je od něj zvláštním způsobem oddělený. A když tak kráčí třeba těch dvanáct hodin, tak se v té hlavě uděje něco, co má smysl. A když to trvá týden, je to úžasná příležitost pro rozjímání. Mimochodem, přidám jednu pikanterii – členem jednoho významného bratrstva je i zdejší rodák Antonio Banderas. Pravidelně se prý účastní.

Jak celá tahle veleakce funguje?

Ta jednotlivá bratrstva jsou rozlišena barvou a atributy. Žluté, fialové, červené kápě, vojenské uniformy, zapálené svíčky, kříže atd. A takhle oblečeni kráčejí někdy bosi, mnozí z nich nesou společně tu konstrukci. To mi připomíná loutkářství, kdy je často ve skrytu za paravánem spousta loutek, loutkářů, jsou propletení a musejí těsně spolupracovat.

Manipulovat s těmi obrovskými konstrukcemi jistě není snadné…

A navíc v těch úzkých ulicích… Například je problém už to, když mají plata vynést z kostela. To si vyžádá poměrně dlouhý čas a někoho, kdo dává pokyny, naviguje. Zvonem se udává rytmus, a na cestě jim hrají živé kapely. Pohyb je vlnivý, někdy dokonce musí do podřepu. Rovně nemohou jít ani v ulicích, balancují ze strany na stranu, udržují rovnováhu. Pokud jde o celkový program, existuje itinerář, kdy a kde bude konkrétní bratrstvo k vidění. Každé vychází odjinud, a někdy se jejich cesty v ulicích Malagy kříží. A to vše je propracováno do nejmenších podrobností…

Foto: Karel Vostárek

Ty figury se hýbou?

Ne, jsou statické, napevno přišroubované, do zatáčky se naklání. Nosiči, aby se celý kolos mohl pohybovat, se pohybují ze strany na stranu, a tím se vytvoří iluze, že se figury daly do pohybu. Jako by ožívaly. Napomáhají i látkové kostýmy figur, které dotvářejí iluzi pohybu. Má to velice zvláštní atmosféru.

Je nějaký kontakt mezi aktivními účastníky a diváky?

Užijí si to hlavně děti, je to pro ně úžasný zážitek. Myslel jsem, že se budou lidí v kápích bát, ale je to naopak. A největší hit je, že děti běhají a sbírají od různých nosičů svíček vosk a vytvářejí si tak suvenýry – svatou kuličku pro štěstí. A čím více různých barev vosku seženou, tím je pestřejší.

Tak možná, že vás tohle inspiruje k tomu, abyste se do Malagy ve Velikonočním týdnu vypravili a prožili si tuto atmosféru na vlastní kůži.

Rozhovor byl původně publikován ve Zpravodaji festivalu LCH.

Jana Soprová, 17. 7. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: