Proces 014: Den druhý

Píše Ema Šlechtová

Timothy Snyder je americký historik, novinář a profesor na Yale University, který se mimo jiné zabývá vznikem násilí a despotismu v Evropě během minulého století a to konkrétně v knize On Tyranny, která se stala předlouhou hned pro dvě diametrálně se lišící inscenace Procesu 014.

Tyranie – mrazivá demonstrace fyzického omezení, násilí a ztráty svobody. Šest studentů druhého ročníku herectví na KALDu sedí na židlích se zavázanýma očima, přelepenou pusou a končetinami svázanými černým tenkým provazem. Divák se stává svědkem úmorného snažení dostat se ze zajetí pryč, uvolnit ruce a nohy, strhnout lepenku z pusy a zahodit pásku z očí. Nehnutě pozorujeme lidské utrpení a klást si otázku, kdo bude mít dost odvahy zasáhnout. Nakonec se vždycky někdo objeví…ale co kdyby ne? Jak dlouho bychom my diváci byli ochotni přihlížet? Po znovu nabyté svobodě předstupují účinkující jeden po druhém a sdílejí s publikem vlastní zpověď. Někdo šikanoval spolužáka ve škole, někdo využil mocenské pozice nebo třeba jen minul bezdomovce válejícího se ve zvratkách na chodníku. Divadelní realita proniká s autentičností a upřímností takovým způsobem, že se veškeré hranice mažou. Jedná se vlastně o takový vzácný moment sebeterapie, kdy je možné odhodit tíhu provinění, a nakonec ji uvolnit v nespoutaném pohybu.

Text, slovo či myšlenka, vcházejí do přímé interakce s divákem a přes jeho vlastní prožívání mají schopnost doopravdy rezonovat. Herci, kteří musí projít procesem obnažení, tak skutečně odevzdávají sami sebe. Kladu si otázku: Lze vůbec takové vydání hodnotit jinak než vyjádřením obdivu?

Úplně jinak pracuje s námětem inscenace Tyranie: První čtená. Publikum rozsazené podél stěn učebny přihlíží první čtené zkoušce Brechtovy hry Zadržitelný vzestup Artura Uie. Vprostřed místnosti stojí dlouhý stůl s občerstvením, kávou, papíry, psacími potřebami a samozřejmě herci: zkrátka klasická čtená. Někdo si musí rychle odskočit, někdo si jde pro limonádu nebo kouří z okna – neustálé přerušování a odvádění pozornosti od samotné zkoušky působí groteskně a baví. Celé to hemžení skoro připomíná třídu ve škole, kde se děti snaží rozptýlit kantora a oddálit tak nezáživnou výuku.

To, co zpočátku působí jako nevinná zábava, mění podobu a najednou si divák uvědomí, že se zaujetím sleduje na režisérově notebooku propagační videa SPD a že stolu dominuje mísa koblih. Naprosto nenásilným způsobem se stává obětí informační masáže, která se schovává za přípravu politické inscenace. Situaci podtrhne výkřik režiséra „Ticho! Poslouchejte to!“.

Jde o takovou divadelní matrjošku, kdy se uvnitř prvního divadelního útvaru schovává čtená zkouška a pod ní ještě samotný finální produkt z ní vycházející. Herci průběžně střídají tyto tři divadelní roviny a tím vlastně dosahují brechtovského zcizení. Vrcholem se stává totální anarchie orámovaná výstřely z kapslíkových pistolek, cákanci umělé krve na stěnách a absolutním chaosem ověnčeným kabaretním výstupem. Za mě zbytečný odklon někam úplně mimo, ale nedokáže smazat to podstatné: ukázka toho, jak snadné je stát se obětí nátlaku, obětí tyranie (nebo možná její součástí).

Na předání něčeho „navíc“ se soustřeďuje i loutková klauzura RAW/Syrový, drsný, nezpracovaný, odřený, nezkušený, otevřený. Bílý pokojík, se dvěma postýlkami a modrým závěsem půlícím prostor představuje nemocnici, případně hospic, ve kterém se čeká na smrt. Edita Valášková a Šimon Dohnálek (2. Bc. He.) animují dvě dřevěné loutky, na hrubo opracované a vlastně skutečně „raw“, které zastupují všechny ty, z nichž v nemocnici pomalu vyprchává život. Chrčivé dýchání propojené s roztřesenou a pomalou animací zhmotňují skutečně autentický dojem starého člověka na pokraji života a smrti. Lékaři, předváděni opakovaným nandáváním a sundáváním doktorských gumových rukavic, však nenechají někoho klidně odejít. Na dřevěné postavy se hrne lavina pilulek, pravidelně se jim přestlává postel a když náhodou přijde na nejhorší, nastupuje masáž dřevěného srdce.

Mimo obrazotvorné, přesto jednoduché, provedení a výborně zvládnutou loutkářskou a hlasovou techniku mi vyvstávají ještě dva podněty k uvažování. Jedná se vlastně o poukázání na smrt jako takovou. Nevyhnutelnou životní událost, která může trvat pár vteřin stejně jako nesčetné množství chraptivých nádechů a výdechů. Dnešní svět se s ní špatně vyrovnává, schovává ji do sanatorií a nechce se dívat – ale my diváci se koukali. Zároveň se rodí druhá otázka: Chci to takhle? A když ne, tak jak?

Ema Šlechtová, 1. 6. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.