27. Internationales Welser Figurentheater Festival

Krátké postřehy z 27. mezinárodního loutkářského festivalu, který se koná ve dnech od 8. do 14. března 2018 v rakouském Welsu.

Na tomfo festivalu je možné zhlédnout především loutková představení pro děti a mládež ve věkovém rozmezí od 2 do 14 let. Jsou hrána dopoledne pro školy a opakují se odpoledne a jsou určená rodičům s dětmi z široké veřejnosti. Večery jsou určeny pro loutková představení pro dospělé a doplňují je koncerty, puppetry slam a výstup z workshopu tří vysokých uměleckých škol s loutkářskými obory v Berlíně, Stuttgartu a Bratislavě. Na festivalu hostují především soubory z Německa (celkem 12 většinou nezávislých divadel o jednom, dvou, maximálně třech hercích), což je pochopitelné, jelikož u nich nehrozí jazyková bariéra. O polovinu méně (6 opět nezávislých) souborů je z různých koutů Rakouska a po jednom jsou zde zastoupeny loutkářské skupiny z Francie, ze Švýcarska a Slovinska. Výčet doplňuje mezinárodní rakousko-italsko-estonský inscenační projekt a slovinsko-český, jelikož jde o spolupráci Studia Damúza a slovinského loutkáře Matiji Solceho a kapely Fekete Seretlek.

Druhý den festivalu (10. března 2018)

Viděla jsem představení Marca Schnittgera s názvem Die entfuhrte Prinzessin (Únos princezny) pro děti od 6 let a odpoledne představení v produkci Theater der Schatten s názvem Mattis Geschenk (Mattisův dárek) pro děti od 3 let. Oba soubory působí předevšim v rodném Německu. Co tato představení spojovalo? Obě se vyznačovala přesnou až precizní řemeslnou dovedností loutkářů a technickou propracovaností jak ve smyslu animace loutek, tak ve scénografii. V prvním z nich dva loutkáři (Marc Schnittger a Arne Bustorff) řemeslně přesně animovali prstové loutky a loutky na tyčce a ve druhém jeden loutkář (Norbert Gotz) plošné loutky s plastickými hlavičkami bez výrazu na malé jevištní ploše středně velkého stolu. V tomto představení se pracovalo významově přesně se stínohrou a různými světelnými efekty. Např. když Mattis dostává dárek, vidí divák ve stínohře, co se odehrává v jeho pokoji za okny. Obě inscenace spojovalo také težiště na slově. V prvním případě však šlo o umělou pohádku napsánou samotným loutkářem. Do princezny z království bojoného krále s číší vína neustále v ruce se zamiluje a usiluje o ni zjemnělé princátko z modrého království. V princeznině království nejsou tomuto vztahu nakloněni a tak princ princeznu unese do zemé. Ovšem ani matka prince není svýběrem svého syna nijak nadšena, a tak princeznu zavře do sklepa, aby prala princovy modré ponožky. Láska je však silnější, než rodičovské zabraňování a oba mladí nakonec dosáhnou svého. Ke škodě jinak loutkářsky výborně odehrané inscenace se bohužel mnohé dějové zvraty děly právě ve slově. Jako předlohu ke druhé inscenaci si tvůrci zpracovali příběh ilustrátora Claudia Munoze a důležitá fakta zde byla odehrána v situacích, loutkovou akcí. U obou je nutno ocenit, že loutkářsky inspirativní a kvalitní.

Hana Volkmerová, 10. 3. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: