Píše Ema Šlechtová
Při vstupu do Emocionální zóny obdržel každý návštěvník papír s instrukcemi. Ve vymezeném prostoru mohl ventilovat své pocity a emoce. Pro ty, kteří ve světě emocí plavou, byl pro inspiraci přiložen i jejich výčet. Jde o jednoduchý koncept, který ale naráží na barikádu překombinovaného lidského myšlení. Všichni se nahrnuli do místnosti, obezřetně zmapovali lepenkou vyznačený čtverec a semkli se podél stěn učebny, které skýtaly relativní pocit bezpečí. Zahraniční studenti, kteří koncept připravili, začali vstupovat do zóny a různě se projevovat. Někdo si jen nervózně žmoulal ruce, někdo zas úderem pěstí do dřevěné podlahy demonstroval vztek. Pozadí tvořila hudba složená ze syntetických zvuků, ale zaznamenala jsem i tóny, které mi připomínaly relaxační melodie, což byl pro mě krok trochu vedle. Pokud je základem volné plynutí emocí, musí být přítomná hudba? Vždyť hudba naopak může stimulovat jen určité spektrum emocí, a omezovat tak přirozený vznik různorodých vnitřních procesů. Navíc mě obklopovaly tváře plné apatie. Byl to jen prachobyčejný strach, který bránil zapojení diváků? Často se mluví o tom, že žijeme v době, která nás nutí city dusit uvnitř, protože díky jejich projevení (obzvlášť těch nepříjemných jako je strach nebo smutek) působíme jako slabá individua. Nakonec se ale performerům přeci jen povedlo obecenstvo zapojit a vyvolat v nich reakce – ať už aktivní přímo v zóně nebo pasivní alespoň ve výrazu. Jeden ze studentů se například prokutálel prostorem, což vyvolalo vlnu smíchu a konečně došlo ke kolektivnímu napojení. Sama jsem se odhodlávala vstoupit do zóny a exhibovat své emoce, než mi došlo, že jsem během vytyčené půlhodiny vnitřně prázdná. Předem bych si naplánovala, co a jak udělám. A tak to přece být nemá… anebo jsem zkrátka taky zbabělá. Možná by koncept fungoval lépe jako vícehodinový projekt, něco jako Crying Zone. Možnost přijít a odejít podle libosti by na účastníky tolik netlačila a mohlo by vznikat něco více spontánního.
Jenůfa funguje jako scénografická klauzura ve jménu jemnosti. V malé místnůstce pro sedm diváků vznikl samostatný svět. Jemné papíry napnuté do dřevěných rámů s ornamentem drobných vypalovaných tečkek (tato metoda výroby je demonstrována hned na začátku představení), slouží jako základ pro stínohru. Sněhové vločky, ručně háčkované krajky nebo snad krémem zdobené narozeninové dorty (k podsvícení slouží totiž růžové narozeninové svíčky), mi v mysli vyvstávají při sledování jednotlivých obrazů. Zpočátku ukonejšená čistotou materiálu se skoro lekám, když jemný papír prořízne nůž – takové narušení dokonalosti! Jakmile se jednou dostanu z hypnotického stavu, hlavou mi běží katastrofické scénáře: papír a oheň, hlavně ať to nechytne. Naštěstí papír hoří jen koordinovaně, když se vypálí celá jedna rámová dekorace. Popel pomalu poletuje a moje krásné snění o zasněžené noci končí. Vizuální vjemy jsou doplňovány živou zvukovou kulisou. Syntéza cinkotu, šumu, ale i starých šansónů formuje intimní atmosféru. Inspirace Gabrielou Preissovou pro mě není úplně čitelná, vnímám ji spíš přes materiálovou čistotu připomínající precizní výšivky na lidových krojích. Škoda, že se po chvíli inovativnost kouzlení se stínem a papírem vyčerpá a nadále nijak nepřekvapuje.
Další projekt Tracing Bubbles opět pracuje ve smyslu sociálního experimentu. Z prvotní nervozity způsobené intenzivním navazováním očního kontaktu performery s přísedícími vzniklo souznění hřející u srdce. V útržcích se dozvídáme drobné příběhy z dětství nebo zkrátka jen ze života. Asi nemá cenu dodávat víc. Stojí za to se otevřít a zkoumat, co nám přijde do cesty.
Ema Šlechtová, 1. 2. 2018
5. 4. 2024 – 7. 4. 2024
Fandův dýchánek
12. 4. 2024 – 17. 4. 2024
Dítě v Dlouhé 2024
12. 4. 2024 – 14. 4. 2024
DIVadelní SEtkání
13. 4. 2024 – 14. 4. 2024
Opavská rolnička
19. 4. 2024 – 21. 4. 2024
20. Pimprlení
Ivan Kraus (1. 3. 1939)
Marie Kočková (3. 3. 1939)
Vlastimil Peška (3. 3. 1954)
Josef Brůček (4. 3. 1944)
Marie Jirásková (6. 3. 1964)
Alžběta Tomášková (8. 3. 1929)
Miroslav Pokorný (10. 3. 1934 – 15. 10. 2012)
Filip Homola (12. 3. 1969)
Hermína Motýlová (22. 3. 1944)
Jiří Řeháček (26. 3. 1934)
Jarmila Majerová (26. 3. 1920 – 2. 3. 2014)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS