Loutkar.online

Jsou místa oblíbená tmou …

U příležitosti udělení ceny Erik za nejinspirativnější inscenaci roku upozorňujeme na glosu Jany Soprové, kterou berte jako pozvánku na tuto exkluzivní a technicky (a produkčně) obtížně přenositelnou inscenaci v režii Filipa Homoly – i proto nebyla na Přeletu bohužel k vidění. (red)

Experimentální inscenace Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých vznikla na motivy knihy německé autorky Judith Schalansky Atlas odlehlých ostrovů.

Jsou místa oblíbená tmou… NDLFoto: Josef Ptáček

Tohle dobrodružné, něžné, hrozivé a zvláštní poezií naplněné představení vás doslova vtáhne. Jestliže se u činohry v poslední době prosazuje imerzivní divadlo (tedy divadlo, které diváka pohltí), liberecké Naivní divadlo ukázalo, že v loutkovém divadle to jde taky. Sedmdesát diváků nacpaných do malého prostoru – nejvíce uvnitř jsou ti, kdo si odvážně sedli okolo stolu. Právě tento magický, několik metrů dlouhý stůl vytváří iluzi nekonečného pustého prostoru. V přelidněných městech si vůbec nedokážeme představit, že taková místa na zemi ještě existují. Experimentální inscenace Naivního divadla vznikla podle knihy německé autorky Judith Schalansky, která v Atlasu odlehlých prostorů shromáždila informace o padesáti odlehlých místech, většinou ostrovech roztroušených po oceánech světa. A tady je máme jako na dlani, úplně to láká dotknout se…

Jsou místa oblíbená tmou…Foto: Josef Ptáček

Nad stolem zrcadlová plocha odráží tohle nekonečno v mnoha odlescích, a původní hudba skupiny Kora et le Mechanix, hraná živě, přináší neobvyklou atmosféru, v níž cítíme osudovost a také blízkost smrti. To, co nás ovšem dokonale vtáhne, je výprava Kamila Bělohlávka, režie Filipa Homoly a samozřejmě výkony herců, kteří jsou současně vypravěči, přednašeči, light designeři, interpreti hudby a loutkáři. Sugestivní obrazy zůstanou v paměti, a doslova vás nasáknou do sebe. I když v nacpaném hledišti za oponou bylo spíše horko, při obrazech pustiny a děsivého, až vesmírného nekonečna běží mráz po zádech. Ještě ve mně doznívá obraz psího spřežení, které se blíží osvětleno pouze hvězdami neposkvrněnou bílou krajinou a zanechává na ní krvavou stopu, ještě cítím zoufalé záchvěvy velryb, likvidovaných pro kšeft, ještě slyším letadlo, rozjíždějíci se po nekonečné ledové ploše, a cítím praskající pohyb ostrova, který se pomalu noří do hlubin oceánu. Stíny vzpomínek a melodie řeči zapomenutých kmenů. Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých…

Jana Soprová, 6. 11. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.