Se soudruhy do buřtů

Recenze ze Zpravodaje 66. LCH: Všichni jsme si… (Dramatická školička při SKS města Svitavy)

„Farma zvířat“ George Orwella láká k adaptacím divadelním nebo filmovým. Je to ovšem látka velmi problematická. Svádí k ilustraci, ačkoli se opakovaně ukazuje, že tudy cesta spíše nevede. Pouhá iIustrace odhaluje slabiny předlohy, které chybí vrstevnatost a plastičnost postav a vztahů. Ovšem téma zcela pochopitelně přitahuje především mladé lidi. K mládí patří vyhrocená citlivost vůči sociální nespravedlnosti a současně citlivost vůči násilně vymáhaným autoritám. Je úlevné zjistit, že to stále platí, že nastupující generace má zájem zkoumat praktiky režimu, který zažili jejich rodiče na vlastní životy a jehož pokusy o resuscitaci jsou – v zemích bývalého východního bloku – více či méně přítomné. Soubor ze Svitav si při vzniku inscenace vyzkoušel model plíživého budování struktur totalitního systému. Odhodlání všech jeho členů vydat se na tak náročnou a riskantní cestu budí respekt.

Snažíme-li se pojmenovat zvolené loutkářské prostředky, s jejichž pomocí nese soubor Naopak svoji výpověď, jsou to především židle (účastníci večerní diskuse vědí, že jsou z komunistického svitavského centra). Jsou základní stavební jednotkou, atomy farmy (poskládané slouží zprvu jako chlévy), také jsou to základní nástroje pro hospodaření (pluhy, kosy, mlátičky), stavební prvky pro mlýn, až je z nich nakonec trůn pro zvířecího diktátora, patra pro jeho nohsledy a suterén pro zvířecí otroky. V jejich středu slyšíme v závěru promlouvat osla Benjamina. Snad se právě rodí nová revoluce. Nebo underground? Nebo nová diktatura? Dále soubor používá polštáře – náhrdelníky s lépe či hůře čitelnými zvířecími obličeji, jejichž přínos pro inscenaci je sporný. Nejsou to masky, ani jednající loutky a divák lépe rozlišuje postavy podle herců samotných, kteří jsou zajímavější a čitelnější. Lidské obydlí symbolizuje stůl, u něj prasata postupně porušují původní závazek nechovat se jako člověk a dělit se rovně se soudruhy o potravu (a nechlastat).

Soubor hraje Orwellovo naléhavé poselství jako alegorický příběh ze zvířecí farmy, zvolil tedy cestu ilustrace. Zachovává hlavní dějové body předlohy, poněkud disproporčně jim však přiděluje prostor a tím v důsledku ovlivňuje jejich význam a sílu. Zatímco na začátku dostane velkorysou plochu opíjející se farmář nedbale se starající o své hospodářství, pozdější vrcholné dramatické momenty neskrývané brutality nastoleného režimu prasat si musí vystačit se skromnějšími příděly času a pozornosti inscenátorů, což je na škodu posílení účinku. Třeba vydání dříče Siláka do buřtů, nebo poprava Špekouna, které v předloze otřesou i pravověrnými. Tím se oslabuje eskalace napětí a působivost transformace utopické, svůdné a slíbené představy života v hojnosti, svobodě, rovnosti a bratrství v realitu krutého, prolhaného, hladového a smrtonosného systému.

Jedním z nejsilnějších momentů inscenace je obchodování zvířat s lidmi. Tehdy přibere soubor do hry diváky. Nabízí salám ze Siláka a vejce povražděných slepic a těm, kteří na obchod přistoupí, seberou židli pod zadkem. Ano, tak se chovají totalitní režimy: velkohubě nabízejí a pak za málo urvou, co se dá i zdánlivě nedá. Ti, co přistoupí na výměnu, vlastně kolaborují s vládnoucí krutovládou zvířat. Je to poprvé a naposledy, co diváci vstupují do hry, která se jich osobně týká. Určitě těch, co si pamatují a jsou ve střehu. A vedle nich jsou teď ve střehu snad i členové souboru Naopak ze Svitav.

Petra Kosová, 14. 7. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: