DER 2017 – Inspirativní rozhovory, recenze a reportáže z letošního Hadriána

Pavel Štourač: Neeufemismovat!

Pavel Štourač je umělecký vedoucí Divadla Continuo z Malovic. Inscenaci rumunské pohádky Murgila a Zorila režírovala členka souboru Kateřina Šobáňová, Pavel Štourač figuroval jako režijní supervize.

Foto: Divadlo Continuo

Kdo nebo co je to Murgila a Zorila?

To jsou dvě bytosti z rumunské mytologie. Já si je pletu, jedna je bohyně úsvitu a druhá soumraku. Mají pololidskou a polozvířecí podobu a nosí na zádech slunce a měsíc.

Proč jste zvolili zrovna rumunskou pohádku?

Členové inscenačního týmu navštívili Rumunsko, hory Maramureš v Karpatech. Velmi se do té krajiny zamilovali a zjistili, že je tam spoustu příběhů, spoustu stále živoucích písní. Zkoumali tam, co je to rumunská pohádka, co pro místní znamená, jaké jsou lidové písně, jestli jsou živé, nebo už je folklórní, zkrátka výzkum lidové tradice, ale té aktivní. To proběhlo v roce 2015.

Co je na rumunské lidové kultuře pro vás přitažlivého? Má například něco společného s naší lidovou kulturou?

Čemu říkáme lidová kultura, je na mnoha místech v Evropě stále živé. Na Ukrajině, v Gruzii, v určitých částech Bulharska. V Česku existuje většinou jen forma nepříliš populárního folklóru, tedy tanečků nebo povinné četby pro děti. Velká část Evropy je industrializovaná, a pokud chceme zjistit, jak to tady vypadalo v 16. nebo 17. století, musíme se pustit do studia těchto kultur. Dostanete se k pohádkovým motivům, které jsou v naší literatuře, v pohádkách Erbena a Němcové, a které najdete i v německé literatuře nebo naopak v severské mytologii. Vysvětlení existuje mnoho. Například že lidé migrovali a motivy si předávali. Nebo že existuje univerzální archetyp, který každá kultura nějak cítí a zpracovává. Nebo máme všichni prazáklad mýtu, který putuje a transformuje se? V rumunské lidové kultuře se tedy objevují motivy Sněhurky, Červené Karkulky, Popelky. Je tam klasický souboj dobra a zla, ale je krutý, krvavý, naturalistický. V tom je naše poznání nejdůležitější, že od české lidové slovesnosti se liší tou ryzostí a nepřikrášleností.

Myslíte, že se takto přímé a naturalistické pohádky dají hrát dětem? Není to v Česku poněkud tabu?

Je to tabu a my jsme s tím trochu i bojovali, protože jsme se právě naturalismus snažili trochu zachovat. Ne krutost nebo krvelačnost, ale přirozený ráz pohádky. Je zajímavé, že děti s tím nemají problém, ale učitelky už ano. Vidí znásilnění a říkají, že se to dětem nesmí hrát. Když si povídáte s dětmi, problém nemají. Je to předsudek dospělých a doby, která se divně rozpolcuje, na jednu stranu je v řadě filmů a produkcí explicitní násilí a děti to samozřejmě znají, ale v divadle je to najednou tabu. Tendence je taková, že s dětmi se mluví jen o hezkém a o problematických věcech by se moc mluvit nemělo. Což je špatně, i česká pohádka tuhle násilnost a souboj v sobě má. Když se jí vystříháme a kdy ji eufemisujeme, pohádka tolik nevyzní. Dobro nemá nad čím vítězit, protože se přece ukazuje jenom na pozadí zla. A zlo musí být opravdu zlo.

Foto: Divadlo Continuo

Zabývali jste se funkcí vypravěče. Jakou má vypravěč funkci? Nepřekáží trochu?

Členové souboru se v Rumunsku setkali s vypravěčstvím a s tím, že pohádka má různé konce, různé motivy, vesnici od vesnice se liší, záleží na vypravěčovi. Vypravěč je ale nedramatický, takže se v té naší pohádce trochu rozplynul a berou ho na sebe různé postavy v příběhu. Dělali jsme work-in-progress a ověřili jsme si, že děti mají o vyprávění menší zájem, chtějí akci, proto jsme pohádku zdramatizovali, protože je pro dětského diváka poutavější a lépe se soustředí.

Je tento výzkum standardní postup při tvorbě inscenace ve vašem souboru?

Je to hodně standardní. Naše dramaturgie má tři oblasti. Zaprvé zájem o archetyp, který se projevuje v mýtu, v pohádce, v lidové slovesnosti, v písni. Druhá oblast je 20. století, kde například vznikla inscenace, jejímž motivem byl Josef Mengele nebo pogrom na německé obyvatelstvo v okolí Malovic. Třetí linie se zabývá současnou společností a nemá vůbec příběhový charakter, jdeme především po tématech. Každé inscenaci předchází výzkum, ale pokaždé má jinou podobu. Bavíme se se sociology, vypravíme se do Rumunska nebo se potkáváme s pamětníky, je to různé.

Publikováno ve festivalovém časopise Hadrián, č. 5.

Nicol Škvarová, 28. 6. 2017

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.