Objevování taiwanského loutkového divadla 3

Třetí den taiwanského Asia Pacific Traditional Arts Festivalu byl dobrým podnětem k zamyšlení, co to vlastně je „tradiční loutkové divadlo“, do jaké míry se jedná o umění, jaká jsou jeho estetická měřítka, co je jeho cílem a jak naše vnímání ovlivňuje kulturní zkušenost země, ze které pocházíme.

Ukázky své práce předvedlo několik souborů jednak v Muzeu maňásků ve městě Yunlin a dále v centru kočovných loutkářů v Yuan-lí. Vnímáno očima Středoevropana, připomíná jejich produkce pouťové atrakce – barevné, přesvícené, přeplácané, hlučná reprodukovaná mainstreamová muzika, mikroporty… Jde tu spíše o řemeslo než o umění. Novodobí taiwanští loutkáři, kteří využívají tradičních maňásků nebo plošných loutek, kočují se svými vozy a hrají především při různých slavnostech před chrámy. Nevytíženější je pro ně leden až březen a potom červen až říjen. V průběhu těchto období odehrají sto až dvě stě představení. Každé z nich trvá více než dvě hodiny, ale diváci ho rozhodně nemusejí zhlédnout celé. Hraje se venku: kdo se chce koukat, dívá se, když se mu produkce omrzí, odejde. Této praxi je divadlo plně přizpůsobeno. Taiwanští loutkáři hrají v kukátku v podstatě rakvičkárnu – nejrůznější postavy spolu z nejrůznějších důvodů bojují a umírají při tom. Důležité tu není sdělení, ale touha diváka zaujmout, pobavit, nezatížit, překvapit nějakým trikem.

Foto: Zuzana Vojtíšková

Estetiku těchto produkcí nechávám stranou, myslím, že ji z pohledu Evropana nedokážeme správně rozklíčovat, v asijských souvislostech rozhodně působí jinak, než kdyby se takové divadlo ocitlo na českém venkově. Při diskusi nad tím, jaké je poslání těchto současných kočovných loutkářů, vyjádřila tajwanská kolegyně – režisérka, která prošla studiem divadelní tvorby v New Yorku – názor, že se jedná o „umění všedního dne“. Lidé, kteří takové produkce s chutí sledují, nikdy nepřijdou do běžného divadla a takto mají aspoň nějaký kulturní zážitek. Obrázek o tomto fenoménu si můžete udělat sami.

Foto: Zuzana Vojtíšková