Je to velká výzva

Rozhovor s šéfredaktorkou časopisu Loutkář Kateřinou Leškovou Dolenskou o proměně časopisu a nejbližších plánech redakce.

Od minulého roku jsi novou šéfredaktorkou časopisu Loutkář, který roky vedla Nina Malíková. Co to pro tebe znamená?

Je to velká výzva. Letos je to přesně deset let, co mi vyšel v Loutkáři vůbec první článek, a tím začala moje tovaryšská léta v redakci pod laskavým dohledem Niny Malíkové. Věděla jsem tedy, „do čeho jdu“, a že je to – i vzhledem k sáhodlouhé tradici tohoto časopisu – ohromný závazek. Každopádně jsem za tu šanci směrovat časopis podle svého velmi vděčná. Ale ráda bych podotkla, že stejně jako by nebyla Loutkářská Chrudim bez Michala Drtiny, nebyl by bez něj ani Loutkář. Je to právě on, kdo dohlíží na finanční stránku časopisu a trpělivě vyplňuje jeden grant za druhým.

Foto: Peter Fabo a Pavel Svoboda

Máš přehled, kolik lidí si časopis přečte? Nějaké statistiky? A svůj ideál, co se týká velikosti této skupiny čtenářů?

Loutkář vychází v nákladu 500 kusů a více než polovina zamíří k předplatitelům. Byla bych pochopitelně ráda, kdyby se nám čtenářská základna časopisu rozšířila, a snad tomu atraktivnější podoba napomůže. Co se našich virtuálních platforem týče, stále nám narůstá čtenost webu a na Facebooku už máme přes 900 fanoušků. Do budoucna máme ambice stát se skutečným „loutkářským centrem“ a poskytovat na několika frontách informace o všech podobách loutkového divadla.

Teď, když se stal Loutkář čtvrtletníkem, jak plánuješ zaznamenávat aktuální dění v loutkářském oboru? Myslím premiéry ve statutárních a nezávislých divadlech, dění v oblasti amatérského loutkového divadla, a tak dále?

Jak jsem říkala, téma je jenom jednou částí čísla, jeho pevným základem, který by měl čtenáři nabídnout zvolenou problematiku v širším kontextu. Zatím se mi daří a doufám, že i nadále bude, získávat autory i ze sféry mimo loutkové divadlo, kteří mohou přinést mnoho inspirativních postřehů. Recenze nových premiér nebo třeba reportáže z festivalů stále zůstávají součástí časopisu, ale dovolujeme si ten luxus propojovat je s rozhovory s tvůrci, můžeme také recenzovat více inscenací jednoho týmu najednou… Naše pracovní motto by mohlo vlastně znít „hledání souvislostí“. Každopádně pro rychlejší aktuální publicistiku je vyhrazen náš web, což je sesterská podoba tištěného časopisu, která publikuje informace s „kratší životností“, informace databázového typu (data premiér, jubilea loutkářských osobností, přehledy konaných festivalů), pozvánky na premiéry, krátké glosy z premiér, festivalové blogy, rozhovory… A pro nejrychlejší zprávy je určen náš facebookový profil, který se snažíme denně aktualizovat. Nabrali jsme si toho na bedra opravdu docela dost.

Foto: Peter Fabo a Pavel Svoboda

V prvním čísle, které by bylo možné považovat již za „tvé“, jsme si nemohli nevšimnout významných změn. Jaké máš jako šéfka plány, vize, předsevzetí, co se týká podoby a obsahu Loutkáře?

Asi nejmarkantnější změnou je zmiňovaná změna periodicity, Loutkář teď vychází čtyřikrát ročně s podstatně navýšeným počtem stran, což nám umožňuje věnovat se nejen celé sféře loutkového divadla (kterou jsme nově rozšířili i o pravidelné informace o dění ve světě animovaného filmu), ale i vybraným tématům, která pro mě tvoří nosnou páteř každého čísla. Pro letošní ročník jsem záměrně zvolila zkoumání, kam se loutka vydává mimo hájemství loutkového divadla – najdeme ji nejen v oblasti nového cirkusu (viz číslo 1/16), ale i na činoherních jevištích, kterým se věnujeme v právě vydané dvojce, s třetím číslem prozkoumáme vztah loutek a hudebního divadla a ve čtvrtém se chceme ptát, co je to vlastně ta „alternativa“ a jak je to s loutkami v rukou tanečníků. Třeba nám tenhle exkurz napoví, kudy se současné loutkářství ubírá. Mám pocit, že jsme svědky velmi dynamických proměn ve vnímání toho, co vlastně loutka a loutkové divadlo je, a na semináři, který uspořádáme během letošního Přeletu, chceme pro tuhle proměnu hledat i adekvátní odbornou terminologii. A co se plánů a vizí týče, je jich spousta. Předně jsem si vědoma dluhu, který máme vůči zahraničnímu loutkářství, o němž píšeme spíše nahodile. Příští ročník Loutkáře bych tedy chtěla pátrat, jak se daří loutkám mimo naši republiku. A také doufám, že vydáme další číslo v angličtině a podaří se nám zařadit mezi recenzovaná periodika.

Jaké jsou dosavadní reflexe na první číslo?

Zatím převažují kladné ohlasy z domova i ze zahraničí, z čehož mám pochopitelně obrovskou radost. Jen mě asi tři čtenáři upozornili, že nám v prvním čísle chybí na straně 64 popiska u páté fotografie, což mě utvrdilo v tom, že je práce mého týmu skutečně pod drobnohledem.

Foto: Peter Fabo a Pavel Svoboda

Jak ty sama jsi s ním spokojená?

My perfekcionisté to máme těžké, vždycky s trémou listuji novým číslem a děsím se, kolik chyb mi uteklo. Ale rouhala bych se, kdybych tvrdila, že s novou podobou spokojená nejsem. Domnívám se, že jsme na dobré cestě, a potvrzuje to i čtenářská odezva.

Rozhovor byl publikován ve 2. čísle Zpravodaje LCH na s. 15.

Hana Volkmerová, 13. 7. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.