Přitápíme pod kotlem

Rozhovor s Jiřím Havelkou.

Devátý festivalový den patří v DRAKu studentům z Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Její vedoucí Jiří Havelka mi naznačil, kterým směrem se ji chystá vést. Nebylo úplně snadné pochopit všechny plány, o nichž v těchto souvislostech mluvil.

Snažíte se podstatně měnit principy studia na KALD. Co vám vadilo na starém systému?

Nevím, jestli podstatně. Snažíme se vyvíjet. Když jsem na katedře studoval já, byl ten vnitřní systém už trochu vyčpělý. Každý vedoucí ročníku si vybíral studenty podle své poetiky, hodně hodin nemělo konkrétní náplň. Vše bylo automatické, přechod do magistra, čtyři inscenace v Disku a jelo to setrvačností dál. Po konci studia následovala často velká srážka s reálným divadelním světem. I když zrovna u nás to bylo jiné, protože víc než ve škole jsme celé studium strávili v Ypsilonce, kam i někteří z nás potom plynule přešli.

Chcete, aby katedra studenty připravovala na tvorbu v „nezávislém“ divadle?

Jo. Studenti by měli umět psát granty, vytvořit si tým, ale hlavně vědět, proč se chtějí věnovat divadlu, proč je to pro ně smysluplné, ne-li doslova nutné. Nechceme, aby zůstal jediným absolventským/klauzurním výstupem Disk. Navazujeme různé rezidence nebo společné produkční programy s prostory jako je Alfréd, Alta nebo Archa. Když přijímáme studenty do magisterského programu, vždycky se u jejich projektů zamýšlíme nad tím, do kterého konkrétního prostoru by se daly umístit.

Jaké změny plánujete v bakalářském studiu?

Rozhodně jich není tolik jako v magisterském programu. V bakaláři se velká změna týká hlavně prvního ročníku. Chceme, aby se v něm studovaly všechny obory v úzkém propojení. Zjednodušeně by se dalo říct, že scénograf bude performovat, herec malovat, režisér tančit. Podstatou je, aby student v prvním ročníku přestal doufat a čekat, že se naučí, „jak na to“, jak se stát mistrem svého oboru. Místo toho by se měli dotknout základních komunikační možností divadla, nějakého herního principu, podstaty bytí na jevišti. A zjistit, že se nenaučí nic, ale můžou na něco přijít, něco sami pro sebe objevit. Teprve v dalších ročnících je čekají psychosomatické disciplíny, jako je hlasová výchova, zpěv, tanec, nebo řemeslné, jako třeba technické kreslení. Přes veškeré oborové propojení ale pro přijímací řízení do bakaláře ponecháme tradiční rozdělení rolí na režie/dramaturgie, scénografie a herectví. Je to zatím nutné, protože osmnáctiletým lidem většinou nic neříkají názvy jako Performerství nebo Konceptuální tvorba. Buď by se nikdo nepřihlásil, nebo bychom museli cílit na daleko starší lidi.

A dál?

Magisterská komise se potom podívá na to, jaké projekty si kdo navolil a podle toho vytvoří třeba pět ateliérů (to je jen pracovní název, možná tomu budeme říkat jinak). Každý z nich povede jedna nebo víc osobností a v jejich rámci pak bude probíhat magisterské studium.

Můžete být konkrétní?

Podoba těch ateliérů zatím prochází diskuzí, chceme nabídnout velmi specifické zaměření, ojedinělé i v evropském kontextu, abychom nesuplovali něco, co jinde učí lépe. Třeba jeden ateliér se může jmenovat Intermediální ateliér a povede ho Robert Smolík a Petra Tejnorová. Hodně nám záleží na tom, aby ateliéry kopírovaly inklinace studentů.

V čem je to výhodné?

Nechceme do magisterského programu pouštět ty, kterým už bakalář stačí, protože buď nemají motivaci k dalšímu studiu, nebo chtějí být pouze kryti školou, anebo si jsou jistí svým stylem a další hledání je už nezajímá. Má to být síto, kterým projdou jenom lidé, kteří se chtějí divadlu nebo spíš divadelnímu výzkumu věnovat do hloubky. Je to doktorandský přístup, ale zaměřený na praxi. Vlastní doktorské studium je nastavené víc k teorii.

Na katedře učí většinou mladí pedagogové. Jak k tomu došlo?

To vyplynulo částečně z toho, že nám mnoho pedagogů odešlo. Myšleno doslova i přeneseně. Za nějaké tipy z generace padesátníků a šedesátníků budu hrozně rád, ale momentálně se nám nedaří nikoho najít. Snažíme se oslovovat ty, kteří nám přijdou zajímaví a schopní nejen vlastní tvorby, ale i té pedagogické. Takových lidí moc není a těch, kteří jsou ochotni se katedře věnovat na plný úvazek za tak malé peníze, je ještě míň. Rozhodně jsme si neřekli, že tu musejí být všichni pod třicet. A pozor, stále u nás učí prof. Klíma, Makonj a další.

Orientujete se podle nějakých konkrétních zahraničních vzorů?

Docela jo. Pořád řešíme, kdo je nám nejbližší. Nechceme nikoho kopírovat, snažíme se spíš zjistit, v čem můžeme být jedineční, a vymezit si prostor. Na naše porady a klauzury zveme lidi z různých škol – z londýnské Central School od Speech and Drama, z Figurentheater Hochschule ve Stuttgartu, nebo z Goebbelsova institutu v Giessenu. Bilaterálních smluv máme moc, asi třicet, ale tohle jsou školy, které nám jsou blízké, a snažíme se s nimi držet kontakt. Přes Jirku Adámka se teď snažíme obnovit spolupráci s Charleville. Na festivalu Gaudeamus se podílíme s Mezinárodním institutem figurálního divadla, letos vedl workshop Mark Down z uskupení Blind Summit a účastnili se ho včetně nás čtyři školy.

Učí se u vás ještě figurativní loutkové divadlo?

Studenti projdou animačními hodinami s Markem Bečkou, pořádáme master classes, letos to bylo třeba s Nevillem Tranterem, dlouho už domlouváme spolupráci právě s Markem Downem, učit bude Nori Sawa, Rosťa Novák, pokoušíme se o kontakt s Charleville, v jedné učebně máme soubor marionet a maňásků, o své představě loutkového divadla vedou disputace se studenty Robert Smolík, Braňo Mazúch, Jan Bažant, Karel Makonj a další… Ale u málokoho ze studentů se to figurativní pojetí loutkového divadla skutečně chytá. Pravda je, že ty, kdo chtějí dělat klasické „zuškové“ loutkové divadlo, nebereme, protože jim na vysoké škole nemáme co dát. Když už se objeví někdo skutečně zajímavý se zájmem o figurativní loutky, tak se jedná o člověka, který už s tím na katedru většinou přišel (jako třeba Matija Solce, který u nás také pravidelně vede workshopy a režíruje v Disku). Kdyby se zas někdo takhle orientovaný objevil, jsme schopni mu ušít nějaké workshopy na míru. Ale úplně nevím, jestli by měla katedra tento styl divadla vyloženě podporovat. Pro mě je to věc techniky, trochu ekvilibristika. Nechci, aby naši studenti skončili na Karlově mostě a hráli dokonale s loutkou na kytaru. Nicméně zahraniční studenti se k nám hlásí často s představou tradičního „donšajnovského“ loutkového divadla, protože to je pro ně značka České republiky.

Pokud se však bavíme nejen o figurativním přístupu, myslím, že tak osmdesát procent tvorby z posledních klauzur by spadalo do kategorie loutkové divadlo.

Jak byste obecně charakterizoval směřování katedry?

Vycházíme z impulzů, které se rodí mezi studenty a námi. Naše koncepce se pořád mění, stále se hádáme o tom, jaké lidi vlastně chceme přijímat, jak a co učit a co hlavně neučit, kam se posouvat. Ale stejně se všechna pravidla posléze rozpadají. Můžeme si určit, že chceme ty, co jsou schopní být v kolektivu, anebo že hledáme zajímavé individuality. Pak ale přijde dvě stě uchazečů a z nich stejně vybereme hlavně ty, z nichž cítíme, že jsou schopni spontaneity, hry a autenticity. Že pro ně i pro nás bude mít smysl se na škole potkávat. U nás mustry a mřížky nikdy úplně nefungují – život uvnitř katedry je cosi nestejnorodého a amorfního. Chceme hlavně držet „prst na tepu doby“ a „přitápět pod kotlem“. KALD je parádní tvůrčí střet autorských eg.

Rozhovor byl publikován ve festivalovém zpravodaji Hadrián 25. 6. 2016.

Barbora Etlíková, 28. 6. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: