Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Autorská práva a divadlo II

Autorská práva a divadlo II

V minulém čísle Loutkáře jsme se v rozhovoru s Jiřím Srstkou zabývali mj. tím, jaké povinnosti má divadelník, pokud pro svou inscenaci přebírá cizí předlohu, pracuje s převzatou hudbou a jak vágně se v divadelních kruzích vykládá třeba výraz „na motivy“. Teď je na čase se posunout k samotnému autorskému dílu a jeho ochraně – na otázky tentokrát odpovídá expert na autorské právo a duševní vlastnictví, advokát a zároveň vystudovaný teatrolog, Rudolf Leška.

Rozhovor: Kateřina Dolenská

Je režie divadelní inscenace autorské dílo, které chrání autorské právo?

Hned na začátku tak složitá otázka! Jednoduchá odpověď zní, ano, rozhodně ano. Složitější odpověď zní, že tomu tak sice podle uměnovědy a podle rozumného výkladu autorského práva je, ale v Česku máme starší rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podle něhož divadelní režisér není autor, ale pouze výkonný umělec. Musíme tedy zatím vycházet z tohoto rozhodnutí, protože na rozdíl od Slováků nemáme v autorském zákoně výslovně napsáno, že divadelní režisér autorem je. Ale pozor, nic to nemění na tom, že i když se soudy dívají na režiséra pouze jako na interpreta, musí mít divadlo od režiséra v každém případě svolení (licenci) k provozování jeho inscenace či k případnému jejímu remaku, televiznímu přenosu a podobně.

Z médií je asi nejznámější kauza Filipa Smoljaka, který jako dědic požadoval na Divadle Járy Cimrmana finanční kompenzace za inscenace svého zesnulého otce, režiséra Ladislava Smoljaka. Jsou takové spory běžné nebo šlo spíše o precedens?

Tento případ je velmi neobvyklý už jen tím, že divadlem se naše autorskoprávní senáty zabývají zřídka kdy, většinu jejich agendy představuje kolektivní správa, film a hudba. Na iniciativě Filipa Smoljaka se mi líbí, že se svéhlavě snaží přesvědčit soudy, že režie je autorským dílem, a držím mu v tom palce. Po věcné stránce jsou ale spory, které vede s různými pořadateli, producenty a svou rodinou mnohem komplexnější, většinou v nich nejde o režii a nerad bych se k nim vyjadřoval, protože v jednom případě zastupuji žalovanou organizaci.

Zaujalo mě to zmiňované slovo „remake“, které chápu jako řekněme pietní kopii, a pokud se někde odchýlí od originálu, musí to být se souhlasem autorů. Ale co když se někdo řekněme zcela evidentně inspiruje, dalo by se říct, že cizí nápady vykrade? Co s tím? Jsou nástroje, jak se bránit? Jako příklad mě napadá dávná kauza plagiátu marionetové inscenace Don Giovanni od Karla Brožka z produkce Národního divadla marionet, na níž se na přelomu tisíciletí přiživovalo Divadlo na královské cestě.

Tebou zmíněná kauza měla dokonce soudní dohru a pokud se nepletu, pro Národní divadlo marionet úspěšnou. Žalobce tehdy ale zvolil trochu jinou právní strategii – nežaloval na porušení autorského práva, ale na takzvané nekalé soutěžní chování, kdy žalovanému vyčítali nemravné klamání diváka a vyvolávání nebezpečí záměny. Ale zpět k tvé otázce – inspirace je jedna věc, kopírování druhá. Samotné řešení, řeklo by se „nápad“, i kdyby bylo kdovíjak nové, chráněno není. Tedy pokud se rozhodnu inscenovat Rusalku, která se odehrává v hotelu, nemám na takový nápad žádný patent a nikomu dalšímu nemůžu zakázat, aby to tak udělal také. Jestliže ale někdo jiný začne doslova kopírovat jednotlivá řešení mizanscény, ať už scénu nebo konkrétní jedinečnou organizaci jeviště, obrazů a podobně, pak se bude jednat o zásah do práv chráněných autorským zákonem.

Proběhla někdy českými soudy podobná kauza? Nebo se to spíš děje v zahraničí?

Myslím, že se to neděje ani v cizině. O žádném případu, kde by se soudně řešilo jevištní plagiování tohoto druhu nevím. Všechny případy, co znám i ze světa, se týkaly remaku neboli víceméně doslovného převzetí celé inscenace bez svolení režiséra.

Režie je tedy autorským dílem. A co dramaturgie? Bere se vklad dramaturga samostatně, nebo se v celkové inscenaci rozpustí?

Obecně platí, že nikoli. Dramaturg je v autorském právu vnímán stejně jako redaktor v nakladatelství – je autorovi prvním kritikem a sparing partnerem, ale nikoli autorem. Pokud se bavíme o tradiční dramaturgii, jejím úkolem je vybírat texty, během realizace upozorňovat na nedostatky textu, režijní koncepce a mizanscény, vstupovat do dialogu s režisérem a tak dál, nikoli ale nahrazovat tvůrčí práci autora vlastním psaním. Ani proškrtání a zkrácení cizího textu není autorským dílem. Autorem se dramaturg stává teprve tehdy, pokud sám cizí text překládá nebo adaptuje třeba z románu pro divadlo nebo významněji přepracuje. Musí se tak ale vždy dít se souhlasem původního autora.

Což už jsme probrali minule. Pojďme se posunout k hercům, kteří jsou pro diváka zdaleka nejviditelnější. Je herecký výkon v divadle chráněn autorským právem? A pokud ano, liší se třeba nějak od ochrany filmového/televizního jinými slovy zaznamenaného hereckého výkonu?

Je to tak, jak říkáš. Herecký výkon na divadle je chráněn autorským zákonem stejně jako umělecký výkon filmového herce nebo třeba hudebníka. V praxi nebude docházet k problémům při každodenním hraní, ale případné přenosy po internetu nebo v televizi, nahrávání inscenace a podobně budou podléhat souhlasu herce. Samozřejmě tehdy, kdy se nejedná o výkon zaměstnance, nebo nebyl souhlas udělen v licenční smlouvě již dříve. U statutárních divadel se zaměstnanými herci může další podmínky upravovat kolektivní smlouva.

Ještě mě napadá modelový příklad: herec vymyslí zcela novou hereckou metodu práce, kterou posléze začne učit. Lze ji autorsko-právně chránit? Nemůže se mu stát, že ji od něj některý z žáků převezme, začne ji vydávat za svou a prodávat dál? Jinými slovy, že se na úkor toho původního autora obohatí?

To je případ třeba Michaila Čechova, časté je to též v taneční pedagogice. Zde se uplatní autorskoprávní maxima, že metody a postupy samy o sobě nejsou autorskoprávně chráněny. Za určitých okolností by se dalo uvažovat o patentové ochraně, ale to je spíše z říše akademických diskusí. V praxi se to řeší tak, že pokud vyvinu novou pedagogickou metodu, můžu si přinejmenším registrovat ochrannou známku (třeba „metoda Stanislavského“). Poté bych dával svolení užívat ochrannou známku pouze těm pedagogům, které jsem sám vyškolil a u nichž bych měl důvěru, že tu metodu dělají stejně – známkové právo toto umožňuje. Nikdo jiný by pak bez mého svolení nesměl říkat, že užívá danou metodu, mohl by ji ale ve výuce provozovat.

Z dalších nezanedbatelných profesí, jejichž úloha je v loutkovém, tedy výrazně vizuálním divadle, velmi důležitá, je profese scénografa. A opět jednoduchá otázka: jak je na tom z hlediska autorského práva?

Scénograf je považován za autora výtvarného umění, o tom není sporu, byť možná někoho překvapí, že před takovými sto lety se v autorském právu považoval za pouhého řemeslného původce užité dekorace bez autorského vkladu. Stejně jako ve výtvarném umění, musíme opatrně hodnotit, kdy došlo k zásahu do práva. Pouhé převzetí stylu, tedy pastiš, jakkoli může být esteticky méně hodnotné nebo může být kritikou odmítnuto, není ještě zásahem do autorského práva. To totiž nechrání styl jako takový, ani technologické inovace – ty může chránit patentové právo -, ale pouze konkrétní provedení konkrétního díla. Dobrým příkladem jsou známé serigrafie se čtyřportréty Andy Warhola. Konkrétní portrét třeba Marilyn Monroe chráněn bude, ale realizace téhož stylu s jiným portrétem nikoli. Proto i na uvedených fotografiích nebude pouhé vyvolání stejné nálady, použití podobných barev nebo stejné techniky (technologie loutek) zásahem do cizích práv.

Takže třeba výprava inscenace Zvedavý sloník, která mi přijde jako okopírovaný Lví král Julie Taymor, je z hlediska autorského práva v pořádku?

Umělecký se jedná evidentně o epigonství a přehnanou inspiraci. Na první pohled zde ale na předložených fotografiích skutečně nevidím autorskoprávní delikt, protože podobnosti jsou hlavně v technologii a v těch rysech, které najdeme u každého slona. V případném soudním sporu by pak soud zadával znalecký posudek znaleckému ústavu z oboru výtvarného umění a hodně by záleželo na jeho stanovisku. Takovým ústavem by v ČR mohla být například AVU.

A co když scénograf vymyslí konstrukčně zcela nový typ loutky – dá se to považovat za autorské dílo nebo je to spíš záležitost pro patentový úřad?

„Bé“ je správně. Technické a technologické inovace lze patentovat přihlášením vynálezu u patentového úřadu – ale pozor, musí se tak stát dříve, než ten vynález zveřejním, pak už nebude nový a patent úřad odmítne. Autorským dílem může být a zpravidla i bude vnější podoba čili design loutky.

Zůstaňme ještě chvíli u technických divadelních profesí. Jak jsou na tom s autorskoprávní ochranou třeba autoři světelného nebo zvukového designu? Nebo technologové a řezbáři loutek, kteří realizují a kolikrát domýšlejí scénografický návrh? Mají nárok na ochranu svého díla?

Obecně lze říct, že výsledky práce řemeslných a technických profesí autorským zákonem chráněny nejsou, zatímco autorských profesí ano. Někdy to ale ani s uměleckými profesemi není jednoduché. Takže například výtvarníkův návrh chráněn je, ale pokud podle něj řezbář udělá loutku, tak tomu řezbáři práva nevzniknou, i když to samozřejmě může být mistrovská práce vyžadující talent. To samé platí třeba o malíři v dílnách, který na kulisu namaluje scénický návrh výtvarníka. Světelný design a sound design jsou svébytné disciplíny, u nichž se v poslední době uznává autorská kvalita, nicméně určitě ne vždy a v každé situaci. V divadelním provozu by ale z opatrnosti měla být v těchto případech uzavíraná licenční smlouva.

V tomto ohledu by mě vlastně zajímalo, pokud se od divadla vzdálíme do světa kinematografie – je třeba práce kameramana chráněna jako autorské dílo? U fotografa mi to třeba přijde celkem nezpochybnitelné. A jak jsou na tom s autorsko-právní ochranou zvukaři? A pokud se zaměřím na ještě specifičtější oblast filmu: co takový animátor-fázař?

U kameramana je to v principu stejné jako u fotografa – nasnímaný obraz bude chráněn autorským právem. U zvukařů je to složité, ale platí, co jsem řekl u sound designu v divadle – věc nutno posuzovat ad hoc, ale dnes je tendence považovat výsledek práce zvukaře za autorské dílo. Zvukaři mají dokonce svůj svaz, obdobu OSA, který se jmenuje OAZA. Animátor však za autora považován není. Byť je při jeho práci nutný výtvarný talent, rozkresluje pouze cizí návrh a sám není za tvůrce považován. Totéž platí u animace loutkové, kde fázař není považován za výkonného umělce. Naproti tomu na divadle loutkář za výkonného umělce považován bude, neboť vlastním vedením loutky individuálním způsobem osobně interpretuje dramatickou postavu.

A řečeno teorií Jana Císaře vytváří jevištní postavu, kde, cituji, znak – zobrazení i smyslové bytí vzniká ze vztahu dvou rovnocenných prvků: výtvarného a živého člověka-herce. Na závěr bych se ještě chtěla zeptat, jak se to obecně má s dodržováním autorských práv a tlakem autorů na jejich dodržování. Ráda bych se mýlila, ale přijde mi, že u nás celkem chybí široce zakořeněný respekt k duševnímu vlastnictví. Housku na krámě by člověk neukradl, ale třeba film si na internetu klidně stáhne. Lepší se ta situace, nebo je ještě potřeba mnohem cílenější osvěta, aby se situace autorů, na jejichž práci v tom nejkřiklavějším případě parazitují platformy typu Ulož.to, zlepšila?

Myslím si, že společenské klima se dnes již velmi proměňuje a svým způsobem k tomu přispěla i ta strašlivá krize, která dopadla na umělce v důsledku protipandemických opatření, kdy se umělci a umělecké organizace dostávali do nepřekonatelných potíží, zatímco technologické společnosti, výrobci a dovozci elektroniky, provozovatelé legálních i nelegálních platforem sdíleného videa a hudby bohatli. Nedávná rozhodnutí českých i evropských soudů v krátké době posledního roku dala jasně najevo, že výklad, kdy například provozovatelé Ulož.to bez jakéhokoli ostychu tvrdí, že je pouhým úložištěm obsahu pro vlastní potřebu, něco jako Google Disk, není udržitelný. Přitom společnosti jako Ulož.to vydělaly společně za posledních deset let šokující miliardy korun, zatímco legální platformy živoří. Věřím, že dnes i zájemce o divadlo na síti upřednostní legální verzi za pár korun, jako je třeba služba Dramox, před podporou pokoutných poskytovatelů nebo organizovaného zločinu placením za obsah na různých podivných platformách nebo na neznámé účty.

Loutkář 2/2021, s. 78–81.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.