Loutkar.online

Středa, Jiří: Naděžda Zahradilová, Naďa Sotáková-Kirschnerová

1) Naďa Zahradilová

Oba jste hráli na loutkové scéně v Libni Na korábu. Jak jste se k této amatérské činnosti dostala?

Loutková scéna byla založena Milošovým otcem a v roce 1945. Na jejích aktivitách se podílely tři manželské páry (Hájkovi, Gacíkovi, na třetí už si nevzpomenu) a studenti libeňského gymnázia. Přes týden po večerech probíhaly zkoušky, úpravy loutek, přípravy scény, výběr hudby, aby se v neděli odpoledne mohlo hrát pro děti a někdy večer pro dospělé.

Vzpomínáte si jaké role hrál Miloš, budoucí interpret Spejbla a Hurvínka a jak se mu loutkářská práce dařila?

Miloš vždycky hrál hlavní postavy (pro děti hlavně Kašpárka), ale když bylo zapotřebí, tak rolí v jedné hře měl i víc. Zároveň se musely napodobovat i hlasy a zvuky zvířat a to Miloš zvládal velmi dobře. Asi v roce 1947 Milošův otec pozval prof. Skupu do Divadélka na Korábě. K naší velké radosti pozvání bylo přijato a při té příležitosti Miloš předvedl Hurvínka a Spejbla a tak se u Skupy zviditelnil. Divadélko také pořádalo ples ve Slovanském domě pod záštitou pánů Skupy a Malíka.

Bylo pro Miloše loutkové divadlo rodinnou tradicí, kterou bylo nutné respektovat?

Tím, že Miloš věnoval divadélku už jako malý všechen svůj volný čas, bylo řečeno vše.

Vodil Miloš na Korábu i marionety?

Jelikož v Divadélku na Korábě scéna byla upravena tak, že zvlášť byli vodiči loutek a pod scénou byli herci mluvící za loutky, Miloš se k vodění loutek tolik nedostal, i když i tuto profesi někdy zastával.

Co víte o Milošových aktivitách za Protektorátu a v prvních poválečných letech.

S Milošem jsme sice chodili do stejné školy, ale více jsme se poznali až po revoluci 1945. Vím ale, že za revoluce pracoval ve skupině pod vedením gen. Kutlvašra a po válce byl zařazen do Revoluční gardy, která pak byla rozpuštěna a pro Miloše začal normální studentský život. Jak se potom v roce 1948 zapojil do Skupiny, která bojovala proti tehdejšímu režimu, nevím (nechtěl o tom mluvit), ale brzy byli všichni zavřeni. Hlavní iniciátoři dostali trest smrti, který jim byl změněn na doživotí. Miloš byl až v té poslední skupině. Těm byl vyměřen trest 4 měsíce. Ty pak strávil v cihelně v Uhříněvsi.

Jak probíhalo Milošovo rozhodnutí nastoupit do Divadla S+H?

Po ukončení trestu nastoupil Miloš do ČKD, kde pracoval jako nádvorný (zametal dvory a dílny) a nakonec se vypracoval na ještěrkáře. V továrně pracoval jen pár měsíců, protože musel nastoupit do vojenské prezenční služby k PTP do Svaté Dobrotivé (dnes pouze Svatá), kde strávil celé dva roky. Tam pracoval v Komárově v továrně Buzuluk (strojírenství). Miloš měl to štěstí, že měl dobrého velitele, spolu založili divadlo a začalo se ochotnicky hrát nejen pro vojáky, ale i pro místní obyvatele. Po ukončení vojenské služby měl Miloš znovu nastoupit do ČKD jako dělník, ale toto nařízení bylo zrušeno. Přemluvila jsem tehdy Miloše, aby zašel za Skupou, se kterým se už znal a požádal ho, jestli by ho zaměstnal v Divadle S+H. Miloš se zdráhal, ale nakonec to přece jen zkusil a byl přijat.

Jak jste vnímala jeho prnví léta působení v divadle a pozdější převzetí titulních postav?

Ze začátku byl Miloš zaměstnán jako pomocná síla, ale pomalu se propracoval k tomu, že začal hrát Hurvínka. V té době už Skupa měl nemocné hlasivky tak, že Hurvínka přenechal Milošovi s tím, že na plakátech bude stále veden jako interpret Skupa. Teprve když byl Miloš Skupou uveden jako jeho nástupce, mohlo být jeho jméno vedle Skupova jména.

Proč se vzdal vysokoškolských studií?

Vysokoškolských studií se nevzdal, z vysoké školy byl propuštěn v lednu 1949 jako „studijně neprověřený“, což se tehdy vysokoškolákům psalo do indexu po proběhnuvších prověrkách, kterými museli tehdy projít všichni.

Jaké jiné zájmy měl Miloš v době, kdy jste spolu žili?

V roce 1950 jsme se vzali, ale vzhledem k bytovým problémům jsme vlastně nikdy neměli byt, ani společnou domácnost a tak o jiných Milošových zájmech ani nevím.

2) Naďa Sotáková – Kirschnerová

Kdy jsi začala vnímat, že je tvůj otec loutkář a kdy ses s jeho uměleckou prací prvně blíž seznámila?

Když jsem viděla tátu v novinách s podtitulem Miloš Kirschner se svou loutkou. Na levé noze seděl Hurvínek a na pravé já. Bylo mi osm. Setkání s Hurvínkem proběhlo o čtyři roky dříve a bylo velmi dramatické. Loutka mě svým vzezřením tak vyděsila, že má první návštěva představení skončila v předsálí. Díky rychlému sblížení s dřevěným klukem jsem tento prohřešek vytěsnila, zato si dodnes vybavím zvláštní pocit ze zákulisí a milou atmosféru malého divadelního klubu v Římské. Tátovu práci jsem brala jako každé jiné zaměstnání, jako umělce jsem ho začala vnímat mnohem později.

Jakou to mělo odezvu, když se tvoji spolužáci dozvěděli, že jsi dcerou herce, který hraje Spejbla a Hurvínka?

Děti ve školce byly nadšené ze žvýkaček, které mi táta vozil ze zahraničí. V obecné škole se o tom všeobecně vědělo, neboť to byla malá venkovská škola a paní ředitelka byla teta herce Petra Čepka. Byla jsem její oblíbenkyní a jen díky častým nemocem jsem se nemohla zúčastnit všech kulturních akcí a zbylo i na spolužáky a já se tím pádem nemusela cítit vůči ostatním „úplně blbě“. Rub a líc. Já v nemocnici a tátova návštěva. Uprosila jsem ho, zaimprovizoval a s námi přítomnými se bavil coby Hurvínek. Nadšení dětí nebralo konce a odrazilo se to i na personálu. Během svého tříměsíčního pobytu jsem přibrala 8 kg na váze. Výraznější vzpomínky nemám, jako dcera jsem se nepředstavovala a pokud se někdo zeptal, tátu jsem nezapřela.

Měla jsi někdy nutkání jít v jeho šlépějích? A jak on ovlivnil tvoji životní dráhu?

Čím jsem byla starší, tím víc mě to táhlo k divadlu. S tátou jsme se scházeli, jak jen to bylo možné, takže nic moc. Všechna naše společná setkání měla v podstatě stejný průběh: napětí, oťukávání, přibližování a radostné očekávání chvil příštích. Ze schůzek jsem odcházela nabitá energií. Ta sice časem vyprchala, ale jedna dobře míněná rada mě přece jenom ovlivnila. V práci, kterou děláš si najdi něco pozitivního pro sebe, zadej si cíl, pokud možno nejvyšší a soustřeď se na něj. Na herectví jsem se nedostala, s cílem písařky coby mistryně v pasní na stroji jsem se nedokázala ztotožnit, zato z razítek jsem si dělala obrázky. Přihlásila jsem se na výtvarnou školu a absolvovala ji.

Líbilo se ti divadlo, které tvůj otec dělal – v tvých pěti, deseti i osmnácti letech?

Z dětských let mi v paměti utkvěla inscenace Hurvínkova kouzelná vlaštovka a to z prostého důvodu: Hurvínek celý v čokoládě. V osmnácti jsem chodila do divadel na činohru, pantomimu i muzikál. Zato o pár let později, kdy se začala hrát v Divadle S+H večerní představení, jsem nechyběla. Dějiny kontra Spejbl – nádhera! Herecký koncert! Byl to pro mě zlom v pohledu na loutkové divadlo.

V 70. letech jsi nastoupila do Divadla S+H. Proč jsi se tak rozhodla?

Po skončení výtvarné školy jsem sháněla vhodné zaměstnání, nejlépe spojení výtvarna s divadlem. Mohla jsem nastoupit v ÚLD, ale tátovi se to nelíbilo.Podruhé, ohledně „Hurvínka“, zabodovala máma. Obrátila se na společného kamaráda pracujícího v kultuře a místo se našlo. Záskok za mateřskou dovolenou. V době, kdy byl táta s divadlem na zájezdě, jsem podepsala smlouvu s jeho náměstkem a nastoupila. Dnes bych dodala, osud tomu chtěl.

Oba jste s manželem, scénografem a technologem Dušanem Sotákem, bezpočtukrát spolupracovali na divadelních inscenacích a mnoha televizních večerníčcích. Jaká byla spolupráce s otcem a pro Dušana – s tchánem?

Po roce nastoupil do divadla i Dušan, kterého si, na rozdíl ode mě, táta sám vyžádal. Byl s ním natolik spokojený, že mu nepodepsal přihlášku na vysokou školu s odůvodněním, že ho nechce ztratit. Stal se nejmladším šéfem výpravy se slovy: „Máš mou plnou důvěru a volnou ruku.“ Pominu-li zaměstnanecké vztahy (mým šéfem byl Dušan a táta „nejvyšším“), vzpomínám na toto období ráda. Vynahradilo mi to léta potkávání se a hledání. Byla jsem svědkem nenálad, hysterických výlevů a na druhou stranu láskyplných projevů, všedních maličkostí, velkého hereckého srdce, veselí i smutku. Žila jsem s tátou v rodině, pravda divadelní, ale i tak jsem za to vděčná.

Po revoluci jsme se s Dušanem osamostatnili a založili si firmu SOT. Byli jsme tátou přizváni ke dvěma projektům. První zůstal rozpracován, druhý se uskutečnil. V pořadí třetí řada Večerníčků. S tátou „na place“ – zážitek na celý život. Byla by to kapitola sama pro sebe.V plánu zůstala realizace tátova celoživotního snu „Divadlo z almary“. Scházeli jsme se, naslouchali, vymýšleli a hledali chybičky nad hotovým projektem, bohužel jen na papíru. Na jedné straně já s Dušanem plni elánu a na straně druhé tátova nemoc, která mu ubírala sílu i energii. Těch posledních pět let patří k nejšťastnějším, i když se smutným koncem. Stačili jsme si říct vše podstatné, co celá ta léta zůstalo nevyřčeno.

Spolupráce Dušana s panem tátou, jak ho občas oslovil po nabídce tykání, byla výjimečná. Loutka – marioneta se stala ústředním motivem jejich debat o divadle, doplňovali se a náramně si rozuměli. Po ukončení „vysoké školy loutkářské“ při odchodu z divadla Dušan nedostal diplom, ale jako poděkování za spolupráci mu táta daroval loutky Spejbla a Hurvínka, se kterými začínal u prof. Skupy.

Vytvořila jsi řadu ilustrací s hrdiny tohoto divadla. Máš k nim takový vztah jako mívají již po mnoha desetiletí jejich diváci? Která z těch postav je ti nejbližší?

Táta přišel do Divadla S+H ve stejném roce jako já na svět. Pro sebe jsem s Hurvínkem, obrazně řečeno spojena pupeční šňůrou. A tenhle ušatý kluk neohraničeného věku, tak trochu rošťák, neposeda a děsnej koumák, je mi nejmilejší. Další členové rodinky jsou jen o „krůček“ pozadu.

Jsi Milošova prvorozená dcera, teď již více méně mimo Divadlo S+H, jak si pro sebe a jeho obdivovatele udržuješ jeho památku, která je i více jak deseti letech od jeho smrti stále živá?

Vedle pracovního stolu mám momentku, na které je táta zachycen ve chvíli, kdy chtěl něco sdělit. A tak čas od času „hodíme spolu řeč“. Ráda se podívám na reprízy pořadů s ním, poslechnu si kazetu v jeho interpretaci, přečtu si dopis nebo se proberu fotografiemi. Zkrátka dělám to, co každý jiný při vzpomínce na někoho blízkého, který už není mezi námi fyzicky. Při setkáních s přáteli a známými (o blízkých příbuzných nemluvě) jsou vzpomínky na tátu častým tématem. A v neposlední řadě žijeme v Libni, v místě, kde táta vyrůstal a začínal, v místě, kde jeho stopa bude vždy přítomna.

Loutkář 5/2007, s. 218–219.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.