Loutkar.online

Novák, Jan: Bohumír Koubek (8. 11. 1931 – 29. 8. 2018)

Když přivezli z tiskárny sešitek s prostým názvem Omalovánky, nebyl už jejich autor, sochař a loutkář Bohumír Koubek, mezi živými. Omalovánky byly jeho poslední prací, byl již delší dobu upoután na lůžko, ale nezahálel, kreslil a rozdával obrázky, sobě i druhým pro radost. Většinou kreslil pohádkové postavy, ale také stylizované šašky a paňáci ve stále nových a nových variantách. Završila se tím Koubkova tvorba i životní pouť.

I když se narodil na Březových Horách u Příbrami, prožil prakticky celý život v Praze. A byly to patrně časté návštěvy produkcí lidového loutkáře Antonína Kopeckého a představení Říše loutek a Divadla Spejbla a Hurvínka, které nasměrovaly jeho životní dráhu. Již jako jedenáctiletý hrál na dvorku s vlastnoručně vyrobenými maňásky a pár let nato vytvořil i sadu marionet. Ve dvanácti letech vyrobil jeden a půl metru vysoký model Staroměstské radnice. Nebylo pochyb o jeho výtvarném nadání a manuální zručnosti. Bylo tedy logické, že po absolvování měšťanské školy pokračoval ve studiu na Ústřední škole bytového průmyslu, kde navštěvoval řezbářskou speciálku. V šestnácti letech se stal z pravidelného diváka aktivním spolutvůrcem Říše loutek. Zprvu jako elév dostával pomocné úkoly, ale velmi rychle se uplatnil jako zručný loutkoherec. Velkou inspirací se mu stala návštěva moskevského Ústředního loutkového divadla v roce 1948. Ne snad velkoformátovými inscenacemi, ale sólovými výstupy S. V. Obrazcova. Vytvořil pak několik mimických loutek a sólová čísla, která nezapřela inspirační zdroj. Byl jejich invenčním interpretem a sehrál je ve stovkách vystoupení po celé republice, v pořadech s takovými hvězdami, jako byli Vlasta Burian, Beda Lak, Josef Pehr a mnoho dalších.

V letech 1949–1954 navštěvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, speciálku užitého sochařství u profesora Josefa Wágnera. Po absolutoriu ho čekala dvouletá vojenská služba, a když se chýlila ke konci, sešly se mu tři stejně lákavé nabídky. Josef Skupa si cenil jeho tvárného hlasového fondu, nabízel mu interpretaci paní Drbálkové. S další nabídkou přišel Jan Malík. Tou se Koubkovi otevřela možnost angažmá v Ústředním loutkovém divadle. Shodou okolností se ale v té době rozhodl Vojta Sucharda rezignovat na vedení Říše loutek, kterou založil a byl jí 36 let principálem. Nabídce stát se Suchardovým nástupcem a pokračovatelem Koubek neodolal. Stal se tedy na 15 let vedoucím divadla Říše loutek.

Koubek nebyl žádný revolucionář, ale přesto cítil, že Říše loutek potřebuje novou energii. Bylo mu jasné, že je především nutné obměnit repertoár a při vší úctě k suchardovskému odkazu co nejdříve stáhnout staré repertoárové stálice. Měl šťastnou ruku, když si za svou první inscenaci zvolil Cinybulkovy Hračky na cestách, osvědčený text, který rozehrál výraznými a technologicky kvalitními marionetami. Svým režijním vedením dokázal soubor dovést k mimořádným hereckým výkonům. Inscenace bodovala na Loutkářské Chrudimi v roce 1958. A pak už následovala jedna inscenace za druhou, většina z nich s marionetami.

Ne zcela přesně se tvrdí, že Koubek začal pro každou novou inscenaci realizovat jiné výtvarné řešení. Tato praxe se v Říši loutek začínala praktikovat již od roku 1949, ale za koubkovské éry se stala samozřejmostí. Jedním z vrcholů jeho inscenační tvorby se stal Pohádkový zákon Karla Maška-Fa Presto (1961). Konstrukčně i výtvarně výborné loutky, herecké výkony vzbuzující respekt a uznání. Na Loutkářské Chrudimi sklidil mimořádný ohlas od kolegů loutkářů a kritické reflexe od poroty. Koubkovy loutky byly tvarově stylizované, ale vždy to byla stylizace esteticky pohledná bez nepříjemných deformací.

V roce 1968 uvedl na scénu Fausta lidových loutkářů. Inscenaci, která byla nejen textem, ale především výtvarným pojetím reminiscencí na produkce kočovných komediantů. Byla to Koubkova poklona a poděkování za nezapomenutelné dětské zážitky a předznamenávala obecnou vlnu zájmu o staré loutkové hry. Obdobné zdroje inspirace vedly Koubka k inscenaci Malé loutkové varieté (1970), opakovaně uvedené na Loutkářské Chrudimi, ověnčené řadou cen a natočené Československou televizí. Pro úplnost je třeba připomenout inscenaci Don Šajn (1977), kde se k témuž zdroji obrátil do třetice – a také tato inscenace přinesla Říši loutek palmu vítězství.

Když se Koubek v roce 1971 rozhodl opustit principálský post v Říši loutek, aby se mohl věnovat sochařské tvorbě, rozloučil se výpravou k Renčově hře Labutí princ, výpravou baladickou, působící až monumentálně a evokující severské ságy. A krátce nato, v roce 1973, vytvořil pro inscenaci nové umělecké vedoucí souboru Hany Zezulové výpravu zcela jiného charakteru, loutky hrubě tesané z dřevěných špalků ve scéně zatěžkané masivními dekoracemi. Jednalo se o Speranského Krásu Nevídanou, která na festivalech v Žilině a Chrudimi vzbudila rozruch právě především tou “nekoubkovskou” výpravou.

Nelze opominout Koubkovo loutkoherectví. Zmínili jsme jeho virtuózní kabaretní čísla. Stejně znamenitě ovládal i marionety. Nejčastěji se však uplatnil jako mluvič. Měl široký hlasový rejstřík, od fistule po chraplavý stařecký hlas. S oblibou hrával texty lidových loutkářů, což je nejlépe zaznamenáno na nahrávkách pro soubor Zvoneček z Prahy-Braníku. V inscenaci vždy ztvárnil několik rolí.

Po jeho odchodu z vedení Říše loutek se na scéně stále častěji dostávali ke slovu maňásci a javajky, přitom Koubkovo loutkářské srdce patřilo především marionetám. A tak není divu, že ho ke spolupráci zlákaly dva pražské soubory, které jsou ortodoxně marionetářské: kobyliská Jiskra a zmiňovaný Zvoneček. Pro oba vytvořil několik výprav, s oběma si občas i zahrál. Říši loutek se ale neodcizil, opakovaně se do ní vracel jako výtvarník i jako režisér. Splnil si i jedno své dávné přání a v roce 1998 vypravil a režíroval Kašpárkovu maminku Karla Maška-Fa Presto.

Bohumír Koubek byl ovšem také sochař. Jeho sochařské práce mají různé polohy. Na jedné straně jsou to realistické, chtělo by se říci štursovské portréty (Max Švabinský, Vojta Sucharda, Jan Zrzavý) a vedle toho plastiky odrážející jeho celoživotní lásku k lidovému umění, jak to nejpřesvědčivěji dokumentuje křížová cesta pro kostel Povýšení svatého Kříže v Poděbradech. Loutkáři ovšem oceňují především jeho pamětní desku připomínající založení UNIMA. Sedm postaviček Kašpárků zdobí vchod do Říše loutek a plastika, která svou koncepcí navazuje na prvorepublikové logo Iva Puhonného, se stala jedním ze současných symbolů UNIMA. Postava Kašpárka byla Koubkovi představitelem celého tajemného, rozverného a uhrančivého světa dřevěných herců. Vytvořil jeho postavičku v mnoha variantách. Jako by stále hledal jeho ideální podobu. Snad ji nakonec našel. Koubkův Kašpárek vítá diváky s otevřenou náručí nad vchodem do Říše loutek.

Bohumír Koubek

Jan Novák remembers Bohumír Koubek, a passionate sculptor and puppeteer who spent most of his working life at the Říše loutek theatre in Prague. Bohumír Koubek died this August at the age of 85. The author believes that one of Koubek\’s best productions was Pohádkový zákon based on a story by Karel Mašek (1961). It featured brilliantly constructed and exquisitely carved puppets and praiseworthy acting performances. Koubek particularly loved marionettes, which is why he joined forces with Prague\’s two theatre groups that strictly use this particular type of puppets: Jiskra and Zvoneček. Koubek was however also a sculptor. His work is very varied, from realistic portraits to carvings that reflect his lifelong love of folk art. Puppeteers however particularly praise his plaque commemorating the founding of UNIMA.

Loutkář 4/2018, p. 102–103.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.