Lešková Dolenská, Kateřina: Vazby mezi českým a slovenským loutkářstvím po roce 1993

Rok 2018 je bilančním rokem století česko-slovenské vzájemnosti, kterou nenarušil ani rozpad federace na počátku 90. let 20. století. Vzájemnosti, jejíž obrovskou výhodou je jazyková a kulturní blízkost a která se velmi úspěšně realizuje (nejen) v oblasti živé kultury. Ve světě české kinematografie je například naprosto běžnou praxí obsazovat slovenské herce i do (česky mluvených) hlavních úloh. Také vzniklo několik česko-slovenských mainstreamových televizních pořadů (například hledání společné pěvecké superstar nebo největšího talentu), slovenská populární hudba je běžně zastoupena v playlistech českých rozhlasových stanic a vice versa, hudební skupiny také často plánují svá turné po obou zemích. Ve sféře výtvarného umění nejsou výjimkou společné vystavovatelské projekty (například na prestižním Bienále v Benátkách), stejně tak nejsou nijak neobvyklé ani společné promotérské akce na mezinárodních veletrzích performativního umění (CINARS Montreal, APAP New York, PAMS Soul ad.). Přirozená a spontánní kulturní výměna pochopitelně funguje i v případě divadla a nikdo ji nevnímá jako něco neobvyklého.1

Slovenští tvůrci v českém divadle

Jsou to v drtivé většině slovenští studenti, kteří přicházejí na české umělecké školy (DAMU, JAMU, případně konzervatoře); v opačném směru je tento trend naprosto ojedinělý. Jako absolventi se pak po studiích málokdy vrací zpět (případně působí v obou zemích, viz například soubor Odivo nebo Divadlo koňa a motora). Je to jistě také tím, že se na škole seznámí se svými budoucími kolegy, tvoří s nimi klauzurní a absolventské inscenace i vlastní nezávislé projekty a vytváří si síť kontaktů. Ani fakt, že je od roku 1989 možné studovat na bratislavské VŠMU loutkářský obor (do té doby byla možnost pouze na pražské loutkářské katedře DAMU), počty slovenských uchazečů o studium na nynější KALD DAMU nijak zásadně nezahýbal.

Absolventi hereckých oborů bývají po studiu v Česku, které zahrnuje pro cizince i lekce z češtiny, tak výborně jazykově vybaveni, že u mnohých nezasvěcení ani netuší, že je jejich mateřským jazykem slovenština. Takových herců jsou na českých scénách desítky – z mladší generace jsou to například Pavol Smolárik, Zuzana Stavná, Natália Drabiščáková, Zuzana Onufráková, Martina Sľúková, Tomáš Dianiška (ten dokonce píše dramatické texty v češtině), Andrea Ballayová (která hraje zároveň na českých i slovenských scénách), Jazmína Piktorová, nebo třeba absolvent pražské konzervatoře Braňo Holiček. Ze střední generace třeba herci Peter Varga, Martin Veliký, Magdalena Zimová (Matejková), Martin Matejka (dohromady tvoří tzv. “slovenskou sekci Divadla v Dlouhé”), Ján Sedal, loutkářky Zuzana Bruknerová (Halušťáková), Michaela Homolová (Dömeová), Bela Schenková a mnozí další.

V českém divadle působí také řada slovenských režisérů, ať už studovali v Praze, Brně nebo Bratislavě, a to i na postech uměleckých šéfů a kmenových režisérů, tedy nikoli jen jako krátkodobí hosté – jmenovitě Braňo Mazúch (Západočeské divadlo Cheb, poté Divadlo Lampion Kladno, v současné době pedagog KALD DAMU), Dodo Gombár (dříve Městské divadlo Zlín, Švandovo divadlo Praha), Marián Amsler (Divadlo Letí Praha), Viliam Dočolomanský (Farma v jeskyni Praha), Martin Kukučka (SKUTR Praha, Divadlo v Dlouhé Praha), Martin Čičvák (Činoherní klub Praha), Juraj Deák (dříve Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, poté Divadlo na Fidlovačce Praha, dnes Vinohradské divadlo Praha), Vlado Štancel (1997–1999 Divadlo Minor, Praha), Michal Vajdička (dříve Dejvické divadlo Praha), Šimon Spišák (Lachende Bestien Praha), Ivan Buraj (Buranteatr Brno), Natália Deáková (Tylovo divadlo Plzeň) nebo třeba už zmiňovaný Braňo Holiček (dříve Studio Ypsilon, poté Divadlo po Palmovkou, dnes Divadlo Minor Praha). V českém loutkovém divadle je pak v současné době absolutní hvězdou režisérka (a zároveň herečka) slovenského původu Michaela Homolová, která svou uměleckou dráhu spojila s libereckým Naivním divadlem, kde působí od roku 1999 dodnes.

Liberecký tým snů

Její režisérská kariéra začala celkem nenápadně, bez velké pompy, ale postupně se vypracovala na nejrespektovanější českou loutkářskou osobnost, která ví, k čemu jsou loutky v divadle dobré, a neváhá je pro to použít. Ve své tvorbě se Michaela Homolová soustředí zejména na nejmladší publikum a je podepsána pod řadou úspěšných inscenací – namátkou Marbuel a Kratinoha (2001), Janek a kouzelná fazole (2006), Hrnečku, vař! (2006) nebo Jakub a obří broskev (2010). Její inscenace textu Vítka Peřiny Budulínek (2012) získala putovní cenu Erik za nejinspirativnější počin divadelní sezóny, která se jí znovu vrátila do rukou o čtyři roky později za poetické pásmo Čechy leží u moře (2016). Mezitím Naivní divadlo triumfovalo s její inscenací O beránkovi, který spadl z nebe (2014). Právě Beránek a Čechy leží u moře patří k tomu nejlepšímu, co v posledních dekádách pro děti vzniklo.

Michaela Homolová je skutečně všestranná divadelnice, protože několik cen získala i za herectví, které podle svých vlastních slov nikdy nestudovala a “hraje z libosti”.2 Díky ní a jejímu sehranému týmu (zpravidla dramaturg Vít Peřina, scénografové Robert Smolík nebo Barbora Jakůbková a muzikant Filip Homola; velký tvůrčí podíl ovšem mívají na výsledné podobě i účinkující herci) se na soubor upřela pozornost celé české divadelní obce. Je také nutné doplnit, že neobyčejná synergie týmu Naivního divadla inspiruje k tvorbě i další jeho členy – nejúspěšnější loutkářskou inscenací loňského roku se tak stal traktát o zkáze světa určený výhradně pro dospělé Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých v režii Filipa Homoly. Troufám si říci, že bez předchozích zkušeností libereckého týmu a jeho permanentního hledačství pod taktovkou Michaely Homolové by vzniknout nemohl.

Jako režisérka také často spolupracuje s pražským souborem LokVar a nezanedbatelné je i její pedagogické působení. Kromě dlouhodobé spolupráce s libereckou základní uměleckou školou vedla společně se svým mužem například první studentský cyklus obnovené dvouleté Loutkářské konzervatoře (2015–2017) a od akademického roku 2018/2019 je ročníkovou vedoucí posluchačů oboru režie-dramaturgie na KALD DAMU. Bude se tedy v nejbližších letech zásadně podílet na formování další generace českých loutkářských tvůrců, protože právě absence mladých režisérů a dramaturgů se zájmem o tvorbu s loutkami a pro děti se začíná ukazovat jako velký problém.

Loutkářští režiséři “z dovozu”

Co se krátkodobých hostování (nejen) slovenských tvůrců v Česku týče, není to v loutkovém divadle překvapivě příliš rozšířená praxe. Víckrát pracoval v českých divadlech například režisér Ondrej Spišák, který byl už během svých studií na loutkářské katedře DAMU roku 1986 přizván do plzeňského Divadla Alfa jako asistent režie inscenace Tři pohádky Jana Wericha (režie Pavel Vašíček). S velkým časovým odstupem, až v roce 2009, pak připravil s tehdejšími posluchači KALD DAMU z ročníku Marka Bečky absolventskou inscenaci Stvoření a poté ještě dvakrát režíroval v královéhradeckém DRAKu – v roce 2012 pohádku O štěstí a neštěstí a v roce 2015 se podílel na mimořádném projektu Labyrint světa a ráj srdce. Není bez zajímavosti, že právě kolem Ondreje Spišáka vznikl na škole v druhé polovině 80. let nezávislý soubor AKABAL, tedy “AKAdemie Bábkarov A Loutkářů”, sestávající z jeho spolužáků, dnes etablovaných umělců (Petr Forman, Tomáš Žižka, Jana Hrabová Svobodová, Karel/Matěj Šefrna, Ivana Hessová ad.), a to v době, kdy byla česká nezávislá alternativní scéna ještě doslova “v plenkách” a prokazatelně byl pro další tvůrce velkou inspirací.

Dvakrát byl k pohostinské režii kladenským Divadlem Lampion přizván Pavol/Pavel Uher (Aladinova lampa, 2003; Třináctery hodiny, 2004), jednou byl ostravským Divadlem loutek pozván Silvester Lavrík (Gulliver, 2004), který jinak celkem pravidelně spolupracuje s ostravskými činoherními divadly a Městským divadlem ve Zlíně. Ostravští loutkáři, kteří jsou v této internacionální výměně zdaleka nejaktivnější, už několikrát spolupracovali se scénografem Miroslavem Dušou (v roce 2007 zde také režíroval, a to úspěšnou inscenaci Kráska a zvíře), dvakrát s Martinem Geišbergem (O víle menší než makové zrnko, 2011; Aika ze ztracené pohádky, 2014) a překvapivě zatím pouze jednou s velmi ceněným režisérem a pedagogem VŠMU Peterem Palikem (Strašpytlík Muko, 2012). Stejně tak hostoval v ČR zatím pouze jednou slovenský tvůrce, držitel ceny Dosky 2008, Kamil Žiška (Zlatovláska, 2011, Divadlo Minor Praha). Zatímco většina výše zmiňovaných inscenací (vyjma Spišákova Labyrintu oceněného Cenou Divadelních novin za sezónu 2014/2015) nezaznamenala výraznější odbornou odezvu, Žiškova pražská inscenace na sebe upozornila na libereckém festivalu Mateřinka 2013, kde získal cenu za režii a hudbu a scénograf Robert Smolík cenu za výpravu.

Z plejády mimořádných a originálních tvůrců, kteří pracují ve slovenském loutkářském světě, se Českem zatím doslova jen mihli tvůrci z progresivního uskupení Med a prach Ivan Martinka (spolupráce na realistické loutce Juraje Kukury využité v inscenaci Martina Čičváka Kukura v pražském Činoherním klubu, premiéra 2011) a Ivan Kalinka (hudební spolupráce na inscenacích ostravského Divadla loutek Strašpytlík Muko a Aika ze ztracené pohádky). Režisérka a zároveň pedagožka KBT DF VŠMU vychovávající novou generaci loutkářů Katarína Aulitisová je v českém kontextu (resp. v elektronické databázi Institutu umění – Divadelního ústavu) doposud také překvapivě evidována pouze jako “autorka dramatizací” a “dramatička” inscenací O devíti měsíčkách (uvedeno mosteckým Divadlem rozmanitostí v roce 1994 v režii Ivana Zajáčkové a Marie Stejskalové a následujícího roku v plzeňské Alfě, režie Milena Jelínková) a Když máma není doma… (Divadlo Alfa, 1998, režisér neuveden).

Zatím jeden, ale zato významný divadelní počin v českém divadle má na kontě mladá režisérka Monika Kováčová (dříve BDnR, dnes Odivo) – patří jí prvenství české inscenace pro děti mladší dvou let, takzvaného “batolária”. Ve spolupráci se Studiem Damúza a KALD DAMU (kde studovala režii a dramaturgii) připravila poetickou loutkovou inscenaci Batosnění (2014) na motivy z knihy Petry Kubáčkové O andělovi, noční můře, statečném medvídkovi, hodném slonovi, opici a divoké huse.

Jediným tvůrcem, který se do Česka skutečně pravidelně vrací a výrazně se zapsal do českého divadelního kontextu, je režisér Marián Pecko. Dlužno ovšem doplnit, že je součástí nejen českého divadla – častým hostem bývá i na polských (i maďarských) divadelních scénách, kde je jeho tvorba vysoce ceněna.

Neobvyklé barvy v paletě českého loutkářství

Marián Pecko je spjat jak s českými soubory činoherními (opakovaně režíroval v královéhradeckém Klicperově divadle3 a Východočeském divadle Pardubice,4 letos poprvé spolupracoval i s Moravským divadlem Olomouc5), tak se souborem loutkářským – a nepřekvapí, že jde o ostravské Divadlo loutek. Zde nastudoval šestici inscenací: Čert a Káča (1997), Lavuta – zpívající housličky (1998), poté s desetiletým odstupem Malované na skle (2008), Lebensraum – Životní prostor (2011), Vlku, dobré chutnání! (2015) a zatím naposledy pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký (2018).

Do českého divadla Pecko vnáší zcela jiný, poněkud zemitější a temperamentnější divadelní přístup. Je režisérem velkého gesta, expresivního výrazu, radikálních interpretací a nebojí se využívat ani patřičnou dávku patosu, tedy přesně toho, čemu se čeští tvůrci – zpravidla inklinující k civilnímu, ironickému podehrávání – vyhýbají. Ve spolupráci se svou dvorní scénografkou Evou Farkašovou Pecko vytváří inscenace v ostrých barvách, často s akcentem na černou, červenou a bílou, s výrazným podílem hudby a není mu cizí ani groteskně kabaretní stylizace, která jako by přeskočila z německých předválečných scén. Sám se v rozhovorech odkazuje na tvorbu Petera Scherhaufera z brněnské Husy na provázku a dodnes ne zcela doceněného českého režiséra Karla Brožka, jehož vliv lze je u Pecka vytušit ve zpracování folklorních látek, které bývají v českém divadle často kamenem úrazu – Pecko je nikdy neparoduje, ale umí vyhmátnout jejich emocionální podstatu.

Jak z výše uvedeného vyplývá, slovenští tvůrci nejsou v českém kulturním prostředí bráni jako cizí element a mnohdy se stávají jeho nedílnou součástí, aniž by se nad tím někdo vůbec pozastavil. Dalším – a poměrně pikantním – dokladem prolnutí česko-slovenského kontextu je ovšem fakt, že tak jako je nejlepší současnou českou loutkářskou režisérkou původem Slovenka Michaela Homolová, je první dámou české loutkářské historiografie neoddiskutovatelně Slovenka doc. Alica/Alice Dubská. Její badatelský přínos starším dějinám českého loutkářství v podobě až detektivního pátrání po osudech do té doby prakticky neznámé loutkářské rodiny Brátů, brilantní analýzy role tradičních loutkářů v období českého národního obrození, fundovaného shrnutí klíčové amatérské etapy vedoucí k počátkům moderní loutkářské tvorby či pečlivé korigování a pramenně podložené vyvracení tradovaných dezinterpretací, nepřesností a vyslovených omylů patří k naprosto zásadním pramenům poznání české loutkářské historie. Zdá se, že v minimálně oblasti kultury zůstal Masarykův odkaz česko-slovenské spřízněnosti trvale zachován…

Všechny tři studie v této rubrice vyšly v publikaci Bábky na česko-slovenskej medzi (editorky: Dagmar Inštitorisová, Ivea Škripková a Dominika Zaťková) vydané Bábkovým divadlem na Rázcestí ve spolupráci se slovenským Divadelním ústavem v roce 2018. Redakčně upraveno a kráceno.

Poznámky pod čarou

1 Pro potřeby této studie bylo třeba divadelní obor ještě zúžit – pochopitelně se v ČR vyskytuje nespočet vynikajících operních sólistů, muzikálových zpěváků, dirigentů nebo tanečníků slovenského původu, dlouhodobě působících na českých scénách, které ale záměrně vynechám a zaměřím se výhradně na oblast činoherního a zejména loutkového divadla, kde je práce s mluveným slovem klíčová.

2 Lešková Dolenská, Kateřina: Hraju z libosti (rozhovor s Michaelou Homolovou), Loutkář 2012, č. 6, s. 277–279.

3 Pastýřka putující k dubnu (2001), Dům Bernardy Alby (2003).

4 Ondina (2003), Romance pro křídlovku (2006), Vítězství (2007), Cikáni jdou do nebe (2008), Bláznovy zápisky (2010), Sen noci svatojánské (2012), Kejklíř z Lublinu (2015), Tučňáci na arše (2015), Král jelenem (2018).

5 Petr a Lucie (2018).

The Connections between Czech and Slovak Puppetry after 1993

Kateřina Lešková Dolenská examines the work of Slovak artists active in Czech theatres. Most of them are Slovak students who often come to study at Czech art schools (DAMU, JAMU or the conservatories) but only rarely return home after they graduate. The long list of names includes one of the leading stars of contemporary puppet theatre, director (and actress) Michaela Homolová who has been with the Naïve Theatre Liberec since 1999. From Slovak artists who developed guest shows for Czech theatres, the author particularly focuses on Ondrej Spišák and the creator of the first Czech show for children under the age of two, the young director Monika Kováčová. Finally, she appreciates the contribution of Slovak historian Alice Dubská whose has made a fundamental contribution to our understanding of Czech puppetry history.

Loutkář 4/2018, p. 99–101.

Lešková Dolenská, Kateřina: Vazby mezi českým a slovenským loutkářstvím po roce 1993

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters