Schmelzová, Radoslava: Divadlo není jen budova

S jubilujícím Divadlem DRAK je už osm let spojená jeho nynější umělecká ředitelka Dominika Špalková, která se v současné době mimo jiné zásadně podílí na oživení Mezinárodního institutu figurálního divadla (MIFiD), který v 90. letech při DRAKu založil režisér Josef Krofta. A má s ním smělé plány.

Jaké byly tvoje profesní zkušenosti před nástupem do DRAKu?

Moje tehdejší pracovní aktivity se týkaly nezávislé scény. S Bárou Kratochvílovou z Divadla Dno a kapely Dva a s Lucií Bulisovou, tehdejší dramaturgyní Klicperova divadla, jsme založily občanské sdružení Poco a poco animato s cílem oživovat kulturu v Hradci Králové a zprostředkovat divákům takový druh uměleckých událostí a intervencí, který nám v nabídce města chyběl. Naše sdružení po sedmi letech činnosti naplnilo své poslání ve chvíli, kdy jsme převzali a několik let organizovali Open air program Divadla evropských regionů a já nastoupila do Divadla DRAK. Jeden rok jsem souběžně připravovala program festivalu v DRAKu, řídila Open air a ještě se věnovala doktorskému studiu na DAMU; tehdy jsem narazila na limity svých sil. Proto jsem sdružení předala Martině Erbsové, a ta zase po několika letech Báře Holanové. Myslím, že je skvělé, že takové aktivity mají svou kontinuitu, protože je to i trochu generační záležitost a vyžaduje to mladé, energické lidi s chutí probouzet a provokovat to krásné, ale někdy zvláštně ospalé město.

Čím konkrétně jste se pod hlavičkou Poco a poco animato zabývali?

Naše sdružení působilo ve veřejném prostoru, ale také jsme si jednorázově pronajímali různé budovy včetně Studia Amátka Divadla DRAK. Důležitým milníkem byl v roce 2007 site-specific projekt Chemické safari / Dekontaminační stezka ve spolupráci se scénografem a pedagogem Tomášem Žižkou. Pronajali jsme si tehdy od města bývalou továrnu na výrobu skelných vláken Vertex a podařilo se nám dát dohromady umělce původem z Hradce Králové. Projektem jsme chtěli upozornit na nefunkční budovu v centru města, ze které je v současnosti naštěstí hezká městská knihovna. Naše divadelní, hudební a site-specific události jsme realizovali v parku, na řece, na statku, v budově bývalého kina nebo v dominantě města na Bílé věži. Vytvořili jsme také galerii ve veřejném podchodu a podobně.

Po Chemickém safari jsme hledali nějaký prostor, kde bychom vybudovali svůj stálý ateliér, a pak přišla nabídka v podobě evropského grantu, který by v regionech pomohl vybudovat umělecká centra. Tehdy byla totiž pro nezávislé umělce v regionech dost žalostná situace. Nebyl dostatek vybavených prostorů pro umělecké produkce, což už se naštěstí ve značné míře změnilo. Velký evropský grant jsme sice nedostali, ale kofinancovali jsme třeba šestnáct grantů najednou. Pracovali jsme po nocích a po víkendech zadarmo, ale neměli jsme kvůli tehdejším grantovým podmínkám šanci na profesionalizaci. Proto když mi Eliška Finková ukázala Labyrint DRAKu, byla to krásná příležitost a výzva. Tehdy začala má nová pracovní etapa.

Jaké byly tvoje počátky v divadle?

Do Divadla DRAK jsem přišla v září 2010 a mým prvotním zadáním bylo oživit prostory Labyrintu, který byl v témže roce otevřen ve zrekonstruované budově bývalých kasáren v těsném sousedství divadla. Vzniklo zde muzeum loutek, interaktivní laboratoř a studiová scéna. Návštěvnost Labyrintu měla ale od otevření klesající tendenci, a proto jsme se rozhodli Labyrint oživit zpočátku pilotním programem Loutky místo učebnic a později, ve spolupráci s Annou Hrnečkovou, se nám podařilo v Divadle DRAK vybudovat Lektorské centrum. Šlo nám o propojování divadla s veřejností, umění se vzděláváním a o transformaci divadla v moderní instituci, která drží krok s evropskými trendy.

Vytvoření široké nabídky vzdělávacích programů v rámci lektorského centra skutečně zafungovalo. Labyrint se zaplnil organizovanými školními skupinami v celé věkové škále, od mateřských škol až po adolescenty. Zároveň se podařilo akreditovat i seminář pro učitele, protože oni vybírají představení a umožňují dětem návštěvu divadla.

V DRAKu díky těmto aktivitám můžeme současně uvádět představení na hlavní scéně nebo ve studiu a zároveň vést workshopy v Labyrintu. Myslíme tak na své diváky a na budování jejich vztahu k divadlu a umění už od raného věku. Jsme přesvědčeni, že divadlo není jen budova, ale především prostor pro setkávání.

Labyrint ožil, co bylo dál?

Přihlásili jsme DRAK na veletrh performing arts v New Yorku, kde jsem tou dobou byla shodou okolností na studijní stáži, a odehráli jsme inscenaci Zlatovláska v Českém národním domě na Manhattanu. Ten osvěžující krok jako by připravil půdu pro inscenaci Poslední trik Georgese Mélièse, díky níž se Divadlo DRAK opět dostalo do evropského divadelního povědomí – úspěšně se hrála na mezinárodních festivalech ve Slovinsku, Turecku, Finsku, Estonsku, Bulharsku, Polsku, Slovensku, Izraeli, Dánsku, Španělsku a Německu. A díky řadě pozvání do zahraničí jsme zase my mohli přinášet zajímavé inscenace do programu festivalu Divadlo evropských regionů, jehož je DRAK každoročně spolupořadatelem.

Divadlo jsme v té době také otevřeli hostujícím režisérům – jako první u nás byl Matija Solce. Dalším hostem, kterého jsme oslovili, byl Ondrej Spišák a pak Jiří Havelka, jehož Mélièse už jsem zmiňovala. Chtěli jsme zkusit jako hostujícího režiséra i někoho ze zahraničí a pozvali jsme Marka Downa z britského souboru Blind Summit Theatre, který nás okouzlil inscenací The Table. Nejprve vedl studentský workshop během našeho festivalu vysokých uměleckých škol Gaudeamus theatrum a pak jsme s ním začali zkoušet. Byla to velká zkušenost, ale naše rozdílné pohledy na divadlo se zkrátka nepropojily. Možná, že je naopak čas pro české tvůrce začít vyjíždět na spolupráce do ciziny. Ověřili jsme si to například v rámci evropského grantu EU Culture, díky němuž jsme si mohli vyměnit zkušenosti s divadly ve Slovinsku a Estonsku.

Velkou pozornost si v té době také získal mimořádný projekt Labyrint světa a ráj srdce.

Myslím si, že Komenského Labyrint světa a ráj srdce je i po dlouhých staletích podobenstvím překvapivě aktuálním. Poutník, který se vydává do světa, aby jej poznal a našel v něm své místo, jako by popisoval naši každodenní zkušenost.

K látce jsme přistupovali nejprve mapováním a zkoumáním Komenského života i díla, hledali jsme jeho aktuální přínos pro současnost a také souvislost jeho osoby s místem – Divadlem DRAK, s budovou Labyrintu, městem Hradec Králové, regionem východních Čech, ale i s evropským myšlenkovým kontextem. Hledali jsme, o čem dílo bylo ve své době a jak může oslovit současné diváky. Režijně dramaturgická koncepce nevycházela z dějové kauzality, ale z vnímání divadla jako události v určitém prostoru, místě a v určité časové dispozici. Nejblíže pro realizaci inscenace byla inspirace metodami tzv. imerzivního divadla.

Na inscenaci jsme se podíleli s Tomášem Žižkou a Ondrou Spišákem a oslovili jsme Matiju Solceho, Jána Sedala, Jiřího Kohouta, Jiřího Knihu, Marii Novákovou, Lucii Bulisovou, Michala Kindernaye a další. V Labyrintu, který na pět týdnů obsadil všechny budovy DRAKu a měl 23 repríz, jsme pak zúročili asi všechny dosavadní společné zkušenosti. Záměrně jsme také iniciovali vznik dětského souboru, který připravil vlastní inscenaci na stejné téma. Tento soubor funguje dodnes.

Jak se vyvíjela situace v divadelním souboru?

Vůbec nebylo jednoduché pro DRAK získat někoho, kdo by v něm po odchodu Jakuba Krofty započal kontinuální práci s novou poetikou. Byla to velká výzva, ale i velká zátěž vzhledem k bohaté historii a úspěchu divadla v minulosti. Kdo by se chtěl poměřovat se zlatou érou a také s nostalgií po ní… V sezóně 2012/2013 jsme jako hosty pozvali Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského, kteří připravili inscenaci Ikaros. Když kluci naši následnou nabídku angažmá přijali, nebyla to lehká situace ani pro ně. Museli jsme obnovit umělecký soubor, udělat změny i v dalších provozních oblastech a najít průnik nové poetiky s tradicí DRAKu i chodem instituce. Strávili jsme společně s ředitelkou a tvůrčím týmem řadu hodin diskusemi, jak by měl DRAK vypadat, co dělat lépe, co jinak. Myslím, že dobrý a silný okamžik nastal, když se klukům povedla inscenace O bílé lani a teď Bílý tesák, který dokonce získal Erika.

Součástí DRAKu je také pro veřejnost trochu záhadný Mezinárodní institut figurálního divadla (MIFiD), který jste se rozhodli znovu oživit. Proč?

Zmiňovaný projekt Labyrint měl ohlas u diváků i odborné veřejnosti a získal Cenu Divadelních novin 2015 v kategorii Loutkové a výtvarné divadlo. Právě díky němu jsme také oživili myšlenku a vize MIFiDu – současný stav společnosti a umění klade nové požadavky i na repertoárové divadlo, které tradiční inscenační tvorba naplňuje pouze zčásti. Divadlo má podle mě pracovat s podněty z přítomnosti a za jeden z nástrojů, který dokáže reagovat bezprostředně, považuji experimentální projektovou práci. Její zařazení do institucí, které jsou omezeny pevně stanoveným plánovaným provozem, je sice komplikované, ale rozhodně možné.

Co bylo původním posláním MIFiDu?

MIFiD byl založen v roce 1993 z iniciativy Josefa Krofty, který byl přesvědčen o nezbytnosti studia, výzkumu a hledání nové umělecké tváře divadla pro děti tak, aby bylo schopno splnit své novodobé poslání. V době založení byla jeho hlavní náplní spolupráce se školami, divadly, jednotlivci a institucemi při rozvoji takového divadla, které akcentuje práci s hmotou, předměty a loutkami jakožto nezastupitelnými prostředky. MIFiD měl být vzdělávacím divadelním centrem, ale také producentem, loutkářskou institucí s kvalifikovaným zázemím, místem setkání těch, které spojuje fenomén loutky. Pod jeho záštitou byly v minulosti zrealizovány mezinárodní projekty Babylonská věž, Korálky z Polárky, Mor na ty vaše rody a další. Ve Studiu Amátka se uskutečňovaly rezidence zahraničních souborů z Finska, Francie nebo Norska.

Co MIFiD nabízí dnes? Čím jste začali?

Dnešní MIFiD je spojovaný s prostory Labyrintu a jeho oživení jsme začali úpravou dispozic. Vzniklo zde místo pro novou galerii, kde už jsme uspořádali několik výstav jako Beuys Was Here, Včelí dům – založili jsme totiž na střeše divadla včelí úly –, výstavu dětského časopisu Raketa, v současné době zde probíhá autorská výstava Terezy Venclové Vašíčkové Nonperfektně od Matasa a připravujeme další výstavu, která bude věnovaná Daisy Mrázkové. Lektorské oddělení nyní pod vedením Jany Nechvátalové pokračuje s úspěšným formátem Nedělání, které nabízí oživení Labyrintu tematickými workshopy pro rodiny s dětmi. Novým obohacením a impulsem pro MIFid byla spolupráce se Spitfire Company na inscenaci Fragmenty milostných obrazů. Každoročně také pořádáme rezidence pro studenty KALD DAMU.

Jaké bude další směřování MIFiDu?

Kromě výstav navazujeme i na původní koncept a MIFiD funguje jako vzdělávací a výzkumné divadelní centrum. Děje se tak formou mezinárodních projektů, vzdělávacích aktivit, jako jsou edukativní programy, workshopy nebo sympozia, setkávání studentů divadelních škol Gaudeamus theatrum, studijních stáží nebo rezidenčních programů. Konkrétním výsledkem je například projekt Klinika otevřený ve spolupráci s Katedrou výchovné dramatiky DAMU. Jeho cílem je postupně vybudovat nový typ školního pracoviště, které je inspirováno klinickými pracovišti, lékařskými či pedagogickými, a naše divadlo a MIFiD na sebe vzal úlohu ověřovatele celého konceptu. Na jaře roku 2018 se uskutečnil první “klinický týden” pro pedagogy i studenty DAMU, jehož součástí byly přednášky a semináře pod vedením Kjella Moberga z Divadla NIE a Pierra Nadauda z ateliéru fyzického divadla JAMU.

Uvažujete do budoucna o změně názvu MIFiDu? Není pojem “figurativní divadlo” v jeho pojmenování dnes už poněkud zavádějící?

Dosud jsme se věnovali především náplni MIFiDu, jeho znovuoživení a fungování. Ale narazili jsme na to, že se často také v jeho názvu zaměňuje figurativní a figurální. Nový název je dobrý podnět, měl by být v součinnosti s obsahem naší současné tvorby. Snad jej přinese budoucí vývoj.

Theatre is Not Just a Building

Interview with the art director of Divadlo DRAK Dominika Špalková who is currently helping revive the International Institute of Figural Theatre (MIFiD), established in the 90s by director Josef Krofta. The Institute is today an educational and research centre which organises international projects, educational activities, exhibitions, internships and residence programmes. The interview also discusses in detail the development of DRAK under Jakub Krofta and his followers as well as the Labyrint světa a ráj srdce project which wasn\’t based on narrative causality but derived from the perception of theatre as an event that is taking place at a specific location and time. The show was particularly inspired by the methods used by immersive theatre.

Loutkář 4/2018, p. 82–85.

Schmelzová, Radoslava: Divadlo není jen budova

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters