Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Bábkarská Bystrica dětem

Letošní ročník mezinárodního bienále Bábkarská Bystrica (5.–9. 10. 2018), které pořádá banskobystrické Bábkové divadlo na Rázcestí, si ponechal rozdělení na dva různé “impulsy” podle věkové adresy s tím, že první impuls je poměrně široce určený pro děti i dospívající a ten druhý pro dospělé.

Stejně tak zůstal zachován i koncept zvaný TOUR, který se snaží s festivalem propojit i obyvatele horských a podhorských vísek v okolí Banské Bystrice, zejména ty nejmenší, kteří mnohdy ještě nemají s divadlem žádnou osobní zkušenost. Letos se tak během festivalu hrálo v Zemianském Vrbovoku, Hriňové, Horním Tisovníku, Ladomerské Vísce a Pohronském Bukovci. Festival díky tomu získává pro pozorovatele – a hádám, že nejen pro ty ze zahraničí – zcela originální společensko-vlastivědný rozměr, protože potleskem po představení to zpravidla nekončí; v několika obcích se konalo srdečné setkání s pohoštěním a třeba v Pohronském Bukovci, vsi vypálené během druhé světové války, bylo součástí divadelnické návštěvy i pietní uctění památky obětí nacistické zvůle.

Pro nejmenší

Po mém soudu nejinspirativnější impulsy přinesly inscenace určené pro předškolní věkovou adresu. Ta už se celkem přirozeně rozšířila i na děti mladší tří let, byť u části odborné veřejnosti podobné divadelní projekty ještě vyvolávají jistou skepsi. Velkou pozornost publika si získala zejména inscenace Moje zahrada z daleké Brazílie (soubor Grupo Sobrevento, São Paulo). Trojice mužů hrála poměrně jednoduchý příběh o poutníkovi, který se rozhodl založit zahradu uprostřed pouště, a o tom, jak se ta zahrada stala oázou pro něj i pro divoká zvířata. Diváckému ohlasu velmi pomohlo, že se herci naučili nenápadně číst titulky s překladem a dětem představení odehráli v obdivuhodně čisté slovenštině, i to, že se mohly děti zapojit přímo do představení – herci sami rodičům naznačovali, že mohou malé zvědavce ohledávající výrazné loutky klidně nechat a veškerou interakci spolehlivě uhlídali. Mimochodem, vůbec se těm maličkým dětem nedivím – pestrobarevné loutky (býci, koně, slípky) s korálkovými a tkanými výšivkami evokujícími svět jihoamerických indiánů byly opravdu velmi působivé, stejně jako poutníkův kostým, díky němuž vypadal trochu jako exotický Papageno. Příjemná byla i zvuková stránka inscenace – herci využívali živý kytarový doprovod, zvonečky a různá chřestítka. Jiný temperament a jiná divadelní zkušenost účinkujících byly zřejmé i v samotné animaci (čistě technicky šlo o vyprávění loutkami pouze ilustrované). Pohyby s loutkami byly totiž neobvykle dynamické, překvapivě rychlé a kontaktní, přičemž zde vystupovala i hlasitá nebezpečná zvířata, což se v inscenacích tohoto typu v evropském kontextu zpravidla neobjevuje. Banskobystrická drobotina to ale zvládla na výbornou.

Druhým velmi zdařilým zástupcem v této kategorii byla (o poznání klidnější, něžnější a laskavější) inscenace pořádajícího Bábkového divadla na Rázcestí Hmatuláci v režii Ivety Škripkové. Připomeňme, že BDNR patří v česko-slovenském teritoriu k významným průzkumníkům a experimentátorům právě na poli inscenací pro předškolkový věk a že stojí i za jejich pojmenováním batolárium, které se postupně stalo součástí i české divadelní terminologie. Hmatuláci jsou už pátým pokračováním zdejšího divadelního výzkumu – po Batoláriu, Akvabatoláriu, Farbatoláriu (všechny v režii Moniky Kováčové) a Čiarkoláriu (režie Iveta Škripková). Diváci sedí během představení v bílém světě plném měkkých koberečků a polštářů, který jim citlivě objevují dva průvodci – bíle oblečení klauni Anna Zemaníková a Martin Frank s třepetajícími se tykadly v podobě drobných rozevřených dlaní na hlavách. Nechávají publikum sahat na věci měkké, hebké, tvrdé, ukazují jim papír, hrají si s vodou, látkami, kouzlí s velkou mikrotenovou plachtou a dávají řadu podnětů, které mohou doprovázející rodiče následně zúročit v herně.

A do třetice – slovenský experimentální soubor Odivo a jeho Aero v režii výše zmiňované a v této disciplíně už relativně zkušené Moniky Kováčové. Hravá inscenace věnovaná vzduchu, vzdušným vírům, vánku i větru je také se dvěma průvodci (Maja Danadová a Juraj Smutný), kteří na scéně pracují se šesticí ventilátorů a spoustou jiných propriet, jako jsou fény, konfety, poletující mikrotenové sáčky, balónky nebo pírka, a které tentokrát při představeních drží ve střehu nejen publikum, ale také fyzikální vlastnosti prostoru, kde se zrovna hraje. Aero je stejně jako Hmatuláci nesyžetové a vzhledem k použité technice bohužel bez závěrečné herny, která zde opravdu výrazně chybí. Herci ve sledu výstupů nafukují balónky do rytmu, rozfoukávají konfety, pracují s ozvučenou dotykovou membránou, zkrátka dělají laboratorní pokusy na zvolené téma – možná až příliš složité pro zvolenou věkovou kategorii 1,5 roku, zdálo se mi, že výrazněji reagují děti starší (o rodičích nemluvě).

Je samozřejmě otázka, nakolik jde o loutkové divadlo, z teoretického hlediska jsou předměty spíše demonstrovány publiku, a pochopitelně na toto téma došlo i při moderované festivalové diskusi, kde padl poměrně radikální názor, že jde jen o atrakci. Nicméně ti, jimž je inscenace určena, si s tím rozhodně hlavu nelámou. Během festivalového představení se jedno z přítomných děvčátek neudrželo a při působivém víru konfet nadšením vyskočilo ze židle a spontánně vykřiklo: To je bomba! Osobně si myslím, že je pořád lepší nabízet dětem chytrou a promyšlenou “atrakci” na pomezí loutkářství, než to, co bývá k vidění na slavnostech a jarmarcích, kde defilují pitvořící se herci v maskách z disneyovek a podobně.

Školkové a mladší školní děti

Jistým zklamáním pro mě byla velmi nekontaktní inscenace Bzzz, uváděná v programu jako Operka pro ošklivé káčátko, klarinet a stíny, která převyprávěla za využití stínohry (vytvářené na dlouhých pruzích papíru pomocí barevných fólií a baterek) a živé hudby – a bohužel i spousty slov v italštině – známý příběh od H. Ch. Andersena. Italská divadelní skupina L\’asina sull\’isola se na festivale předloni prezentovala lyrickou inscenací Očima racků, která byla o poznání sdělnější a s publikem mnohem více rezonovala. Letošní Káčátko bylo pojato poměrně svérázně, mísilo mnoho motivů najednou (příběh hlavního hrdiny, příběh malé mouchy, výjevy ze života vesničanů a zvířat ze statku) a nejméně srozumitelný byl i prostý fakt, že bylo ošklivé a vysmívané káčátko na začátku modré a po proměně v dospělou labuť zase úplně stejně modré.

Divadlo Víti Marčíka z jihočeských Drahotěšic přijelo do slovenských hor s inscenací Bajaja (4+), která se hrála na plácku mezi bývalou školou a hřbitovem v Pohronském Bukovci. Marčík byl během představení evidentně ve svém živlu a jeho divadelní kázání o lásce, odvaze a naději se energicky neslo do širého kraje, chvílemi dokonce za doprovodu kostelního zvonu, který význam jeho slov ještě umocňoval. Popravdě si nemyslím, že by tento autentický komediant hrál pro děti, natož děti školkového věku. Divadelní příběh se sice odvíjel lineárně, ale byl narušován řadou odboček, zcizování, komentářů akce a vytahování diváků z publika, kterým rozdával rozličné úkoly. S animací loutek se Marčík také moc nepáral; popravdě se jakékoli detailní hraní “přes loutku” s jeho živelným autentickým jevištním bytím nijak neslučuje. Přesto v dramaturgické logice inspirativních divadelních impulsů do festivalové nabídky právem patřil, byť se Bajaja hraje už od roku 1995 a patří mezi zasloužilé divadelní veterány.

Své kvality prověřené časem předvedla festivalovým hostům i banskobystrická inscenace Dobrou chuť, vlku!, která nahradila pražské Waxwing Theatre, jež muselo svou účast pro nemoc odříci. Když nad tím tak přemítám, tak se vlastně ukázalo, jak je při představení důležitý kontakt s diváky. Tato hříčka od polské dramatičky Marty Guśniowské v režii Mariana Pecka, sehraná v komorním sále, držela diváky v napětí od začátku až do konce, zatímco jeho výtvarně působivá inscenace Dlouhý, Široký a Bystrozraký (Divadlo loutek Ostrava, 6+), hraná ve velkém sále operního divadla, neměla zdaleka takový divadelní účin a mnohé ztratila právě svou distancí od diváků. (Tato vzdálenost od publika pak postihla i vyznění do sebe hodně uzavřené polské inscenace Král Matěj první z repertoáru Teatra lalek Banialuka im. Jerzego Zitzmana).

Poslední dvě inscenace, které v této věkové kategorii zbývají, nemohly být odlišnější. “Holčičí”, technicky poměrně složitá inscenace Tutu (Lichtbende, Nizozemí, 6+) využívá kutilská “hejblátka” všeho druhu a tematizuje svět mladé dívky, která putuje, válečným útrapám navzdory, za svým snem stát se tanečnicí. Inscenátoři provedli rozsáhlý výzkum staré optické a projekční techniky a představují divákům dvě její podoby – evropskou laternu magiku i originální japonskou verzi utsushi-e, která z ní původně vychází. Tutu v sobě velmi organicky propojuje užití živě vytvářené projekce (na pozadí scény je široká projekční plocha), zvuky hracích skříněk, hudbu (živou i ze starého gramofonu s troubou, evokující meziválečné období), zpěv i živě vyráběné zvuky a ruchy. Jednoduchá, až primitivní promítací technologie tvůrce velmi šťastně dovedla k výtvarné redukci, kdy se pracuje principem pars pro toto pouze se znakem postavy – například místo tanečnice vidíme jen cupitající červené střevíčky a jednoduché šaty, na tréninku ji zastupují trikot a červené piškoty, večerní představení evokují červené špičky a baletní trikot s tutu (tvůrci přiznávají jako svou inspiraci kromě osudů slavných tanečnic Anny Pavlovy nebo Josephiny Bakerové také pohádku Červené střevíčky od H. Ch. Andersena), její mužské protějšky zastoupí pánské polobotky či sako vojenské uniformy. Kromě laterny magiky se v inscenaci pracuje i se stínohrou a promítáním obrazu drátěných, mechanicky animovaných tanečnic, krajek nebo starých fotografií. Pro inscenaci je příznačná nostalgie, lehký sentiment a mnoho diváků se po skončení netajilo svým okouzlením i dětinskou radostí z maximální jednoduchosti užitých prostředků a jejich velkou jevištní působivostí.

Oproti tomu inscenace Plisch a Plum ukazuje poměrně brutální sondu do života dvou chlapců Paula a Petra, kteří zachrání dvě štěňata před utopením. Původně jde o rozvernou veršovanou hříčku pro děti podle německého výtvarníka a básníka Wilhelma Busche (mimochodem autora prvních komiksových stripů) z roku 1882, ovšem to, co z ní v inscenaci Státního loutkového divadla z běloruského Homelu zbylo, byl regulérní jevištní horor, kde se týrají zvířata a učitel ve škole mlátí děti hlava nehlava. Celé představení bylo temné a agresivní, přezvučené elektronickými pazvuky z počítačových her, herci nehráli, ale křičeli, zářivě barevné loutky se neanimovaly, ale bohapustě se s nimi mlátilo. O běloruském loutkovém divadle mnoho informací nemáme, ale pokud, podle slov účinkujících, kteří se zúčastnili festivalové besedy, toto patří mezi velmi úspěšné inscenace pro děti mladšího školního věku, zdá se, že jsme ve střední Evropě poměrně dost útlocitní.

Problematické inscenace pro starší

Selekce inscenací pro děti školního věku a dopívající se v něčem trochu překrývala s tituly zařazenými do impulsu pro dospělé. Rozumím dramaturgickému záměru pořadatelů dopřát této věkové kategorii inspirativní počiny, které se vymykají konvenčním představám o divadle – odtud nejspíše pramení i samotné pojmenování “impuls” –, ale u některých představení jsem byla v rozpacích, zda do prvního impulsu skutečně patří. Například dramaturgicky neujasněná školní inscenace Alžběty Kovaničové z VŠMU Gerda, která rozhodně není pro děti (jež domněle přišly na Andersenovu pohádku o Sněhové královně) a která emoční labilitou vystupujících postav zmate i leckterého dospělého, nebo novocirkusová inscenace Maksima Komara Batacchio (údajně pro děti od osmi let!), což není nic jiného než pokleslá šantánová show s lacinými a lascivními vtipy. Vážení přátelé z La Putyky, opravdu vám ty lechtáním peříček ztopořené penisy a pomeranče ve vagině přijdou vtipné?

Za nejpozoruhodnější a rozhodně nejambicióznější z této kategorie proto považuji skutečně hledačskou inscenaci Adventura humana v režii Júlie Rázusové (Bratislavské bábkové divadlo), která za svými diváky doputovala přímo do prostor základní škol – uvádí se totiž v tělocvičnách. (Velkou nevýhodou takového prostoru je bohužel naprosto nevhodná akustika – odvážný experiment tak byl ve svém vyznění zcela zásadně limitován tím, že z mnoha míst nebylo vůbec nic slyšet.) Divadelníci se pokusili diváky sedící na improvizované lodi obklopit fantastickými dobrodružstvími námořníka Sindibáda (loutka typu manekýn v téměř životní velikosti), která aktualizovali, a z přízračných hrozeb se tak stala rizika, s nimiž se mohou děti a dospívající setkávat dnes a denně, jako jsou (kyber)šikana, stalking, vydírání nebo pokrytectví sociálních sítí. Využívali k tomu hraní s předměty a masky a na festivalovém představení se zdálo, že tato problematika s žáky druhého stupně skutečně rezonuje. Adventura humana je poctivým pokusem mluvit k dětem jejich jazykem a otvírat témata, o nichž se může bez stylizace hovořit obtížně, a je skutečným impulsem, který přesahuje běžnou divadelní praxi.

Bábkarská Bystrica for Children

This year of the international biennale Bábkarská Bystrica, organised by the Bábkové divadlo na Rázcestí, was once again divided into two “impulses”, aimed at different age groups. The report from the first impulse for children and young adults was written by Kateřina Lešková Dolenská who believes that the most inspiring moments came from shows for pre-schoolers. The audiences particularly enjoyed My Garden from faraway Brazil (Grupo Sobrevento, São Paulo) and the very successful Hmatuláci performed by the host theatre Bábkové divadlo na Rázcestí and directed by Iveta Škripková. In the category for younger school audiences, she focuses in more detail on Tutu by the Lichtbende group from the Netherlands; she also discusses somewhat more problematic shows for older children, such as the VŠMU school production Gerda or the Batacchio by La Putyka which definitely aren\’t suitable for children.

Loutkář 4/2018, p. 58–60.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.