Loutkar.online

Jelínková, Monika; Redy Vávra; Štěpán Lustyk: Jana Mandlová očima svých žáků

Těším se na všechno další, co spolu zažijeme!

Text: Monika Jelínková

Ahoj Janko,

ve chvíli, kdy s tebou dělá časopis Loutkář rozhovor, už není potřeba nic dodávat. Je to dozajista kariérní vrchol! Kam se hrabou zlatí Erici za Lišku Bystroušku a ocenění za všechna ta představení, co jsi jimi zdobila a zdobíš Loutkářskou Chrudim. Ve stínu toho zůstávají i ty obyčejné věci – jako že jsem k tobě ráda chodila na dramaťák, kde jsi nám ukazovala, jak jde jinak vidět divadlo a svět kolem sebe; jak jste na nás s Matějem Šefrnou pouštěli hořící pneumatiky na táboře ve Stráži nad Nežárkou, abyste nám ukázali, co je to zážitek; jak jsi mě později vzala jako kolegyni do Školičky do Svitav; jak jsi režírovala Gogo a Chruchru Karlovi k narozeninám a pak se to hrálo alespoň dvacetkrát; jak jsme chodily po lese podle “Buzdiganu” (klacek, který určoval kam půjdeme) a pak jsme spaly v jednom tvém spacáku (já tě z něj ráno vytlačila) a jak jsem nedávno vzala svoje děti na tvoje představení o Jácíčkovi a ony byly stejně nadšené jako já kdysi z Lišky Bystroušky. Těším se na všechno další, co spolu zažijeme!

Byla náš anděl strážný

Text: Redy Vávra

Na úvod se musím přiznat k jedné věci: nejsem vzpomínkový typ, své vzpomínky nijak zvlášť nehýčkám, neschraňuji ani neoprašuji. Vzpomínky mnou pouze procházejí, a jen co se objeví, už zase mizí. Jen to, co ve mně zůstává, je důležité, jen to je opravdu mé.

Janka Mandlová ve mně zůstala už dávno a – stejně jako celý ten úžasný čas volnosti, svobody a hravého mládí – ve mně zanechala pocit a otisk, který si od té doby nesu sám v sobě dál jako překrásnou, tajemnou a kouzelnou zahradu.

V té zahradě, hned za jezírkem s velrybou, jen pár kroků od trpaslíka, sedí na kamenné zídce společně s kocourem i Janka. Kradou si bonbóny, stále se perou, navzájem se lechtají a hádají se, kdo z nich má vyšší teplotu. Tahle Janka, ale není paní učitelka, je to malá holka s velkýma očima, která tou dobou hrála ve Svitavském Céčku, a my jsme tam za ní občas jezdili.

Byli jsme tři kluci, nejlepší kámoši – šestnáct, sedmnáct let, teenageři za doby komunistické normalizace a totální paka. Neřešili jsme absolutně nic, nechtěli jsme nic, neuměli nic, jen pili pivo a hráli na kytaru, a to nám stačilo. Za Jankou jsme začali do Svitav jezdit náhodou, vlastně jen tak – a tím jsme se zcela nevědomky, obrazně i do slova řečeno “přimotali” do gravitačního pole Céčka a zorného úhlu Karla Šefrny. Za nějaký čas, během kterého přímo úměrně narůstala naše sekera v divadelním klubu, Karel usoudil, že bychom při tom popíjení, ponocování a mlácení do kytar mohli udělat taky nějaký divadlo! Režírovat to bude Janka a vy ji budete poslouchat a zaplaťte hergot už tu sekeru v klubu, jasný?!

A tak jsme se stali nejmenšími a nejmladšími členy jedné velké rodiny, začínající na písmeno “C”. Táta Karel, maminka Blanka, starší ségra Janka, tedy dospěláci “Céčko”, pak byl dorost “Cis” a potom jsme byli my, “Cukrnebudem”.

Janka nás tedy dostala na starost a začali jsme zkoušet, to znamená, že jsme dále popíjeli, ponocovali a mlátili do kytar, sekeru jsme ukecali a Janku vůbec neposlouchali. Přesto jsme však společně s Jankou i Karlem v zádech nakonec vytvořili určitě originální a snad i zajímavý divadelní tvar, naši Trnkovu Zahradu. Měli jsme myslím úspěch, přímo raketový nástup a zazářili jsme na jednu jedinou divadelní sezónu s jednou jedinou inscenací na všech možných přehlídkách a festivalech, včetně Chrudimi a Hronova.

Byla to taková poslední, velká a bezstarostná jízda, ta poslední před dospělostí, a Janka pro nás byla mnohem více než jen režisérka. Byla to naše dobrá víla, náš anděl strážný a mimo to režírování se o nás především trpělivě s láskou starala. Nikdy si nemohla být jistá, jestli na představení dorazíme všichni tři a v pořádku, jestli někde nezapomeneme kufry s dekorací, neprodáme kytaru, nepřiveze nás veřejná bezpečnost, nepřijedeme nahatí, nebo natření na zeleno. Přesto na nás pokaždé znovu čekala na dalším nádraží, nikdy se nerozčilovala, nenadávala, nekřičela.

Vždy na začátku představení jsem před oponou pošeptal dětem jedno tajemství: Jsou takové dveře, které nejdou otevřít. Ať děláte cokoli, kopete do nich, bušíte pěstí, škrábete, prosíte, křičíte, mlátíte do nich kladivem, zkoušíte je vyrazit. Nehnete s nimi ani o kousek. Pak se ale objeví malý človíček, obyčejný malinkatý prcek, který tiše přijde ke dveřím, postaví se na špičky a jen jedním prstem lehounce stiskne kliku…

Až s odstupem času jsem si začal uvědomovat, co všechno pro nás Janka udělala a za co všechno jí vděčíme. Měla nás ráda, nikdy nic nezakazovala, neurčovala, nechávala vše plynout a zlehýnka nám tak otevřela vrátka do kouzelné zahrady, kde nám bylo dobře a kde jsme to měli rádi. Teď už to vím: Janka je ten človíček, ten malý prcek, který má v sobě pokoru, klid a sílu, nikdy nic nerve, nebere, nekrade, neuzurpuje, nechává vše plynout a občas jen stiskne kliku…

Nejhodnější člověk

Text: Štěpán Lustyk

Jana Mandlová je pro mě jedním z prvních lidí, se kterými jsem se pokoušel o nějakou divadelní tvorbu. Nevzpomenu si už přesně, jaké inscenace jsme společně vytvořili, ale vždycky mě to bavilo. Dramaťák bylo takové hraní si na divadlo, což je vlastně dobře, protože kdyby to bylo zatěžkané nějakou povinností nebo simulací opravdového divadla, tak by to asi nebylo ono. Byla to herna, kde jste se na dvě hodiny zabavili, a pak šli domů. Samozřejmě byly nějaké výstupy pro rodiče a veřejnost, ale o to mně osobně nikdy moc nešlo. To byl ještě takový věk, kdy člověku nezáleželo na tom, co si o výsledku publikum myslí… Co se Jany týče, ta byla vždycky nejhodnější člověk, ale uměla být i přísná, to zas jo. I když se znala s našima, žádné výhody jsem z toho neměl! Pamatuji si, že vždycky měla připravené různé hry a měli jsme i domácí úkoly. Jenom mám příliš špatnou paměť, a tak si nevzpomínám na nic konkrétního. Vím jediné: Jana má hodně specifický smích a na ten nezapomenu nikdy. Samozřejmě mě ovlivnila v mém dalším divadelním počínání, ale já jsem k divadlu tíhl i tak, protože moje máma je herečka. Každopádně si myslím, že jsem se u Jany Mandlové spoustu věcí naučil. Bylo to super.

Jana Mandlová through the Eyes of Her Students

Following up on the interview with Jana Mandlová, we\’re offering an interview with three of her former students who remember her classes as a time of freedom and playfulness. Everyone appreciates Jana Mandlová\’s gentle approach; they explain how she taught them to understand theatre and the world and mention some of the successful shows they made together.

Loutkář 4/2018, p. 57.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.