Lešková Dolenská, Kateřina: Nechceme vyučovat mrtvý obor

Kristýna Täubelová působí jako pedagožka scénografie na KALD DAMU už od roku 2005 a jako scénografce se jí povedl tak trochu husarský kousek, když v roce 2007 získala v konkurenci scénografů z celého spektra českého divadla prestižní cenu Alfréda Radoka. Oceněna byla za originální výpravu k inscenaci Jiřího Adámka Z knihy džunglí (Divadlo Minor), a to společně s ostříleným scénickým výtvarníkem Matějem Formanem, který cenu získal se stejným bodovým skóre za Dobře placenou procházku z repertoáru pražského Národního divadla.

Které ty kapitoly z dějin české scénografie považujete za nejzajímavější? Vidíte nějaký jejich přesah do současnosti?

Myslím si, že i současná loutkářská praxe do jisté míry pořád vychází z éry, kdy v divadlech tvořili třeba Krofta, Kalfus, Matásek, Schartová, Tománek a další, kteří pak po revoluci na naší katedře vyučovali. Je evidentní, že tyto osobnosti jsou stále pevným základem, ze kterého současné české “loutkářství” vyrůstá. Zároveň byly i učiteli nynějších pedagogů na KALD, kteří jsou současně i aktivnímu tvůrci a v jistém smyslu na ně navazují. Zároveň se vše přirozeně stále vyvíjí. Kdyby tomu tak nebylo, vyučovali bychom nějaké zakonzervované “historické” postupy, které kromě nostalgie nesdělují nic. Na KALD vedeme dlouhé diskuse o tom, co a jak na katedře učit, protože pochopitelně nechceme vyučovat mrtvý obor. Spíš dnes chápeme loutkové divadlo jako jednu z možností, kterou lze k vyjádření nějakého tématu na jevišti použít.

Kdo z pedagogů na vás měl během studií a na začátku vaší umělecké dráhy největší vliv?

Asi nejvíc mě ovlivnilo studium u docenta Pavla Kalfuse, kterému tehdy dělal asistenta Tomáš Žižka. Oba měli na spoustu věcí jiný pohled a jejich diskuse a názorové konfrontace, které se odehrávaly během konzultací, pro mě byly z celého studia snad to nejpřínosnější. Dalším člověkem, který pro mě byl v uměleckém vývoji důležitý, byl profesor Jindřich Zeithamml, pedagog sochařství na AVU, kde jsem byla na roční stáži. Myslím si totiž, že loutkářství se sochařstvím hodně souvisí – než jsem šla na DAMU, chtěla jsem být sochařkou. Pro sebe jsem si to nakonec definovala tak, že nejsem scénografka, ale výtvarná umělkyně, která používá divadelní prostředky, a tato formulace mě osvobodila.

Ovlivnil vás někdo i mimo školu, třeba ze zahraničí?

Určitě divadelní skupina Akhe z Petrohradu, s níž jsem se setkala v rámci Srdce Pražského Quadriennale, projektu, jehož autorem byl Tomáš Žižka. Trochu to souvisí i s tím, co jsem říkala o sobě a sochařství, protože Maxim Isajev a Pavel Semčenko jsou původně malíři, kteří začali používat divadelní prostředky a ocitli se na jevišti jako performeři, protože měli najednou potřebu proměňovat před divákem obraz v reálném čase. Bylo pro mě podstatné i to, že jsem díky nim viděla, jak existovat na jevišti, aniž by byl člověk herec, a bylo to nějak uvěřitelné.

Jaké jsou podle vás trendy současného loutkářství? Že se odklání od figur, už tu zaznělo, ale k čemu se tedy přiklání?

Já takhle vůbec nepřemýšlím. Podle mě jde primárně o sdělení, o téma, které chce autor předat a pro které se snaží zvolit nejvhodnější prostředek, jak ho vyjádřit. Takže ve chvíli, kdy je to opodstatněné, a nikoli jen samoúčelné nebo dekorativní, má smysl využití jakéhokoliv materiálu. Ani o figurativním divadle si nemyslím, že by bylo mrtvé, ale že to je nějaký způsob vyjádření, který je vhodný k určitým tématům, a to samé platí i o čemkoliv jiném, ať o materiálu, nebo druhu loutek.

Vy pracujete, pokud vím, převážně s materiálem…

Ano. Několikrát jsem se přistihla při myšlence na to, že bych si zkusila i nějaké opravdu loutkové divadlo, ale přiznám se, že mi to nejde. Pokaždé, když začnu přemýšlet o jakémkoli tématu, zjistím nakonec, že je potřebuji vyjádřit přes materiál. Je to čistě moje osobní věc a je myslím dobré, že každý z nás na katedře tíhne k jinému způsobu vyjádření. I proto se u jednotlivých ročníků jako pedagogové střídáme, aby měli naši studenti představu, co všechno je možné použít. Snažím se být otevřená a nevnucovat studentům nějaké vlastní metody, jen nabízím možnosti.

Jací studenti prošli za poslední roky katedrou? Byli mezi nimi i zájemci vysloveně o figurativní loutky, nebo už v myšlení té nastupující generace převládají tendence k objektovému a materiálovému divadlu?

Těžko říct, většina z nich se na škole ještě hledá. Většinou jsou ti studenti navíc ještě poznamenáni absolvováním našeho školského systému, kde jsou už od školky zvyklí vyplňovat nějaká zadání a konkrétní úkoly, jejichž výsledek je předem daný. Takže největší práce je tohle odstranit, aby studenti získali svobodu v tom, co a jak chtějí dělat. Mně jde hlavně o to, aby si nacházeli vlastní témata a pokusili se je na jevišti ztvárnit. Pokud chtějí k divákovi promlouvat skrze figurativní loutky, je k tomu důvod a funguje to, rádi je v takové práci podpoříme. Jako převládající tendenci bych označila vznik autorských projektů studentů scénografie.

Nacházení vlastních témat je tedy to, na co kladete při výchově nové generace umělců-scénografů největší důraz?

Snažím se podporovat i jejich kritické myšlení, nejen úzce profilované na náš obor, ale celospolečenské, aby se orientovali a čerpali témata i ze své osobní zkušenosti. To je podle mě opravdová tvorba; práce scénografa na zadané inscenaci je něco zcela odlišného, ale i v takovém titulu se dá vlastní téma najít.

Kristýna Täubelová (1977)

Scénografka, ilustrátorka. Absolventka SUPŠ v Praze na Žižkově a scénografie na KALD DAMU. Spolupracovala na inscenacích pro Divadlo Minor, taneční skupinu VerTe Dance, BocaLocaLab a vytváří i vlastní autorské projekty pohybující se na hranici divadla, performance a výtvarného umění. Věnuje se i grafice, ilustraci, tvorbě autorských knih a sochařství. V roce 2007 získala Cenu Alfréda Radoka za scénografii v inscenaci Z knihy džunglí (Divadlo Minor), táž inscenace byla za výpravu oceněna i na festivalu Mateřinka 2007.

We Don\’t Want to Teach a Dead Subject

Interview with Kristýna Täubelová, illustrator, stage designer and teacher of stage design at the KALD DAMU. She contributed to shows by Divadlo Minor, the VerTe Dance group and the BocaLocaLab; she also develops her own auteur projects straddling the border between theatre, performance art and visual art. She considers herself a visual artist who uses a theatrical approach. She was strongly influenced by her teacher Pavel Kalfus and her encounter with the Akhe theatre group of St Petersburg. As a teacher, she together with other colleagues from KALD tries to stimulate the students\’ critical thinking, not just narrowly profiled to a specific field, but general, to make sure they follow what\’s happening in the world and draw from their own experience.

Loutkář 4/2018, p. 30–31.